Nemohu s tím přestat III.
Jiné závislosti a fixace
Tváří v tvář rostoucí problematice drogové závislosti přehlížíme význam a nebezpečí jiných závislostí a fixací, které nejsou způsobeny některými z „návykových prostředků", ačkoli jsou v každodenním životě pro dotyčného sotva méně nebezpečné než známé drogy.
Nejběžnější příklad pak představují workoholikové; pojem vytvořený z anglických slov „work" a „alcohol" a označující člověka, který je závislý na práci nebo který prahne po práci stejně tak jako alkoholik po alkoholu. Workoholici nestojí na okraji společnosti a nelze je rozpoznat na první pohled jako bezdomovce, které potkáváme na pěších zónách našich měst. Jsou často vysoce váženými osobnostmi, dobře placenými manažery, známými politiky a funkcionáři. Jejich drogou není zapovězená poživatina, nýbrž to, co člověka šlechtí - práce. Skutečnost, že od padesátých let neustále klesala týdenní, roční a životní pracovní doba u průměrného občana spolkových zemí (Německa - pozn. překl.), a to dokonce tak hluboko, že se to mezitím zdá již ekonomicky nezodpovědné, nevypovídá ještě vůbec nic o roz vržení práce a o tom, co se od jednotlivce (bez ohledu na to, zda o tom ví a souhlasí s tím) očekává. Workoholik nemůže přestat s prací, se starostmi a přemýšlením. Když nepracuje, něco mu chybí; připadá si prázdný a přebytečný. Má abstinenční příznaky, psychicky podobné alkoholikovým. Příčiny workoholismu mohou být různé: přehnané potvrzování vlastní hodnoty, strach z přebytečnosti, neustálá snaha o stále nové úspěchy, zastřená nejistota, nutnost dokazovat ostatním svou zdatnost.
Jinými fixacemi či závislostmi jsou např. kritičnost, chorobné hledání chyb u ostatních s cílem je znemožnit. Nejde vlastně - přinejmenším ne v první řadě - o konkrétní chyby, ale o ponížení onoho dotyčného za účelem vyzdvihnout sám sebe. Některým z těch, kteří nejsou s to s něčím takovým přestat, připadá, že na tom závisí pocit vlastní ceny, nebo snad dokonce jejich identita. Něco podobného platí i o lidech, kteří stále musí ty druhé komandovat. Tento jev je velmi rozšířen mezi manžely: také v jejich svazku jde o potvrzování vlastní hodnoty, povzneseni pocitu vlastní ceny tím, že někdo jiný je ponížen. Takový stav se může stát návykem, obsesí.
S „domlouváním" souvisí i zvyk, který se brzy může stát drogou a závislostí: vést v myšlenkách hádky s ostatními - s šéfem, s úspěšn ějšími kolegy, s manželem. Vítěz těchto sporů je předem jasný: poraženým je vždycky ten druhý. Ten je ve fiktivních rozhovorech udolán a dotyčný si tyto scény stále znovu a znovu přehrává, aby si dodal sebedůvěry. Totéž platí také o jiných dějích, které se v myšlenkách odehrávají. Čím častěji se opakují, tím působí hlubším dojmem a vyvolávají pustošivější zmatení. Obraz tužeb se stává stále velkolepější a skutečnost k němu stojí ve stále příkřejším kontrastu. Někdy to vyústí až v nutnost překrýt realitu jinou drogou.
Kdo příležitostně pije přesmíru, dostane katar, což ještě není většinou nebezpečné a pomáhá to jako odstrašující prostředek. Abstinenční příznaky nějakého návyku jsou naproti tomu horší, ale přece jen nepůsobí při odvykání příliš konkrétně. Musí jít právě o to, co je člověk schopen učinit, aby se osvobodil. Jak je možné pomoci ostatním, aby zanechali toho, co je nezadržitelně ničí?
„Cesta do pekel bývá dlážděna dobrými předsevzetími," praví přísloví, které se opírá o zkušenost. Samo předsevzetí nestačí. Teprve konfrontace s realitou a vědomí, že jsem v koncích, se stává pro většinu lidí předpokladem vážného pokusu dát se jinou cestou. Co napsal Mark Twain o zvycích, to platí i pro návyky: „Zvyk nelze vyhodit z okna. Člověk musí sestoupat sch ůdek po schůdku dolů ze schodů." Krok za krokem. Jak mají a musí tyto kroky vypadat, nám ukazují různé začátky odvykacích terapií. Má při nich jít pouze o reflexe a podněty na pozadí toho, co bylo na předchozích řádcích napsáno o opouštění.
Oprostit se o osvobodit se
Existují dobré zvyky a závislosti v pozitivním slova smyslu, totiž vazby na lidi, společenské povinnosti, zapojení ve společenství, v rodině a v okruhu přátel. To všechno člověku pomáhá orientovat se ve světě a zakořenit v něm. Chrání ho od izolovanosti, protože ta způsobuje náchylnost k falešným závislostem a fixacím na věcech, požitcích a potvrzení. Je důležité žít v atmosféře otevřeností, neboť ta umožňuje oproštění a osvobození od falešných vazeb. Snášet napětí, frustrace a zraňování se musíme učit odmala.
Kdo se stal závislým na věcech, drogách a falešných obrazech o sobě samém a svém okolí a je odkázán na přehnané potvrzování vlastní hodnoty, ten potřebuje zakusit solidaritu těch, kteří ho budou brát takového, jaký je, a přesto ho budou mít rádi: nemusíš stále hrát určitou roli silného muže nebo ženy - jsi milován takový, jaký jsi. Každý z nás musí učinit zkušenost, že nezůstal sám, opuštěný, ale že může počítat s ostatními bez ohledu na to, jak se mu zrovna daří a do jakých problémů se zapletl. Prožijeme-li pocit takové náklonnosti a bezvýhradného přijetí, můžeme se z nebezpečného spletence vin a závislostí vyprostit. Osvobodit se od návyku je bez cizí pomoci sotva možné.
Ale ani společenství a solidarita nemohou tomu, kdo se zapletl do falešné závislosti, vzít možnost učinit rozhodnutí odvrátit se od toho, čemu podléhá. Musí to sám chtít a musí na tom pracovat všemi svými silami. Ostatní ho v tom při vší dobré vůli mohou jen posilovat, podporovat a dát mu pocítit svou solidaritu. Na počátku musí stát jeho pevné rozhodnutí začít právě dnes, nečekat do zítřka a nepřipustit si již žádné výmluvy. Vědět, že jsem zabloudil, octl jsem se na falešné cestě a sám se z toho nedostanu; zároveň však že nemám žádnou jinou možnost než se pokusit obrátit jiným směrem. Při každé další recidivě, jakkoli se mi v daném okamžiku zdá být vítaná, bude všechno jen těžší. Každé ztroskotání přinese jen další zklamání - to jsem si ovšem připravil a zavinil sám. Nikdo jiný za ně není odpovědný. Jestliže se vší vůlí a ze všech svých sil nepřičiním, nikdo jiný mi nepomůže. Všechno záleží na mně. Proto mám jen jednu možnost: začít bez odkladu ještě dnes. Pro křesťana sou visí oproštění a osvobození se od falešné závislostí a návyku vždycky s Bohem a obrácením se k němu, neboť návykem se člověk provinil na sobě i na něm. To si je především nutné doznat, protože toto přiznání uchrání dotyčného před snahou hledat chyby u ostatních, a tím se sám před sebou omlouvat a ospravedlňovat.
Ve vztahu k Bohu to znamená od všeho se oprostit, plně se na něho spolehnout, svěřit se mu a prosit ho o pomoc. Bůh činí terapii obrácení, metanoii, možnou. Ježíš takové obrácení popsal v jednom ze svých nejkrásnějších podobenství - o ztraceném synovi a milosrdném otci: „Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem" (Lk 15,18).
Toto podobenství nám ukazuje, že obrácení je možné teprve tehdy, když se octneme úplně na dně. Teprve pak neupíráme svůj zrak na nikoho jiného více než na svého nebeského Otce; teprve tehdy překonáme svou pýchu i stud a získáme při vzpomínce na Otce odvahu vrátit se domů, prosit za odpuštění a začít znovu.
Každoroční postní doba je obdobím, kdy se na to člověk rozpomíná a cvičí v duchu napomenutí: „Zanech zlého a konej dobro!" Půst je vždycky formou obrácení spojenou s terapeu tickou funkc í. Zprostředkovává ale také zkušenost zcela praktickou: lze se obejít bez toho či onoho, myslím-li to vážně a když mě to něco stojí. Sv. Benedikt chápal postní dobu jako období cvičení, které každý potřebuje a jež každému prospívá. Žádné cvičení ale neposkytuje záruku; záleží na nás, jak vážně bereme ono ohrožení a jak je pro nás důležité „čelit začátkům".
Knihu Odpoutanost vydalo Karmelitánské nakladatelství, s jehož laskavým souhlasem tento úryvek publikujeme.