Nitro milosrdenství
Toto milosrdenství se projevuje nejjasněji při návratu "zbloudilého". "I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a, rozechvěn ve svém nitru, poběžel k němu, objal ho a políbil" (15,20 vlastní překlad). Všimněme si, že otec byl "rozechvěn ve svém nitru". Tento výraz (řecky "esplanchnisthé") pochází od kořene "splanchna", který označuje "mateřské lůno, nitro jakožto sídlo mateřských citů". Příslušné sloveso bychom mohli přeložit jako "pohnutí, rozechvění nitra" (s odstínem, že se jedná o nitro mateřské: jedná se o podobné pocity, které prožívá matka vůči vlastnímu dítěti). Otec nezůstává lhostejný a netečný při pohledu na svého syna: je "zasažen" uvnitř. Milosrdenství prýští především z hloubi srdce, aby se pak projevilo konkrétními úkony: objetím, políbením, hmotným obdarováním. Milosrdenství nezačíná vnějším skutkem, ale vnitřním: nerodí se navenek, ale uvnitř, v srdci. A dokonce v nitru tohoto srdce, tam, kde sídlí "hluboké mateřské city". Skutky milosrdenství prokázané pouze navenek jsou prázdné, nicotné. Je třeba, aby vyvěraly z hlubin nitra jako tryskající pramen vody, který prýští z hlubin země. Shodou okolností se stejné sloveso objevuje i v podobenství o dobrém Samaritánu: také on byl "zasažen, rozechvěn v nitru" (Lk 10,33). A z tohoto "rozechvění" vyvěraly konkrétní projevy solidarity. Stejně tak i Kristus "byl pohnut ve svém srdci", když uviděl plačící naimskou vdovu (Lk 7,13): a jeho pohnuté nitro ho přivedlo ke konkrétnímu skutku milosrdenství, k zázraku. A nejdůležitější výskyt tohoto slova je na samotném začátku Lukášova evangelia, v Benediktu (Lk 1,78): "z nitra milosrdné lásky nás navštívil ten, který vychází z výsosti". Kristus je darem prýštícím ze samotného Otcova lůna, z hlubin jeho milosrdenství: podobně jako dítě přichází na svět ze samotného matčina lůna.
"Pohnut v nitru" otec běží k synu, obejme ho a políbí. Mějme před očima, že se jedná o "nehodného" syna, který opustil otce, aby si začal žít na vlastní pěst: vyžádal si díl majetku ještě za jeho života, a tím ukázal, že se o něj nezajímá, že ho považuje za "mrtvého". Syn se zajímal spíš o sebe než o otce. A přesto otec jedná vůči němu "jinak": není mu lhostejný. Rozechvěn v srdci běží k němu, obejme ho a políbí: jako kdyby se mezi nimi nic nestalo, jako kdyby syn neměl, zač se omluvit. Otcovo milosrdné nitro vidí především člověka, milovaného, ne "hříšníka". A s tímto milovaným se chce nejprve osobně setkat: proto objetí a políbení. Milosrdné nitro by se dalo vyjádřit také jako "slabost" pro druhého. A tato "slabost" je vidět na otcových reakcích: běží mu naproti (proti všem konvencím: jakožto otec má určité postavení ve společnosti!), objímá ho a líbá a to ještě před tím, než se syn omluví! Jakoby se on usmiřoval se synem, a ne naopak! V odpovědi nezmiňuje hřích, neříká: "Cos mi udělal!". Pro něj je důležité jediné: syn je tu. Jako by se ani nezajímal o "vyznání": syn je důležitější! Syn je tady, přišel! Milosrdenství touží především po setkání s druhým: teprve na druhém místě prokazuje lásku konkrétním darem (otec dal hmotné dary až po objetí a políbení). Obdarování je důsledkem osobního setkání.
Po vřelém objetí následuje rozmařilé obdarování nejen obyčejné šaty, ale ty nejkrásnější. Nejen navracení synovské důstojnosti, ale "prsten" symbol moci. Nestačí sandály, dokonce luxusní obuv, kterou nosí význačné osoby při mimořádných událostech. Nestačí kůzle, dokonce nejtučnější tele, který se chová a krmí s výhledem na nějakou slavnostní událost. A nestačí dobré jídlo, je třeba hostiny, kterou si mohou dovolit jen bohatí. A jako by to nestačilo, otec zařídí i hudbu s tancem. Tento táta je milosrdný bez míry - mladšímu synu velkoryse dává a nepřehlíží ani staršího, když ho ujišťuje o tom, že všechno patří jemu. Nelze přehlédnout tuto přemíru Božího obdarování.
Bůh miluje "bez míry a bez konce" (sv. Pauline Maria Jaricot). Projevuje milosrdenství jak k těm, kteří se nacházejí v hmotné a duchovní bídě (mladší syn), tak k těm, kteří prožívají vnitřní chudobu (starší syn). A tyto projevy bláznivého milosrdenství jsou "z diktátu" lásky ke konkrétnímu člověku: evangelista píše, že otcovo "nitro se pohnulo", když uviděl syna, jak se vrací. Otec nezůstává netečný vůči svým dětem v nouzi. Jeho štědrost není podmíněná ani "dobrým výkonem" (mladší syn předvedl spíš "špatný výkon"), ani "správným vyznáním lítosti" (i v tomto bodě syn zklamal, protože neměl "dokonalý úmysl" lásky k otci: vrátil se proto, aby "přežil" 15,17). A přesto otec ho nevyhání s výčitkou, neposílá ho pryč s prázdnou. Naopak: dává mu v nadbytku. A nedává mu pouze hmotné dary, ale zahrnuje ho především svojí otcovskou (či spíše "mateřskou") náklonností: přijímá ho bezpodmínečně.
Zatímco oba dva synové jasně kalkulují a vypočítavě uvažují, jak "něco mít z otcova majetku", otec oproti tomu jedná bez kalkulování, čistě z lásky: to je vidět jak na začátku, když dává svým synům podíl z majetku, tak především při návratu "rozmařilého" syna. "Bez důvodů" mu dává, co si vůbec nezasluhuje: a to ne proto, že by syn řekl slova "upřímné lítosti" (spíš to byla neupřímná slova), ale protože je milosrdný. Portrét otce běžícího vstříc mladšímu synovi a líbajícího jej dřív, než může vyslovit připravené kající vyznání, ilustruje slova Řím 5,8: Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky, a 1 Jan 4,10: V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás. Milosrdenství není podmíněno výkonem druhého: přichází jako první, přebírá iniciativu. Neuvažuje v kategorii "když" (budu laskavý, když budeš ), ale spíš "i když" (i když si to nezasluhuješ, budu k tobě milosrdný). To je jednoznačně potvrzeno v Lk 6,35: Otcovo milosrdenství se projevuje tím, že je dobrý k nevděčným i zlým. A jaká je míra je dobroty? Je to "míra dobrá, natlačená, natřesená, vrchovatá" (Lk 6,38), jak ukazuje i naše podobenství.
Právem se tomuto podobenství dává název "o milosrdném otci". Mohli bychom jít dál a tvrdit, že ještě přiléhavěji bychom otce označili ne jako milosrdného, ale "marnotratného". On totiž jedná víc než milosrdně. K pouhému milosrdenství by totiž stačilo, aby odpustil mladšímu synu, aby mu dal "vše potřebné". On však jde ještě dál: překonává hranice "milosrdenství" a dává ještě víc, nad míru. Tím marnotratným je spíš otec než mladší syn Každý je však marnotratný jinak: syn rozhazuje "pro sebe", otec "pro druhého". Syn "z egoismu", otec "z milosrdenství". Syn dopřává sobě bez omezení, otec však dopřává druhému "bez mezí". Otec je milosrdný "bez míry". A z jakého důvodu? Protože on je prostě takový. Také o samotném Bohu platí: "Miluji, protože miluji" (druhá lekce modlitby se čtením ze svátku sv. Bernarda, 20. srpna). Není žádný jiný hlubší důvod jeho milosrdného jednání: On je milosrdný, protože je milosrdný. Slitování prýští z jeho nitra milosrdenství. Dokonce by se dalo tvrdit, že Bůh není milosrdný, protože vidí potřebného, ale protože je potřebou jeho lásky milovat a obdarovat.
Nebylo poněkud zbytečné rozvést tuto úvahu o Božím milosrdenství? Nemohlo být užitečnější přemýšlet o konkrétních projevech naší lásky k potřebným? Ne, protože nejprve je třeba pochopit a nazírat Boží jednání vůči mně osobně, kontemplovat jeho milosrdenství. A nestačí pouze "uvažovat" o této jeho dobrotě, je třeba ji také přijímat: v těch oblastech svého života, kde nejsem schopný se otevřít jeho odpuštění, jeho milosrdenství. V těch oblastech, kde mám "zlého Otce", který mi nedopřává, který mě drží zkrátka, který mi dává "hada , když ho prosím o chléb". Otce, který mě tyranizuje "neúprosnými požadavky", který se zajímá jen o můj výkon: otce, který chce víc a víc, a stále není spokojen Nežiji někdy "před hrůznou tváří" takového neslitovného Boha? Toto období mě vybízí, abych se obrátil a změnil svoji představu: Ježíš ukazuje Boha milosrdného, který dává v hojnosti. Nakolik přijímám jeho milosrdenství (konkrétně, ne "abstraktně, jen ve svém rozumu"), natolik jej mohu dávat dál. A "přijímat jeho milosrdenství" neznamená jen přijímat jeho dary, ale především nechat se proměňovat podle jeho "nitra milosrdenství": stávat se milosrdným tak, jako on je milosrdný. Boží milosrdenství začíná "uvnitř", a právě tam by mělo začínat i naše. Proto se píše v listu Kolosanům: Přijměte nitro milosrdenství (3,12 vlastní překlad). Od nás se nežádá na prvém místě, abychom konali skutky milosrdenství, ale abychom přijali "nitro milosrdenství", z kterého vyprýští konkrétní činy: dobrota, snášenlivost, odpuštění, svornost (3,13n).
Přijímat samotné Boží "nitro milosrdenství": to je výzva nám adresovaná v těchto dnech. Před Boží tváří můžeme odkládat svoje "nitro ne-slitování" a přijímat Boží otcovské (a mateřské) srdce: jedná se o "transplantaci", kterou potřebujeme znovu a znovu. A právě tato transplantace zachraňuje život: náš, ale i našich blízkých.
Blaze těm, kdo přijali a přijímají Boží milosrdenství, neboť jsou milosrdní!