O původu lenosti

Kde se lenost bere? Jak postupně vzrůstá v lidském životě? Křesťanská odpověď na tuto otázku vychází z naší „stvořenosti“. O této základní myšlence hovoří i ateistický filozof Friedrich Nietzsche. V lehce ironickém oddílu svého díla Antikrist si Nietzsche představuje, že Bůh stvořil svět z nudy:

Starý Bůh, zcela „duch“, zcela velekněz, dokonalost sama, prochází se ve své zahradě: jenže se nudí. Proti nudě i bozi marně bojují. Co učiní? Vynajde člověka – člověk je zábavný… Leč ejhle, i člověk se nudí. Slitování boží nad jedinou bědou, kterou mají všechny ráje, nezná mezí: stvořil vbrzku ještě jiná zvířata. První chyba, jíž se bůh dopustil: člověk neshledal zvířata zábavnými – panoval jim, nechtěl ani být „zvířetem“. – Tudíž stvořil bůh ženu. A vskutku, dlouhé chvíli byl nyní konec – ale také ještě jiným věcem!

Ponecháme-li stranou zbývající část Nietzscheho poněkud tendenční argumentace, poukazuje tady na cosi velmi zásadního. Kde už nic není, zbývá jen nuda. Bůh tvoří svět z touhy učinit něco dobrého, něco zajímavého; aby skoncoval s leností a nudou. Lenost náleží neexistenci, kdy se všechno navrací do nicoty, když sama naše existence se nám stává břemenem, když už se neradujeme z toho, co vidíme, cítíme a čeho se dotýkáme kolem sebe. Lenost znamená anulovat, zrušit stvoření, popřít dobro světa kolem nás.

Podle křesťanského pojetí života jsme stvořenými bytostmi, obdařenými schopností ohromně se radovat, být plni nadšení, schopni údivu, zvídavosti a citu. Svět byl stvořen jako prostor pro veškeré toto okouzlení. Byl stvořen, abychom mohli pravidelně žasnout nad tím, že máme dar žít tento život, tělesný a duchovní život na této planetě, která je naším domovem, místem ryzí krásy, zahrnující majestátnost lva, rychlost kolibříka, chuť čisté vody. Jsme stvořeni tak, abychom se z takových věcí radovali, zkoumali je a užívali jich; avšak především bychom se měli radovat ze Stvořitele těchto věcí, původce veškerého dobra, od něhož vše stvořené – i my – pocházíme a který je nejkrásnější a nejžádoucnější ze všech. Ve své velkolepé autobiografické reflexi Vyznání říká Augustin Bohu lidského pokolení: „Hledají štěstí ne v tobě, ale v tom, co jsi stvořil.“ Sám Augustin si nikdy nebyl zcela jist, zda radovat se ze stvořených věcí je dobré, nebo ne. Avšak alespoň následující moment vystihl dokonale: svou definitivní radost bychom měli hledat v Bohu. Radosti, jaké nacházíme v západech slunce, přátelích a jablečném závinu jsou ochutnávky, předzvěsti, abychom dostali chuť na to nejlepší – a tím je Bůh sám. A naopak: ztrácíme-li chuť na Boha, ztratíme patrně dříve či později chuť na jiné dobré věci, nebo i dostaneme chuť na věci, jež jsou pro nás špatné, neboť pouze napodobují vytržení z poznání Boha, jako jsou např. halucinogenní drogy nebo vzrušení z krádeže či krutosti.
Lenost začíná ztrátou chuti na Boha. Může se to stát jak nábožensky založeným lidem, tak těm druhým. Leckterý křesťan se naučil nahrazovat touhu po Bohu samém zálibou v liturgii, církevní hudbě nebo teologických otázkách.

Peter Kreeft říká: „Je jedna věc, která nikdy není nudná: Bůh … a tak nudí-li nás Bůh, bude nás nudit všechno.“ Dante popsal lenost jednoduše jako „neschopnost milovat Boha celým srdcem, celou myslí a celou duší“.

Ukázka je z knihy Sedm hlavních hříchů, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.