Obnova a vztahy
Vztahům se nemůžeme vyhnout. Každý den jsme v kontaktu s jinými lidmi – s rodinou, společenstvím, farností, přáteli, lidmi v práci, s těmi, kterým sloužíme, i s těmi, kdo slouží nám. Podívejme se tedy na to, jak je to v našem životě s našimi vztahy k ostatním lidem, abychom uviděli, zda naše obnovená křesťanská víra přinesla nějakou změnu.
Naše tvrzení, že jsme naplněni Duchem, jsou jen prázdná slova, pokud z našich postojů a chování není vidět láska. Mohu být velmi duchovní, ale současně si vůbec nemusím uvědomovat, že moje vztahy jsou zcela rozvrácené, že nejsem schopen lásky a nepokročil jsem se všedními problémy, se kterými bych měl pohnout. Láska není jenom cit, je to postoj, způsob života. Je to znamení, podle kterého se poznají praví učedníci Ježíše Krista. Láska všechno snáší, všemu věří, všechno vydrží. Jestliže jsme věroučně dokonalí, velkoryse obdarovaní Bohem, ale chybí nám láska, pak je jasné, že jsme nějak selhali. Tak jako je láska podstatou vztahu mezi Bohem a námi, tak je i podstatou vztahů mezi námi a ostatními lidmi. Je snadné udržovat vztah lásky, když si držíme lidi od těla – setkáváme se s nimi jen na povrchní a obecné úrovni. Pokud se k nim ale přiblížíme a věnujeme se osobně každému z nich, brzy objevíme, jaká je skutečná hloubka našeho vztahu. Jako křesťané si musíme být vždy vědomi zoufalé touhy lidí být milováni. Potřebujeme, tak jako to dělal Ježíš, rozpoznat tuto velkou potřebu lásky, která se skrývá pod různými pláštíky zvláštního jednání. Stejně pro nás bude těžké navazovat s některými lidmi vztah, v takové chvíli je třeba, abychom se o pomoc obraceli k Bohu. Ale musíme mít jistotu, že náš vztah k němu je opravdu živý, teprve pak můžeme očekávat, že nás povede a pomůže nám.
Pokud pozveme Ducha svatého do našeho života, jednou z prvních věcí, které udělá, bude, že nám novým způsobem ukáže Ježíše jako živého Pána. Tak často nám chybí ono nadšení z toho, že v nás dnes, v této chvíli, přebývá Pán a koná zázraky – náš pohled je upřený na historickou osobu Ježíše během jeho působení zde na zemi. Dosud je mezi námi příliš mnoho křesťanů, kteří vědí jenom to, že Ježíš je někde vedle nich, a tak se snaží vyřešit všechny své vztahy a své problémy vlastní silou. Jsou tu ale i jiní křesťané, kteří si uvědomují, že Ježíš je v jejich nitru, a proto řeší svoje problémy s vědomím, že jsou vinnými ratolestmi (Jan 15,5). Vědí, že jsou bezmocní, ale protože je v nich přítomný Bůh, může Boží moc sestoupit na zem a skutečně je proměnit. Tento vnitřní život, my v Ježíši a Ježíš v nás, je to, co Duch svatý pro nás může reálně vykonat – pokud mu to dovolíme. Postaví nás do živého, skutečného vztahu, který promění naše chování, náš způsob myšlení a všechny naše ostatní vztahy (Řím 12,2).
Jednoduchou pravdou evangelia je, že nás Otec tak miloval, že poslal svého Syna, aby za nás zemřel. Máme-li růst ve svých vztazích, musíme začít tím, že přijmeme sami sebe a uvěříme, že jsme milováni, i když pro nás bude těžké pochopit, jak si nás Ježíš (nebo kdokoliv jiný) vůbec mohl zamilovat. Každý potřebuje nejenom někoho milovat, ale také být milován. Potřebujeme cítit, že máme nějakou hodnotu nejenom sami pro sebe, ale i pro druhé lidi, jinak jsme ve stálém nebezpečí emocionálního zhroucení. Pro lásku je podstatné, že se dává a je přijímána a že nás vede k ochotě přijímat sebe a všechny lidi takové, jací jsou. Ježíš nám jasně říká, že máme milovat Boha a milovat svého bližního jako sebe sama, protože „na těchto dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci“ (Mt 22,39-40).
Jedním z míst, kam jsme voláni, abychom tu plnili první i druhé přikázání, je naše farnost. Ve Skutcích apoštolů vidíme v akci křesťanské společenství, které se o všechno dělí a pečuje o své členy. Vidíme, že ze společných modliteb tohoto společenství vyrůstal jejich milující zájem o druhé a toho si všímalo i okolí těchto společenství. Dnes máme všichni důležitý úkol při budování vztahů v našich farnostech. Když se rozhlížím v neděli kolem sebe a vidím všechny ty znuděné, nešťastné, osamělé, zraněné, mohu jim jít vstříc v milujícím přátelství a sdílet s nimi Kristovu lásku. Evangelium není abstraktní pojem, ožívá, když tvým a mým prostřednictvím Ježíš Kristus naplňuje potřeby druhých. A mohu ho prosit o pomoc v těch konkrétních vztazích, ve kterých se mi příliš nedaří.
Naučil jsem se od své ženy Sue, že mohu jednoduše přinášet své problematické vztahy před Pána a nechávat ho, aby mi k nim on sám něco říkal. Obvykle mi říká jednu z těchto tří věcí: „Díváš se na to špatně – co bys řekl na to přistoupit k tomu z tohoto hlediska?“ nebo, častěji: „Mýlíš se, je třeba, aby ses změnil,“ nebo čas od času říká: „S tím nic nenaděláš – nech ten problém na mně“. Obvykle se mýlím. Jsem to já, kdo se potřebuje změnit, aby se moje láska podobala bezpodmínečné lásce Pána. Jsem nové stvoření (2 Kor 5,17); on mi dává lásku a sílu, já nabízím prostředky a podmínky k růstu. To znamená, že musím více spoléhat na Boha, který ve mně působí, než na své vlastní úsilí stát se lepším. Je to úplně nový princip života, ne jenom pár změn provedených starým způsobem. Vyžaduje to, abych mu odevzdal vládu nad sebou tak, aby moje činy vycházely z jeho života, který ve mně vytvoří. Tento život ponese ovoce, které bude trvalé a bude důkazem skutečného růstu mých vztahů.
Nezapomínejme tedy nikdy na to, že být naplněn Duchem svatým znamená obrátit se od díla k víře, od sebe sama k Bohu. Znamená to znovu si uvědomit, že ve všech našich vztazích máme žít ne ze sebe a ze svého úsilí, ale z Boží nabídky života a moci v Ježíši Kristu.
Ukázka je z knihy Letnice jsou pro život, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.