Obrácení Marie z Magdaly

Ale Marie stála venku před
hrobem a plakala. Přitom se naklonila do hrobu a spatřila
dva anděly v bílém rouchu, sedící na
místě, kde předtím leželo Ježíšovo
tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou. Otázali
se Marie: "Proč pláčeš?" Odpověděla
jim: "Odnesli mého Pána a nevím, kam ho
položili." Po těch slovech se obrátila a spatřila
za sebou Ježíše; ale nepoznala, že je to on. Ježíš
jí řekl: "Proč pláčeš? Koho
hledáš?" V domnění, že je to
zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej,
pane, odnesl, řekni mi, kam jsi ho položil, a já pro něj
půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!"
Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to
znamená `Mistře´. Ježíš jí
řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k
Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že
vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému
i Bohu vašemu." Marie Magdalská šla
k učedníkům a oznámila jim: "Viděla
jsem Pána a toto mi řekl." (Jan 20,11-18)

Kontext úryvku

Marie Magdalská je postava,
která je ve všech čtyřech evangeliích
přítomná v okamžiku Ježíšovy smrti
na kříži (nebo jeho pohřbu) a zrána u hrobu v
den vzkříšení (viz Mt 27,56.61 a 28,1; Mk
15,40.47 a 16,1; Lk 24,10; srov. 23,49.55-56; Jan 19,25 a
20,1.11-18). Pouze Jan však popisuje Ježíšovo
zjevení Marii z Magdaly detailně.

Přítomnost Marie z Magdaly
u kříže, během pohřbu a během rána
vzkříšení je pro evangelia zásadní.
Ona je jedním z klíčových svědků
víry ve vzkříšení, protože může
dosvědčit, že Ježíš je opravdu mrtvý,
že jeho tělo bylo pohřbeno do hrobu a že byl třetího
dne nalezen prázdný hrob, právě ten, do
kterého bylo jeho tělo uloženo. O tom nemůže být
sporu, nemůže dojít k nedorozumění nebo
podvodu. Svědčí o tom ženy, zvláště
Marie Magdalská.

Nad touto skutečností
můžeme užasnout, protože, jak je známo, v hebrejském
světě není svědectví žen považováno
během soudního procesu za právně platné.
Evangelium v tomto smyslu přináší novinku,
protože nejdůležitější svědectví,
které se týká totožnosti Vzkříšeného
a skutečnosti zmrtvýchvstání, záleží
zcela na přítomnosti žen ve třech rozhodujících
okamžicích – totiž při smrti, pohřbu a nálezu
prázdného hrobu.

Učedníci přítomní
nejsou. Nikdo další nezažil všechny tři
tyto momenty. Evangelium by proto bez žen, a především
bez Marie z Magdaly, nebylo tím, čím nyní
je. Je možné dokonce říci, že by vůbec
neexistovalo anebo by vypadalo zcela jinak. Radostná zvěst
o vzkříšení, evangelium Velikonoc bylo
hlásáno nejprve ženami a jejich svědectví
je úhelným kamenem celé velikonoční
víry. Nemohli bychom dnes mluvit o vzkříšení,
pokud by ženy a mezi nimi Marie Magdalská nestály u
toho.

Zkušenost Marie z Magdaly ale
pomalu narůstá, jak ukazuje dobře úryvek Jan
20,11-18. Tato zkušenost je čtenáři evangelia
nabídnuta jako obraz cesty, která vede od smutku k
velikonoční radosti, od bolesti k vydělení
kvůli novému poslání pro „bratry“.

2. Odvrácená tvář
Marie z Magdaly

Scéna, ve které se Ježíš
ukázal Marii Magdalské, je rozvržena velmi pečlivě.
Tak jako v případě emauzských učedníků
úryvek popisuje přechod od neštěstí ke
štěstí a obsahuje proces rozpoznání.
Na počátku Marie pláče blízko hrobu
(20,11.13.15: tato skutečnost se opakuje dokonce čtyřikrát).
Marie „vidí“ také Ježíše, ale
neví, kdo to je (20,14). Když ji Ježíš zavolá
jménem, rozpozná jej a přechází od
bolesti k radosti (20,16).

Tento přechod z jednoho stavu
ducha do druhého a od nevědění k poznání
doprovází změna Mariina postoje, který
promlouvá sám o sobě. Když ji nacházíme
na začátku scény, stojí před hrobem a
naklání se, aby uviděla, co je uvnitř hrobu.
Tam skončily její naděje a vše, pro co žila.
Hrob je prázdný a po Ježíšově těle
nezůstalo ani stopy.

Ježíš se zjevuje –
ještě ale nikoli před Marií Magdalskou. Tento
detail je důležitý, jak uvidíme – Ježíš
se objevuje za Mariinými zády. V. 14 říká
jasně, že se Marie obrátila. Musí alespoň
otočit hlavu, aby objevila Ježíše. Když se Ježíš
konečně dává rozpoznat tím, že vysloví
její jméno ve v. 16, Marie se znovu k němu
obrací. Nyní můžeme předpokládat, že
se již zcela k němu natočila, protože za chvíli ji
Ježíš žádá, aby jej nezadržovala nebo –
podle doslovnější tradice – aby se ho
nedotýkala; zřejmě zkusila dosáhnout na jeho
šaty.

Marie se nicméně ocitá
před Ježíšem, hrobu ukazuje záda. Během
této krátké scény se otočila o 180
stupňů a stojí zcela opačně než na
začátku. Před sebou má Ježíše a
za sebou hrob. Tento okamžik znamená nový počátek
v jejím životě – smrt je konečně pryč
a před ní se nachází život. Nová
cesta naděje se otevírá tehdy, když jí
Ježíš dává pochopit, že hrob není
konečným bodem jejího doufání. Hrob
je naopak novým výchozím bodem, protože Ježíš
posílá Marii Magdalénu k učedníkům,
aby jim zvěstovala radostnou zprávu o vzkříšení.
Marie Magdalská se stala první „misionářkou“
Janova evangelia.

Pohyb víry tedy symbolizuje
otočení hlavy Marie z Magdaly, která nechává
za zády prázdný svět smrti, aby uviděla
toho, kdo za ní stojí, a vydává se na
cestu skutečného života, tedy k bratřím.

Tento pohyb v textu označují
také různá slova, která popisují
způsob, jakým Marie během epizody „vidí“.
Zatímco pláče u hrobu, „vidí“
dva anděly (v. 12). Když se obrací, stále ještě
před hrobem, „vidí“ Ježíše, ale
nemůže ho rozpoznat (v. 14) a domnívá se, že je to
zahradník. I tehdy vidí pouze částečně.
Teprve když se obrátí podruhé a stojí
přímo před Ježíšem, může skutečně
„vidět“ a „poznat“ (v. 16). A když jde
k „bratřím“, tedy k ostatním
učedníkům, říká jim: „Viděla
jsem Pána“. Tentokrát řecký text
používá jiného slova, aby ukázal, jak se
pohled Magdalské změnil. Krom toho neříká,
že viděla Ježíše, ale „Pána“,
což je titul Ježíše Krista vzkříšeného,
ve kterém se zjevuje sám Bůh. Marie „vidí“
vzkříšeného, když jde zvěstovat jeho
přítomnost svým bratřím. Pohled a
poslání nemohou být již spojeny pevněji.

3. Marie z Magdaly a nevěsta
Písně písní

Jeden starozákonní text
nám pomůže učinit poslední krok a pochopit
přesněji, kde může Marie z Magdaly a každý
křesťan Vzkříšeného nalézt.
Text se nachází v Písni písní,
knize, která obsahuje sérii milostných písní.
Úryvek, který nás zajímá, se
nachází ve 3. kapitole. Mluví o milované,
která za noci hledá svého milého (Pís
3,1-4):

Noc co noc hledala jsem
na svém
lůžku toho,
kterého tolik miluji.
Hledala jsem ho,
a nenalezla.
Teď vstanu a obejdu město,
ulice,
náměstí,
vyhledám toho, kterého
tolik miluji.
Hledala jsem ho, a nenalezla.
Našli mě
strážci
obcházející město:

"Toho, kterého tolik miluji, jste tu
neviděli?"
Potom, jen co jsem od nich odešla,

hned jsem nalezla toho, kterého tolik miluji.
Uchopila
jsem ho a už ho nepustím,
dokud ho nepřivedu
do
domu své matky,
do pokojíku té, jež mě
počala.

Text 20. kapitoly Janova evangelia a
text Písně popisují dvě velmi podobné
události a vyjadřují je příbuzným
jazykem. Marie z Magdaly hledá Ježíše za noci –
tedy brzy ráno – jako milovaná z Písně
a nenachází ho (Jan 20,13.15; Pís 3,1-2). Marie
vidí nejprve dva anděly, zatímco milovaná
potkává hlídky. V obou případech
text obsahuje krátký dialog mezi ženou a těmito
postavami. Hned poté dochází jak v Písni,
tak v evangeliu k setkání. Zde se ale objevuje první
rozdíl, a to rozdíl podstatný: milovaná z
Písně pevně popadne svého milovaného a
již jej nepustí (Pís 3,4). Ježíš však
výslovně žádá Marii, aby jej nezdržovala
(Jan 20,17) a žádá ji, aby namísto toho šla
za bratry s nadějným poselstvím (Jan 20,17-18).

Shrneme-li krátce tuto zprávu,
můžeme říci, že Marie Magdalská nemůže
chytit ani zadržet Ježíše, protože ten se nachází
pouze na těch cestách, jež vedou směrem ke
společenství učedníků, kteří
žijí evangelní ideál a budují podle
tohoto ideálu svět. Setkání se vzkříšeným
Ježíšem není nikdy metou, ke které máme
dojít, ale vždycky je bodem výchozím.

Pracovní překlad z
italštiny David Vopřada. Z: L´argilla, la danza e il
giardino. Saggi di antropologia biblica. Bologna: EDB, 2000.