Odepsaný kněz s prázdnýma rukama: Phil Bosmans

Nedávno se mi do ruky dostala nenápadná knížka, která mě doslova nadchla a „vcucla“. Šlo o portrét belgického kněze Phila Bosmanse s názvem: „Setkání s Philem Bosmansem“, která vyšla v Karmelitánském nakladatelství. Již dříve jsem se setkal s jeho trefnými, hlubokými a vtipnými myšlenkami, nyní jsem ale zjistil, že jsou pouhým odvarem (anebo spíše plodem) jeho života a strhujícího životního příběhu... Za Philem Bosmansem dnes stojí veliké dílo, které zasáhlo lidi ze všech sociálních vrstev i všech možných a myslitelných tříd, vyznání a nevím, čeho všeho dalšího… Málokdo ale ví, jak a proč se takové velké dílo mohlo zrodit. Jeho původcem totiž není nějaký nadlidský „svatý“, nějaký křesťanský Rambo, ale kněz, kterého lékaři odepsali jako nevyužitelného.

Štěstí dítěte začíná v srdci matky (Phil Bosmans)
aneb ke štěstí člověka postačí, aby se narodil z lásky

Phil Bosmans (* 1922) pochází z prosté rolnické rodiny. A jak sám píše: „…ke štěstí člověka postačí, aby se narodil z lásky prostým, ale šťastným rodičům, kteří mu budou vždycky poskytovat bezpečí a něhu.“ Jinde píše: „Rodiče mi svým trpělivým a optimistickým uměním žít předávali i víru. Nepřijal jsem ji tedy od biskupa nebo od nějakého teologa, nýbrž od dvou nejúžasnějších lidí. Bůh byl v jejich životě naprostou samozřejmostí. Věřili v něho, jako věří slepec v existenci slunce: ne proto, že ho vidí, ale proto, že ho cítí. Boha jsem sice neviděl, ale živě jsem vnímal jeho přítomnost v celém jejich životě, v jejich náklonnosti i ve starostech. Chození do kostela rodiče nijak nepřeháněli, ale cítil jsem, jak hluboce byli spojeni s Bohem a se životem víry. Každý večer jsme se společně modlili. Netvrdím, že jsem tím byl vždy nadšen. Ale tatínek a maminka se modlili a naučili to i nás.“

Rodina Bosmansů žila ve veliké bídě, Phil ale zdůrazňuje, že jim doma nic nechybělo. Říká, že nepotřebovali žádnou vilu: „I prostý dům se totiž změní ve skutečný domov, když v něm bydlí lidé, kteří se mají navzájem rádi.“

Kdo sám na vlastní kůži nezažil …
aneb válka a chudoba vtrhly do jeho života

V roce 1934 nastoupil do gymnázia. Bezstarostná školní léta ale v květnu 1940 ukončila válka. Několik prvních měsíců války prožil se svými bratry na útěku. Protože neměli co jíst, museli se naučit i krást. Phil Bosmans říká, že nejhorší ale bylo, že neměli žádné spojení s domovem a nevěděli, zda jejich rodiče ještě žijí.

Z války vyvázl naštěstí se zdravou kůží, bez úhony, hořkosti a touhy po pomstě. „Díky utrpení na útěku jsem se mnohému přiučil: například být lhostejný k hmotnému bohatství. Poznal jsem, co je to hlad a žízeň a vím, co znamená chudoba. Vždycky, když teď mluvím s bezdomovci a potřebnými lidmi nebo sleduji v televizi příběhy běženců, dívám se na ně jinýma očima. Ten, kdo nikdy sám na vlastní kůži nezažil bídu, vlastně nemůže chudým porozumět.“

Knězem pro ty, které život hodil přes palubu
aneb Bůh nebere v úvahu tvoje schopnosti

„Bůh si mě zavolal. Vůbec ne tak, že by mě chytil za loket, byla to mnohem hlubší zkušenost. Velice záhy jsem si byl jist, že jsem se vlastně nerozhodoval já, ale že to byl Bůh, kdo si mě vybral. Je podivuhodné, že nebere v úvahu tvoje schopnosti, případné ctnosti a dokonce ani hříchy. Požaduje pouze jediné – aby ses před něho postavil s prázdnýma rukama.“

Phil Bosmans si zvolil kongregaci montformátů, protože ho hluboce oslovila myšlenka zakladatele Grigniona de Montfort. Ten se zcela zasvětil službě chudým, vyděděným a lidem z okraje společnosti, kteří ztratili jakýkoliv zájem o církev, jež na ně zapomněla anebo je zanedbávala. Jak sám říká: „Chtěl jsem se stát knězem pro ty, které život hodil přes palubu.“ V březnu 1948 pak přijal kněžské svěcení.

Knězem na řezání dřeva
aneb na velbloudech přes poušť

Rok po svěcení prožil ve Francii, kde v pastoraci zažil mnoho situací, které jeho nadšení přidusily. Brzy se začal ptát sám sebe, jaký význam to má a zda se měl stát knězem jenom proto, aby řezal dřevo, což bylo jeho hlavní „pastorační“ prací… Naštěstí se mohl vždycky uchýlit k sebezáchovné myšlence, kterou si odnesl z domova: „Humor a trpělivost jsou dva zdatní velbloudi, na kterých lze šťastně zdolat cestu pouští.“

Časem se ale naštěstí začal vydávat se staršími spolubratry na misijní cesty do chudinských čtvrtí. Kázali po kavárnách a po hospodách. Tyto misijní výpravy mu dodávaly odvahu a důvěru.

Nasazení až ke zhroucení
aneb svinská dřina na poli pastorace

Montfortáni byli uznávanými kazateli. Objížděli farnosti a obvykle se na jednom místě zdrželi několik týdnů. Pořádali setkání v rodinách, v kavárnách; v každém místě vztyčili velký kříž a povzbuzovali obyvatele k životu z víry. K tomuto úkolu určilo vedení kongregace i Phila. Potřebovali mladé, nadšené, zdravé muže, kteří by dokázali něco snést a kteří by byli s to pracovat dlouho do noci. „Když se mě někdo zeptal, kolik osob jsem obrátil zpátky na víru, nechtěl a nemohl jsem na to odpovědět – to nebylo v mé práci nejdůležitější. Snažil jsem se pouze jít v Ježíšových stopách. Stejně jako on jsem se pokoušel přibližovat Boha druhým díky přátelství, soucitu a dobrotě.“

Montformáti byli pověřeni i organizací mariánských poutí, které byly též vyčerpávající. Každý den totéž: připravit transportní vůz, nabít akumulátory k reproduktorům, setkání s lidmi, pobožnosti pro nemocné, návštěvy škol, procesí a večerní pobožnosti, zpovídání a kázání. Jistý korespondent limburských novin to popsal poměrně jadrně: „Takové pouti jsou se vším všudy pořádně svinskou dřinou.“ Phil se do práce vrhl s mladistvým elánem a na plné obrátky. A vytrval až do června 1954. Tehdy si dlouhodobé plundrování vlastního těla vyžádalo svou daň. V malé vsi Horpmaalu se zhroutil totálním vyčerpáním.

Chtěl jsem být raději mrtvý
aneb některé věci vypadají jako katastrofy, ale…

Mnohé body obratu ve Philově životě souvisí s okamžiky těžkých zkoušek. To, co zpočátku vypadalo jako pouhá přechodná slabost, si nakonec vyžádalo tříletou léčbu. To, co zpočátku vypadalo jako katastrofa, se ale nakonec prokázalo jako milost. Phil si později zapsal: „Některé věci vypadají jako katastrofy, přesto jsou požehnáním.“

Zpočátku se na to ale díval úplně jinak – bránil se a nechápal to. „Dokážeš si to představit?Je ti dvaatřicet, jsi na vrcholu svých sil a najednou jsi odstaven na vedlejší kolej, ztratíš se ze zorného pole. Nikde se s tebou nepočítá, protože jsi upoután na lůžko. Stále jsem opakoval, že bych chtěl být raději na místě mrtvý než tu po celé týdny ležet jako Lazar. Vždyť knězem jsem se přece stal proto, abych beze zbytku nasadil svůj život. Teď jsem ale nemohl dočista nic, jen ležet.

Postupně jsem si začal uvědomovat, že život tkví právě v osvojování si velkého umění opouštět. Kdykoli se člověk snaží podržet si ho, okamžitě ho začne škrtit, dusit. Teď občas říkávám, že jsem se v těch letech naučil o životě, o Bohu a o evangeliu víc než v době studia. Tehdy jsem poznal, že setkání s Bohem není výsledkem nějakého rozumového úkonu, nýbrž je odevzdáním se životu, přičemž prvotním zdrojem veškerého života je Pán. K tomu ale bylo třeba naučit se ztrácet, a to až do té míry, že jsem nakonec už neměl co ztratit.“

Do konce života pouhá troska?
aneb v slabosti se prokáže Boží síla

Phil se chtěl vrátit ke svému poslání. Lékaři ale měli i po třech letech léčby pochyby. Nevěřili v trvalé zlepšení. Když se Philův představený jednou doktora zeptal, co s ním mohou do budoucna plánovat, byla doktorova odpověď stručná: „Nic. Z Bosmanse je už do konce života pouhá troska.“ Protože jeho zdraví zůstalo podlomeno a protože podle lékařského mínění nebyl už schopen žádné další práce, mohl se postupně zotavující Phil pustit do nenápadného díla, které se nakonec rozvinulo do nesmírné šíře. Byl zakladatelem „Spolku beze jména“, díky jehož aktivitám našlo bezpečí, jistotu a vrácené sebevědomí mnoho lidí.

„Spolek beze jména“ šíří letáky, brožury a knihy s povzbuzením do těžkých životních situací. „Spolek beze jména“ se věnuje postiženým lidem, chudým, opuštěným matkám s dětmi.

„Spolek beze jména“ se věnuje vykořeněným lidem, propuštěným vězňům, cizincům, Romům.

Když Phil vypráví o svém životě a díle, opakuje vždycky, že v základu nebyl žádný předem stanovený program, nýbrž že se vždycky motivoval bídou, kterou četl v tisících tváří těch, s nimiž se setkával. Každý člen spolku si má uchovat tuto bezprostřednost: „Nedovol bídě, kterou dokážeš odstranit, žádné další trvání. Pokud to nezvládneš sám, mluv o tom s ostatními a snad to dokážete spolu. Pokud ji ale nejste s to vyřešit, zůstaň trpícímu nablízku a v tichu sdílej jeho bídu, spolu s ním vyhlížej jasnější chvilky, aby byla jeho situace snesitelnější.“

Okamžiky kdy mě Bůh opustil
aneb nevěřím v Boha některých teologů

„V životě jsem prožíval i poušť. Okamžiky, kdy jsem se domníval, že mě Bůh opustil. Vzpomínám si na jeden takový den, když jsem jednou v Bruselu vstoupil do kostela svatého Mikuláše. Byl jsem unavený a měl jsem všeho po krk. Nedokázal jsem se modlit, jen jsem tak seděl. Když jsem po nějaké chvíli opět vyšel ven, uviděl jsem na kostelních vratech velký nápis: ‘Ne vy jste si vyvolili mě, ale já vás.’ Ta věta mnou projela až do morku kostí, zasáhla mě. Nevěřil jsem svým očím. Vrátil jsem se do kostela a s pláčem padl na židli. Ta slova už mě nenechala na pokoji. Tehdy jsem Bohu řekl: ‘Milý Pane, to ty sis mě vyvolil a vzal jsi mě takového, jaký jsem. Miloval jsi mě první a s nekonečnou trpělivostí jsi mě zachoval ve své službě.’“

„Stal jsem se knězem kvůli Ježíši z Nazareta. Po celý svůj život jsem zakoušel jeho přítomnost, zvláště ale v kritických okamžicích. Dokáže tě dovést až na pokraj zoufalství, aby tě přiměl jít cestou, kudy jít nechceš. Bůh má ale spousty pomocníků, říkám jim ‘andělé’, andělé s lidskou tváří, kteří se objevují ve tvé blízkosti v nejkritičtějších chvílích jen proto, aby ti dali zakusit jeho lásku a péči.“

„Nevěřím v Boha některých teologů, kteří o něm mluví abstraktně a často nesrozumitelně. Já věřím v Boha, který je mi neustále nablízku přítomen se svou nezměrnou láskou. Prožíval jsem ve svém životě stále jeho přítomnost a přispění. Na vlastní kůži jsem zakusil, že Bůh obrací k dobrému všechno v životě těch, kteří ho milují.“

(Podle knížky „Setkání s Philem Bosmansem“,kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství, zpracoval Ignác Mucha)