Odevzdávám se ti a přijímám tě
Podepsali by to i někteří z těch, kdo stojí mimo církev. Kvitovali by to i mnozí nekřesťané. Jiní by tím naopak pohrdli, anebo kroutili hlavou nad nic neříkajícím obsahem. O co jde? O to nejdůležitější v lidském životě … o to, co je důležitější než kariéra, úspěch, peníze, a co se přesto tak často devalvuje a pošlapává.
Už tato úvodní slova bezpochyby napovídají, že je řeč o lásce. I Ježíš o ní mluví, ale (kupodivu!) mnohem a mnohem střízlivěji než mnozí jiní lidé. A navíc o ní hovoří velmi sporadicky – nebýt „provokace“ ze strany farizeů, tak by možná nikdy „neprozradil“ největší přikázání! Za tím můžeme vytušit hlubokou pedagogickou moudrost (Ježíš je přece jenom opravdovým Učitelem!): přikázání lásky patří k „vyššímu učení“. Nejprve je třeba začít skromnou abecedou, násobilkou … a tou jsou slova zákona, proroků. Tato slova jsou pro nás totiž jasná a srozumitelná, kdežto pojem láska je často vágní a abstraktní: málokomu je jasné, co to vlastně láska je … Pro někoho milovat znamená mít sexuální vztah, pro jiného to znamená jen dávat druhému, nemyslet na sebe. Čím víc by pak člověk „nemyslel na sebe“, ale na druhé, tím víc by doopravdy miloval: láska k sobě je totiž sobectvím, a to je „skvrnou“ na našem šatu. Kristus nám však jasně ukazuje, že pravá láska zahrnuje tři vztahy: k Bohu, k druhému, k sobě. Láska k sobě není tedy nic špatného a překonaného Novým zákonem! Špatná je pouze nepřiměřená sebeláska (a tím je sobectví).
Že slovo láska prožívá v současné době „inflaci“, že tento pojem je často prázdný, to vědí i psychologové, kteří navrhují použít jiné slovo, „méně zatížené“. Takovým by mohlo být „vydanost“, zahrnující dva póly: přijetí (pasivita) a odevzdání (aktivita). Pro lepší pochopení a názornost si jako příklad uveďme manželský slib: „já … odevzdávám se tobě a přijímám tě“. Vidíme tedy oba póly vydanosti: odevzdání se (darování sebe) a přijímání. Láska manželů je v tom zrcadlem lásky v Trojici, kde je vzájemné dávání a přijímání: Otec se dává Synu, a zároveň jej přijímá (a Syn stejně tak). Tedy pravá láska není jen dávat, ale také přijímat! Přijímat („dopřávat si“) nemusí být ničím hříšným! I další slova manželského slibu jsou pro nás vodítkem k pochopení lásky: ponesu s tebou všechno dobré i zlé, neopustím tě až do smrti.
Nyní si zkusme přimyslet, že taková slova bychom řekli samotnému Bohu: dávám se ti (se všemi schopnostmi, strachy, zájmy, se svými ambicemi, touhami, plány) a přijímám tě (do svých komůrek v srdci, kam nechci nikoho pouštět, do svého volného i pracovního času … přijímám tvé slovo s jeho nároky). Ponesu s tebou všechno dobré i zlé – chci být s tebou ve chvílích pohody a „úspěchu“, ale i v těch okamžicích, kdy budu sám, „bez nálady“, „s problémy nad hlavu“. Ani tehdy tě nechci opustit, ale chci ti důvěřovat a věřit, že jsi mi blízko a že mě neopouštíš, protože jsi věrný partner.
Není snadné splnit tato slova, není snadné milovat Boha celým svým bytím a bližního jako sebe (to by jinak fakticky znamenalo, že jsme už dosáhli svatosti). Je to však úkol na celý život – zapojme svoji kreativitu, abychom nacházeli nové konkrétní způsoby uplatňování lásky. A náš život se může stát krásným dobrodružstvím!
¨
-----
Publikováno s laskavým svolením Pastoračního střediska sv. Vojtěcha v Praze.