Odpuštění
Jednou si jeden muž stěžoval na svůj osud: „Nikdy jsem nebyl šťastný a nikdy nebudu kvůli mému dětství. Můj otec byl ke mně příliš tvrdý, nestaral se o mě, jenom mě napomínal. Nevzpomínám si, že by si mě kdy vzal na klín. Jsem ten nejnešťastnější z lidí a vždycky budu, protože mé rány se nemohou zacelit.“ Tento muž se šel poradit s knězem, neboť si na Boha stěžoval stejně jako na svého otce, což bylo naprosto normální, vždyť se od kněží dozvěděl, že Bůh je otec.
Kněz mu řekl, že je třeba odpustit a že najde uzdravení, když odpustí svému otci všechny jeho dluhy. Sepsal si seznam všech těch věcí, které ho už dlouho trápily v jeho srdci, a tento seznam byl velice dlouhý, protože k němu přidal i roky utrpení a nepochopení.
Zašel tedy za svým otcem a prohlásil, že mu všechno odpouští, že už vůči němu nechová ani tu nejmenší zášť. Když to udělal, dost se mu ulehčilo na jistou dobu, ale pak si uvědomil, že není šťastnější. Jeho zranění a vnitřní utrpení zůstalo. Silně znepokojen vyhledal kněze, který mu řekl: „Když odpouštíme, neděláme to pro vlastní dobrý pocit, ale z lásky k druhým. Tvůj otec je teď šťastný! Jestli se opravdu chceš naučit odpouštět, poslouchej, co říká Kristus na kříži: ‚Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí,‘ to znamená, že považuje všechny lidi za nevědomé děti. Jestli chceš růst v odpuštění, považuj svého otce za ubohé dítě, které nevědělo, co dělá. On i ty, oba máte téhož Otce, který je v nebesích. Uvaž, že jsi dítě a že jsi byl dítě, které se rozhodlo nikdy nebýt šťastné, a věz, že dnes totéž dítě může říct: ‚Rozhoduji se být šťastný.‘ Tehdy bude odpuštění dokonalé.“
Převzato s laskavým svolením časopisu Feu et lumière. Překlad -ag-.