Origenes z Alexandrie a Písmo svaté

Origenes z Alexandrie skutečně patří k určujícím osobnostem celého vývoje křesťanského myšlení. Byl pravým „mistrem“; tak na něho s nostalgií a pohnutím vzpomínali jeho žáci. Byl nejen brilantním teologem, ale také příkladným svědkem nauky, kterou podával. „Jeho život,“ jak píše nadšený Origenův životopisec Eusebius z Cesareje, „odpovídal totiž tomu, čemu učil. Spolupůsobením Boží moci přiváděl nespočet lidí, aby jej napodobovali“ (Církevní dějiny, 6,3,7).
Origenes způsobil v dějinách teologie a křesťanského myšlení důležitou změnu. V čem však tato "změna", tato novinka s tak závažnými důsledky spočívá? Odpovídá v podstatě ustavení teologie jakožto výkladu Písma. Dělat teologii pro Origena v podstatě znamenalo vysvětlovat a chápat Písmo. Mohli bychom také říci, že jeho teologie je dokonalou symbiózou teologie a exegeze. Vlastní známkou Origenova učení je totiž neustálá snaha přecházet od litery k duchu Písma a prohlubovat tak poznání Boha. Takto se tradice a magisterium, základ a záruka teologického bádání, vzájemně utvářejí jako „uskutečňující se Písmo“. Můžeme tedy prohlásit, že ústřední jádro nezměrného literárního Origenova díla spočívá v jeho „trojím způsobu čtení“ Bible, jenž Origenes během svého života rozvinul. Tímto výrazem chceme poukázat na tři nejdůležitější přístupy – nikoli však oddělené, ale vzájemně se prostupující –, které Origines uplatňoval při studiu Písma. Četl Bibli nejprve s úmyslem ověřit si co nejlépe její texty a nabídnout jejich nejspolehlivější vydání. Toto je první krok: seznámit se s tím, co bylo skutečně napsáno a zjistit, co měl daný text původně sdělit. Origenes se za tímto účelem pustil do rozsáhlého studia a redigoval vydání Bible v šesti paralelních sloupcích: zleva doprava, hebrejský text hebrejskou abecedou – stýkal se také s rabíny, aby lépe chápal původní hebrejský text Bible –, potom hebrejský text přepsaný řeckou abecedou a pak čtyři různé překlady do řečtiny, které mu umožnily porovnávat různé varianty překladu. Toto je tedy první bod: znát přesně to, co bylo napsáno, text jako takový.

Za druhé četl Origenes Bibli systematicky ve svých Komentářích. Ty věrně reprodukují vysvětlení, která mistr podával ve škole, v Alexandrii i v Cesareji. Origenes postupuje takřka verš po verši, detailně, obsáhle a hluboce, s filologickými a věroučnými poznámkami. Pracuje s velkou přesností na tom, aby poznal, co chtěli svatopisci říci.
Konečně, ještě před svým kněžským svěcením, se Origenes hodně věnoval také biblickým kázáním, určeným publiku různého složení. V jeho Homiliích lze vždy postřehnout učitele, zcela oddaného systematické interpretaci úryvku, který zkoumá část po části v jednotlivých, po sobě následujících verších. Také v Homiliích Origenes využívá každé příležitosti k tomu, aby poukázal na různé dimenze smyslu Písma svatého, které pomáhají na cestě růstu víry nebo víru vyjadřují: je to smysl „literární“, jenž však skrývá hlubiny, které napoprvé nejsou zřejmé; druhou dimenzi představuje smysl „morální“: jak máme jednat, když toto slovo žijeme; a konečně smysl „duchovní“, odhalující jednotu Písma, která celým svým obsahem mluví o Kristu. Je to Duch svatý, kdo nám dává pochopit tento christologický obsah a tím i jednotu Písma v jeho rozmanitosti. Bylo by zajímavé to ukázat. Ve své knize „Ježíš z Nazareta“ jsem se pokusil odhalit v dnešních situacích tyto mnohé dimenze Slova, Písma svatého, které musí být nejprve respektováno právě ve svém historickém smyslu. Tento smysl nás však přesahuje v Kristu, ve světle Ducha svatého, a ukazuje nám cestu, jak žít. Zmínku o tom nacházíme například v deváté Homilii na čtvrtou knihu Mojžíšovu, kde Origenes přirovnává Písmo k ořechu: „Taková je nauka Zákona a Proroků ve škole Kristově,“ říká kazatel, „hořká je četba, která je jako skořápka; potom se dostaneš k jádru, jímž je morální naučení; a nakonec nalezneš smysl tajemství, kterým se živí duše svatých v životě nynějším i budoucím“ (9,7).

Zvu vás, abyste do svých srdcí přijali učení tohoto velkého učitele víry. On nám svým niterným nadšením připomíná, že rozjímavým čtením Písma a důsledným nasazením života se církev neustále obnovuje a omlazuje. Slovo Boží, které nikdy nezastará, ani se nevyčerpá, je privilegovaným prostředkem k tomu účelu. Je to právě Boží Slovo, které nás působením Ducha svatého stále znovu vede k celé pravdě. A prosme Pána, aby nám dnes dal myslitele, teology a exegety, kteří nacházejí tuto mnohovrstevnatost, tuto stálou aktuálnost Písma svatého, jeho novost pro dnešek. Prosme Pána, aby nám pomohl číst rozjímavě Písmo svaté a skutečně se živit pravým pokrmem života, jeho Slovem.
Origenes, který je autorem významného a stále aktuálního pojednání O modlitbě, svou exegetickou a teologickou tvorbu neustále prokládá zkušenostmi a návody, týkajícími se modlitby. I přes bohatství jeho teologického myšlení není jeho pojednání čistě akademické, ale vždy je založeno na zkušenosti modlitby, na kontaktu s Bohem. Porozumění Písmu vyžaduje totiž podle Origenova mínění spíše než studium určitou intimitu s Kristem a modlitbu. Origenes je přesvědčen, že přednostní cestou k poznání Boha je láska a že autentická scientia Christi (znalost Krista) nemůže existovat, aniž bychom se do něho zamilovali. V Listu Řehořovi Origenes doporučuje: „Věnuj se lectio (četbě) božských Písem, oddej se tomu s vytrvalostí. Vlož se do lectio s úmyslem věřit a líbit se Bohu. Když se během lectio ocitneš před zavřenou branou, zaklepej a otevře ti onen strážce, o němž pravil Ježíš: ‘Strážce mu otevře’. Takto se tedy oddej lectio divina (božskému čtení), hledej věrně a s nezlomnou důvěrou v Boha smysl božských Písem, který je v nich skryt v obrovské šíři. Nesmíš se však spokojit s klepáním a hledáním, neboť k porozumění věcem Božím absolutně nezbytně potřebuješ oratio (modlitbu). Právě proto, aby nás k tomu vybídnul, řekl nám Spasitel nejen: ‘Hledejte a naleznete’ a ‘Tlučte a bude vám otevřeno’, ale dodal také ‘proste a bude vám dáno’“ (4). Bije tu do očí Origenův „zásadní vklad“ do dějin lectio divina. Biskup Ambrož z Milána, který se naučil číst Písmo právě z Origenových spisů, je pak zavádí na Západě, aby je předal Augustinovi a následující mnišské tradici.

Přichází mi na mysl to, co napsal můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II. jakožto autentický svědek v Novo millennio ineunte, kde ukazuje věřícím, „že modlitba coby skutečný dialog lásky může člověku dovolit, aby se stal vlastnictvím milovaného Božího Syna, vnímal dotyk Ducha svatého a v synovské důvěře spočinul na Otcově srdci. Tato cesta,“ pokračuje Jan Pavel II., „je zcela podepřena Boží milostí, zároveň však vyžaduje silné duchovní nasazení a zná i bolestná očišťování, vede ale v nejrůznějších možných podobách k nevyslovitelné radosti, kterou mystikové prožívali jako ‘snubní sjednocení’“ (č. 33).

Ukázka (redakčně upravená) je z knihy Otcové církve, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.