Otec k nám promlouvá událostmi
Ve všech našich životních situacích, jakkoli mohou vypadat katastrofálně, bychom měli děkovat Otci. Smíme mu věnovat důvěru, děkovat mu, chválit ho, protože máme jednu jistotu, že Bůh je zde, dokonce i tehdy, když hřeším. Důvěřuji jeho nevyčerpatelné dobrotě. "Ano, tvoje požehnání spočívá na jakékoli okolnosti mého života." Bůh poslal svého Syna, aby se jeho požehnání mohlo rozšířit na všechny. Pokusím se tedy brát všechno, co mě potká,
brát jako Bohem připuštěné a k mému dobru.
Jak plodné může toto rozhodnutí být, jsem zakusil během jedné cestě. Jel jsem autem na letiště. Cestou explodoval motor (vůbec jsem netušil, že se něco takového může přihodit!). Mé šance na to, že stihnu let, se zmenšovaly, a přesto jsem chválil Boha v důvěře, že na mě čeká skryté požehnání. Byl jsem pokojný a radostný. Nevěděl jsem, kam se obrátit a dokonce jsem se zrovna pohádal s několika lidmi, na něž bych se mohl obrátit a přesto - opět jsem Bohu za dané okolnosti děkoval.
Mí někdejší přátelé mi nakonec přišli na pomoc a přijali mě doma. Necítili jsme se však dobře. Po snídani jsem navrhl: "Co kdybychom se společně pomodlili?" Během modlitby jsem zakusil vlastní bídu a hřích před Bohem, a současně jsem pociťoval velikou radost, protože jsem pochopil, že moje auto mělo havárii jen proto, abych se mohl usmířit s přáteli. "Buď veleben, můj bože, jsi skutečně můj Otec!" A to ještě nebylo všechno! Mí přátelé mi řekli, že se u nich má cestou na letiště zastavit jejich biskup a že mě určitě vezme s sebou. Tento biskup mě přijal jako syna. Během jízdy jsem mu jako otci mohl otevřít své srdce. A právě tehdy jsem přijal své povolání ke kněžství.
Pak jsem nastoupil do letadla. Při prvním mezipřistání jsem musel přestupovat. Měl jsem hodinu čas, ale autobus, který mě měl dovézt na jiné letiště, nepřijel. Čas ubíhal, byl jsem stále netrpělivější a modlil jsem se: "Otče, ty víš, že mám důležitou schůzku, kterou nesmím propást!" Stalo se, co se muselo stát. Zmeškal jsem své letadlo a zuřil jsem kvůli prošvihnutému termínu. Ale nějaký hlas mi říkal: "Nechceš mé požehnání?" Začal jsem tedy děkovat za ten zmeškaný termín. Se všemi zavazadly jsem se vracel z letiště a potkal jsem jediného člověka, kterého jsem v tomto městě znal. Vyprávěl jsem mu, jak mi je nepříjemné, že jsem přišel o tu důležitou schůzku. A můj přítel mi řekl: "Ale tenhle člověk bude dnes večer u nás."
Je pravda, že je někdy velice těžké důvěřovat Bohu. Ale pokud se pokoušíme o důvěrný vztah s ním, musíme být velice odhodlaní. A vyžaduje to od nás, abychom také kapitulovali před tím, čemu nerozumíme. Musíme souhlasit s tím, co Bůh dopouští, tak jako on dopustil smrt vlastního Syna pro spásu člověka. Smíme věřit Boží lásku k nám, v jeho plán s námi, který se občas uskutečňuje prostřednictvím událostí, které se nám zdají být nepřijatelné. Pokud nebudeme před Bohem kapitulovat, nikdy nebudeme moci vstoupit do skutečného přátelství s ním.
Toto vše od nás vyžaduje, abychom překonali logiku světa a zvláště pak peněz. Abychom Bohu dovolili postarat se o naše potřeby. Toto je způsob, jak se svěřit jeho vedení. Ty křesťanské rodiny, které překonaly logiku tohoto světa, na vlastní kůži zakusily starostlivou péči našeho Otce.
Odevzdání se
A jak se nám dostává této intimity s Bohem, naším Otcem? Takto: Stojíme na okraji propasti a současně zakoušíme, že nás Bůh chce zahrnovat stále většími a většími milostmi. Pokud tyto milosti přijmeme, budeme nakonec prožívat skutečný a hluboký intimní vztah s Otcem. Zkoušky se dostavují výlučně na přání Boha, aby nás mohl zcela naplnit sebou. Abychom mohli sklidit dobré ovoce, musíme se naučit opouštět a uznávat, že všechno je v Otcových rukou. Vzývejme ho, abychom tyto příležitosti k opouštění a odevzdávání neminuli. V beznaději, kterou jsme překonali, se nám Bůh cele daruje.
„Tati!“
Vždycky mi vadilo, že jsem nemohl našemu Bohu říkat "Tatínku". Tak často jsem slýchal, jak členové našeho modlitebního společenství oslovují Boha tímto způsobem, a přesto mi bylo nemožné vypustit tyto dvě slabiky z úst! Před několika lety jsem však během exercicií zakusil hluboké setkání s Otcem: tímto všemohoucím Otcem, který o nás všechno ví a proniká až do našeho nejhlubšího nitra Boha, který uzdravil mé hluboké rány, jež jsem si dříve neuvědomoval. Ale proti oslovení "tati, tatínku", se všechno ve mně bouřilo.
Pak se přihodilo toto: Čas od času jsem s přáteli navštěvoval komunitu Blahoslavenství a modlili jsme se tam. Bylo to po modlitbě klanění, právě jsme na terase pili kávu, když si k nám přišlo popovídat několik sester. Měly starosti kvůli svým rozhlasovým relacím, jejichž pomocí evangelizovaly. Kvůli technickým problémům byl celý projekt ohrožen.
Najednou se jedna sestra, Claire, obrátila k nebi. A s naléhavostí vlastní pouze dětem, zahrnující v sobě zároveň důvěru a žádost, lásku a netrpělivost, nahlas řekla: "Teda tati, na co ještě čekáš...?"
Toto silné, bez nejmenšího zaváhání přímo k bohu se obracející "Tati" mě zasáhlo přímo do srdce a rázem rozptýlilo mé skrupule a bloky... Aniž by si toho kdo povšiml,byl mi darován tento požehnaný okamžik.
Dominique Favel
Z Feuer und Licht č. 52, překlad z němčiny Jindra Hubková