Podněty k vedení seminářů Život v Duchu
Pro praktické vedení seminářů Život v Duchu se osvědčilo mít na zřeteli následující body:
1. Co se týče složení účastníků, existuje jediné rozhodující kritérium: aby jim seminář skutečně pomohl začít nový nebo hlubší život s Kristem. Proto je vhodné před zahájením semináře vést s každým zájemcem osobní rozhovor. Mnozí přijdou s problémy, k jejichž řešení seminář vhodný není. Někdy bude možné pomoci takovýmto lidem skrze pastorační radu či doprovázení mimo seminář, někdy však nebude možné ani to. Každý člověk je jedinečný, a proto lze těžko uplatňovat nějaká strohá schémata. Při rozhodování, zda je seminář pro někoho vhodný či ne, je třeba se nechat v modlitbě vést Pánem, vlastní zkušeností i zkušeností ostatních animátorů. Přesto je snad navíc vhodné se orientovat podle následujícího:
Široký nebo úzký výběr zájemců je velmi závislý na tom, jakým způsobem jsou pak účastníci vedeni k vlastnímu cíli semináře - otevření se novému vylití Ducha svatého:
Jestliže má účastník během semináře pochopit, jaký krok od něj Bůh očekává právě nyní, v tomto okamžiku, a tento krok a pouze ten pak má také udělat (Baumert: Nový život v Duchu svatém), může být spektrum účastníků velmi široké (od těch, kdo mají velmi matnou představu o Bohu a jsou na něj nyní "zvědaví" až po ty, kteří již dlouho žijí ve víře a zaslechli pozvání k prohloubení svého vztahu k Bohu nebo k nějakému novému poslání) - seminář Život v Duchu je zde tak organicky spojen s tím, co se jinak nazývá seminář víry (který nesměřuje přímo a jenom k modlitbě za vylití).
Jestliže se však předpokládá, že se za všechny či alespoň za většinu účastníků má modlit za hlubší vylití Ducha (Ann Arbor: Life in the Spirit Seminar), pak již je třeba užšího výběru či předchozí pomoci. Těžko bez dalšího připustit ty, kteří nejsou připraveni či ochotni skutečně věřit a udělat krok obrácení, nejsou ochotni zříci se okultních praktik, členství v nějaké sektě nebo mají masivní teologické či praktické výhrady vůči cílům semináře. Je také třeba citlivě zvážit účast lidí, kteří jsou vnitřně velmi zraněni, mají zcela rozbitou a falešnou představu o Bohu apod. "Stinné stránky" připadají člověku tím černější a nesnesitelnější, čím více světla na ně dopadá. Přestože i toto odhalení zla ve mně je milost, "naplnění Duchem však potom někdy nemusí být prožíváno jako osvobození a úleva a jako vyzbrojení duchovní silou, ale jako ještě větší břemeno, překážka a někdy také jako ochromení" (Marsch M.: Uzdravení skrze svátosti, Portál, Praha 1993, str. 34). Je proto třeba zvážit, zda v konkrétním případě není na místě nejprve spíše dlouhotrvající proces vnitřního uzdravení nebo alespoň modlitba za vnitřní uzdravení či osvobození než účast na semináři.
Pokud je pak za třetí nějaký seminář ke konci výslovně nasměrován k plné službě v církvi a hlubokému zakořenění v ní a navíc není (v druhém týdnu) příliš (prvo)evangelizačně zaměřen (Sievers: Život v Duchu), může vést účastníky do velké hloubky, ale zákonitě si musí postavit poměrně náročná kritéria výběru uchazečů (alespoň 6 měsíců v nějaké modlitební skupině, pravidelná účast na bohoslužbách, dobrá rodinná situace atd.).
Opačně vyjádřeno: Podle toho, jak široký výběr účastníků uděláme, musíme pak přizpůsobit běh celého semináře. Samozřejmě, že čím širší okruh, tím náročnější vedení, větší evangelizační záběr, ale také třeba menší hloubka. Bylo by tedy asi třeba jak široké veřejnosti (ve farnostech) nabízet evangelizačně zaměřené semináře, tak i občas také (v zaběhlých společenstvích) pořádat semináře vedoucí více do hloubky a ke službě.
V žádném případě však nelze chtít mít na začátku semináře ideální křesťany bez jakýchkoli problémů. Na druhé straně je však vždy věnovat pozornost lidem s vážnějšími psychickými problémy a lidem labilním. Nejen že takoví lidé to pak často komplikují i druhým účastníkům, ale i jim samotným by v některých případech mohl seminář spíše uškodit než pomoci. Opět je třeba jim poskytnout péči často jiným způsobem (aniž bychom je ovšem vylučovali z našeho společenství!).
Je přípustné, aby se někdo zúčastnil semináře včetně modlitby za vylití i vícekrát. Zkušenost ukazuje, že Pán dává nové a nové dary, které jsou úměrné různým fázím v duchovním životě. Obvykle však není vhodné účastnit se dalšího semináře Život v Duchu dříve než po 4 až 5 letech; na darované milosti je totiž třeba dále stavět a ne se stále vracet do základní školy, stále se snažit "opravovat", co jsem vloni "špatně udělal"! Spíše je třeba vést dále po cestě následování a služby (např. pomocí různých "prohlubovacích" seminářů, evangelizačních škol, ale především pomocí věrné účasti na životě místní církve). Také je třeba dát pozor na typické katolické konzumenty akcí, kteří musí být všude tam, kde ještě nebyli, a na ty, kteří se semináře chtějí účastnit jen proto, že je k tomu někdo přemluvil, nebo že "kamarádka jde také". Může zde pak snadno chybět základní předpoklad: otevřenost k proměňující síle Ducha a vůbec očekávání nějaké změny.
Citlivě je třeba řešit otázku "přespolních", tj. lidí, kteří se chtějí účastnit semináře a jsou zatím z jiné farnosti nebo dokonce jiného města. U takových pak těžko vzniká nějaká závazná vazba na společenství, které by jim mohlo pomoci jít dále. Jiní jsou naopak docela dobře schopni to, co zde přijmou, vnášet do svého okolí nebo společenství, kde žijí. V žádném případě nelze předem klást podmínku typu: Účastníš-li se, musíš se stát členem tohoto našeho společenství! Možná však: Svojí účastí na semináři také vyjadřuješ ochotu závazně žít v nějakém konkrétním společenství uvnitř těla Kristova - církve.
Náročnost pozdějšího výběru uchazečů může být ulehčena vhodným způsobem pozvání - ať už osobním (skrze členy společenství, ve kterém se bude seminář pořádat) nebo vhodnou formulací pozvánky.
2. Seminář je skutečností, která se dotýká celého těla Kristova. Jako obzvlášť požehnané se ukazuje, aby tam, kde se modlitební skupina k semináři schází v církevních prostorách nebo je vázána na jednu farnost, byl příslušný farář informován o plánovaném semináři a mohl se tak podílet na díle obnovy, které Duch svatý v následujících týdnech způsobí.
3. Závaznost účasti na semináři musí být jasná - jak z pozvánky, tak z uvedení při přípravném (nebo prvním) setkání. Toto rozhodnutí se k účasti se týká celého semináře se všemi jeho prvky, jako jsou malé skupiny, bohoslužby (termíny předem!), denní tichá chvíle, osobní rozhovor s vedoucími a případná náhrada zameškaného setkání.
4. Denní tichá chvíle, ve které je možné osobní setkání s Bohem a kde se účastníci cvičí v naslouchání Bohu, je nejdůležitější součástí semináře. Na to má být stále poukazováno, mají být však také poskytnuty pomůcky a rady pro tuto modlitbu ztišení. Je např. vhodné před seminářem nabídnout přípravný ("nultý") týden, na jehož počátku je možné do tohoto rozměru osobní modlitby hlouběji uvést (srv. např. nultý týden prohlubovacího semináře Povolání a věrnost, viz dále). Jestliže se účastníci semináře scházejí již dříve v jednom společenství, může také pomoci společné řízené rozjímání nad texty.
5. Pevné malé skupiny jsou nejdůležitějším prvkem duchovního doprovázení účastníků semináře. Zprostředkovávají první zkušenost s nutností společenství pro křesťanský život a dávají možnost individuální péče. Proto bezpodmínečně vyžadují vhodné animátory. Důležité je také jejich složení. Způsob rozdělení do skupin by měl být předem dobře zvážen (nechat to jen na samotných účastnících nebo na náhodě či losu se nezdá být nejšťastnějším řešením). Snad lze skupinu sestavit ve vzájemné poradě animátorů nesené modlitbou, přičemž dáváme pozor na dva principy:
jednotlivé účastníky přiřadit vždy k tomu z animátorů, který může právě jim nejvíce pomoci
skupina musí být harmonická jako celek (to však v žádném případě neznamená, že by byla ideální skupina složená jen z účastníků jednoho pohlaví nebo samých matematiků!)
Dále by obvykle měli manželé být v různých skupinách, přičemž je dobré, když se oba účastní jednoho semináře. Problematičtí lidé by měli být ve skupině animované zkušenějším animátorem. Je také dobré věnovat pozornost těm, kteří by se později mohli stát spolupracovníky při vedení podobného semináře. Samozřejmě, že je třeba přihlédnout také k přáním samotných účastníků, která s nimi prohovoříme nejlépe při vstupním osobním rozhovoru (někdo může mít problémy s otevřením se před některým z ostatních účastníků - otázka lidí patřících do nějaké úzké skupiny, otázka rodičů a dětí, vzájemné averze apod.).
Co se týče počtu účastníků v jedné skupině, je třeba brát ohled na více okolností (prostor, schopnosti animátorů, problematičnost účastníků, časové možnosti, styl vedení semináře, možnosti kontaktu i mimo setkání atd.). Skupina by však asi zpravidla neměla být menší než 4 a větší než 10 lidí. Běžně je doporučováno:
* 4 až 7 účastníků + 1 animátor (Sievers)
* 3 až 4 účastníci (5 by mohlo být moc) + 1 animátor (Ann Arbor)
* 7 až 1O účastníků + 1 až 2 animátoři (Philippe)
* až 8 účastníků + 2 animátoři nebo až 6 účastníků + 1 animátor; u více skupin v jedné místnosti - ne více než 5 lidí ve skupině (Baumert)
6. Osobní rozhovory s jednotlivými účastníky semináře, před zahájením semináře, příležitostně v jeho průběhu, ale minimálně alespoň před modlitbou za vylití Ducha svatého, jsou bezpodmínečně nutné k rozpoznání osobní cesty jednotlivce. Jen tak se zajistí, aby na žádného z účastníků nebyly kladeny nepřiměřené nároky.
7. Každotýdenní vyučování (katecheze) by mělo být relativně krátké (kolem 30 min.), živé, s jednoduchým slovníkem, sestavené do několika jasných bodů, stále doplňované osobním svědectvím, aby se stalo zřejmým, že duchovní život a všední den patří k sobě. Někdy bude vhodné doplnit je nějakými názornými prvky (pantomima, příklady, symboly), které posluchače celostněji osloví a vtáhnou do zvěstovaného obsahu (srv. liturgie!).
8. Týdenní setkání (trvá celkem asi 2 hodiny; dobu trvání je dobré předem přesně stanovit) obsahuje
* dobu společného zpěvu a modlitby chval
* přiměřeně dlouhou katechezi
* rozhovor a modlitbu v malých skupinách
Protože by měl rozhovor ve skupinách navázat spíše na právě prožitý týden než na katechezi, zařazují jej někteří ještě před katechezi (pak by bylo snad vhodné dát po katechezi ještě krátký prostor pro vyjasnění některých otázek účastníků). Setkání se může ještě zakončit společnou (přímluvnou) modlitbou všech. Po setkání by měl ještě zůstat prostor pro osobní rozhovory s účastníky nebo pro osobní modlitbu za ně (požádají-li o ni).
Pořádá-li se seminář v malém společenství, kde se ho účastní jen několik jednotlivců, bude asi rozumné, jestliže ho celé společenství prožije společně v rámci běžných modlitebních setkání. Jde-li o velkou modlitební skupinu a seminář má velký počet účastníků (několik desítek), lze uspořádat seminární setkání jiný večer než je běžné modlitební setkání, nebo je možné, aby se seminář i pak (částečně paralelně) začlenil do běžného modlitebního večera: Všichni se zpočátku modlí a zpívají společně; katecheze může být pro všechny společná - seminární, nebo zvlášť pro řádnou skupinu a zvlášť pro seminář - v oddělených místnostech; všichni se pak rozdělí do malých skupin (což může být běžná součást i neseminárního večera) k rozhovoru a modlitbě a na závěr se sejdou opět k závěrečné společné modlitbě.
9. Seminář uvádí účastníky stále znovu do situací, kdy je třeba se rozhodnout:
* k účasti na semináři
* k zachovávání denní tiché chvíle
* ke zpovědi
* k odevzdání se Ježíši
* k přijetí darů
* k závaznému životu v nějakém společenství
* ke službě
Tyto situace rozhodnutí nesmíme ničím oslabovat nebo připouštět nějaké okliky k jejich obejití (např. z obavy, že dotyčný účastník to jinak vzdá). Rozhodnutí proti je také rozhodnutí. Toto je velmi důležité a musíme to bezpodmínečně respektovat, s láskou a v úctě. Takovéto rozhodnutí se pak pro Boha může stát východiskem, aby mohl tohoto člověka odtud nově zavolat, až přijde jeho čas. Z naší strany to vyžaduje vždy takovým lidem nechat otevřenou možnost příslušné kroky - třeba později po semináři - "dohnat". Při tom někdy pomůže zcela prostý lidský kontakt.
10. Seminář trvá zpravidla kolem 7 týdnů. Jestliže se neúměrně prodlužuje - hlavně ve své první části směřující k modlitbě za vylití Ducha - ztrácí dynamiku a lidé odvahu a chuť. Nejde o to účastníky dokonale obrátit a do puntíku připravit na přijetí Ducha coby nějakého vznešeného krále, ale poskytnout jim základní zvěst o Bohu, který je miluje tak, že v Kristu za ně zemřel a touží je zahrnout - takové jací jsou - záplavou své lásky - svým Duchem. On pak již dokoná své dílo. Po tomto rychlém startu je ovšem možné na závěr semináře přidat více prohlubujících témat nebo navázat (třeba po nějaké krátké době) prohlubovacím seminářem.
Někde je zvykem nabízet prožití podobného semináře zhuštěného na několik dní společně strávených formou exercicií na jednom místě (srv. např. Gyr Meinrad, SJ: Obnovte se v Duchu, viz oddíl E/2 této příručky). Je-li to, čím zde Pán účastníky obdaruje, možné později zasadit do nějakého živého společenství, může i tento způsob přinést své ovoce. Pokud však není zajištěna dobrá následná péče o účastníky (a to by snad bylo možné, kdyby šlo o nějaké kompaktní společenství nebo lidi z jednoho místa), je nebezpečí, že zde dojde pouze k jakémusi jednorázovému nabuzení bez trvalejších účinků.
Vposledku bychom neměli každou modlitbu za vylití striktně vázat na absolvování nějakého semináře. Ten má být pouze prostředkem. Je-li to, co má seminář zprostředkovávávat (základní zvěst, příprava pro otevření se Duchu a základy dalšího růstu), skutečně zajištěno jiným způsobem (kvalitní katechumenát, noviciát, exercicie, životní historie a zkušenost apod.), měli bychom být otevření vedení Ducha a mít odvahu řídit se jeho konkrétním vedením (samozřejmě prověřeným ve společenství schopném skutečného dialogu a rozlišování). (Srv. k tomu oddíl A/2 a závěrečné odstavce oddílu B této příručky; zasazení prosby o "křest v Duchu" do procesu křesťanské iniciace a očekávání konkrétních projevů Ducha při běžné svátostné pastoraci církve v prvních staletích je hezky popsáno v sešitu Rozněcování ohně od K. Mc Donella, Effatha 93.)
11. Důležité je další doprovázení po semináři - skrze závazné společenství (malá společenství, základní skupiny či buňky), vyučování, vyzbrojování ke službě a uvádění do ní. Každému, kdo dále zůstává ve společenství nebo farnosti, kde prožil seminář, má být po rozhovoru s ním nalezena třeba ta nejnepatrnější služba, aby se tak postupně učil vrůstat do odpovědnosti a aby se zamezilo případným frustracím. K této službě pak může být pověřen (nejlépe v rámci malého týmu) během modlitby při modlitebním večeru.
12. Seminární spolupracovníci (animátoři skupinek, moderátor - vedoucí semináře) musí absolvovat dobrou přípravu. Musí být důvěrně seznámeni s cíli a obsahy semináře a musí s nimi být zcela ztotožněni, aby mohli společně napomáhat k jejich uskutečnění. Cestu, po které chtějí vést účastníky, musí již sami mít prošlapanou. Ideální je, když moderátor (hlavní vedoucí semináře) čerpá z osobní zkušenosti, nechá se inspirovat třeba i z více předloh, a tak průběh a akcenty semináře přizpůsobí konkrétním účastníkům. Při menší zkušenosti je dobré držet se jedné předlohy (např. od P. Sieverse) a příliš neexperimentovat. I zde je však třeba pamatovat na jedinečnost situace každého z účastníků. (Srv. také Baumert N.: Nový život v Duchu svatém - impulsy pro vedoucí semináře, Předmluva a Příprava semináře; viz odd. V.)
Dále je třeba, aby se seminární tým mezi seminárními setkáními vždy sešel k reflexi minulého a přípravě příštího setkání a ke společné modlitbě. Je též vhodné být ve spojení s nějakým knězem zkušeným v této oblasti, který je příležitostně k dispozici k rozhovorům, službě svátostí smíření a dalšímu doprovázení (pokud tuto úlohu nezastupuje místní farář).
13. A nakonec: Rozhodující je osobní i společná modlitba za účastníky a otevřenost darům Ducha, neboť "jestliže nestaví dům Hospodin, marně se namáhají stavitelé". V příručce The-Life-in-the-Spirit-Seminars Team-Manual, Ann Arbor 1979, čteme:
"Pán nám k vedení semináře nabízí dary Ducha: smíme očekávat, že skrze nás bude prorocky promlouvat; že nám daruje rozlišení a vítězství nad zlými duchy; že bude odpovídat na naše modlitby v konkrétních záležitostech, budeme-li se modlit za účastníky; že nás povede v tom, co máme udělat nebo říci; že nám daruje slovo moudrosti a poznání a dá nám vhled do skutečností, které by nám jinak zůstaly nepřístupné.
Seminář Život v Duchu má být 'charismatický', jinak ztrácí svoji účinnost. Je málo příležitostí, kdy se Bůh tolik snaží nás obdarovat dary Ducha ke službě, jako je právě seminář Život v Duchu (a všechny situace, kdy se chce dotknout lidí, kteří jej ještě neznají). Obzvlášť při setkání, kdy se s účastníky budeme modlit za vylití Ducha, můžeme očekávat charismatické působení. Boží moc bude provázet naši službu, jestliže ji skrze nás necháme působit."