Pokání za hříchy národa

Ve Starém Zákoně naříkají vůdci lidu a proroci věrní Hospodinu nad ubohým postavením, ve kterém se nachází Boží vyvolený lid. Jejich láska k Bohu a smlouvě s Ním je vede k hlubokému nářku nad hříchy, které svedly lid na scestí. Sjednocují-li se Boží služebníci s celým lidem, znamená to, že se sjednocují s jeho hříchem.

Když Nehemjáš dostal v Babylóně zprávu o smutném postavení Judejců v Jeruzalémě, sedl si a plakal, naříkal celé dny (Něh 1.2-4). "Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili. Hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, která jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi." Podobně se modlí i Daniel (viz Dan 9.11)...

V těchto kajících modlitbách vyzná-vají věrníslužebníci, že tísnivé postavení Izraele je důsledkem hříchu národa včetně jich samých. Uznávají spravedlnost Božího trestu. Nehemjáš a autor knihy Daniel byli jako všichni zapálení reformátoři znechuceni úplatkářstvím, které kolem sebe viděli. Byli však natolik pokorní, že zároveň uznávali, že nejsou žádnou výjimkou. Nesnažili se nijak očistit z tohoto soudu. A tak Nehemjáš vyznává: "Hřešili jsme i já a dům mého otce." (Neh 1,6) - on sám především a všichni ostatní až na druhém místě. Tímto postojem se odlišuje opravdový duchovní vůdce od pouhého nahněvaného reformátora nebo odpůrce.

Všem svatým se stávalo, že čím více se blížili nejsvětějšímu Bohu, tím více si uvědomovali svou vinu na každé věci v církvi, která je zahanbovala...

POKÁNÍ ZA HŘÍCHY PŘEDKŮ

Toto ztotožnění se proroků s hříchy lidu není omezeno na jejich současnou generaci. Proroci Starého Zákona činí

pokání také za hříchy svých otců. Lidé smlouvy prožívají solidaritu jak v poslušnosti Bohu, tak v pokání za hříchy. Neposlušnost jedné generace není bez souvislosti s neposlušností generace přecházející. Ezechiel (kap 20) ukazuje, jak hřích Izraelitů jde ve stopách jejich otců na poušti: "Což se musíte poskvňovat cestou svých otců a smilnit s jejich ohyzdnými modlami?" (Ez 20.30)...

Co to obnáší činit pokání za hříchy svých otců? V kontextu rozděleného křestanstva to znamená pokání za všechny cesty zděděné po našich předcích, které způsobují pohoršení a rozdělení. Určitě jsme zdědili poklad Božího slova a bohatství křesťanské bohoslužby a zbožnosti. Bohatství liturgie a svátostí, darů a služeb. Ale zároveň jsme zdědili slabosti svých otců. Převzali jsme jejich předsudky a nepřátelské postoje k jiným křesťanům, jejich nesprávným názorům a zkresleným důrazům na jiné věci, k jejich zjednodušování. Nejen převzali - my jsme je často vítali s nadšením!

Nejsnazší je vidět, že musíme činit pokání za bolesti své vlastní slabosti. Katolíci jsou například vedeni k pokání za zanedbávání Božího slova v minulosti, v teologii a v pobožnostech, a za vykonávání duchovní autority způsoby, které byly proti Duchu Ježíšovu. Protestante zase mohou být vedeni k pokání za svůj odpor k autoritě vůbec, za neúctu k Eucharistii, za odpor k jakékoli vnější formě. Měli bychom být však ochotni k pokání i v oblastech, které považujeme za své silné stránky. Často totiž způsob, jakým tyto silné stránky (například katolické učení o Eucharistii, protestanské učení o ospravedlnění skrze víru) praktikujeme a vysvětlujeme, ztěžuje ostatním křesťanům přijmout dar Ducha v tomto učení. Zdůrazňování určité jedné doktríny často způsobilo roztržku v křestanské víře. A tak katolický důraz například na Eucharistii, Marii a papežský primát snadno vede ke zkreslení této doktríny. Protestantské zaměření na Písmo jako jedinou autoritu může skončit poškozením právě toho slova, které se snaží bránit.

Naše pokání za hříchy otců zahrnuje uznání, že to, co naši předkové dělali a co si mysleli, jsme dělali a mysleli si i my. Opouštíme tak svůj nárok na to, že jsme privilegovaná generace, jaksi více osvícená, méně nakloněná k chybám a pokleskům předků. Největší hrůzy všech věků nějak pronikly i do našeho dvacátého století, Když uznávaní vůdci církve opravdově a ze srdce činí pokání, je v tom moc, která se do-týká celého národa. Stejně jako modlitba Nehemjáše, na kterého všichni bezpochyby pohlíželi jako na pilíř spravedlnosti.

Jak toto všech souvisí s životem církve? Historie každé církve ukazuje typické příklady vzpoury, neposlušnosti, soběstačnosti, vlastní spravedlnosti, podobně jako u Izraelitů na poušti a v Zaslíbené zemi. Každá církev podobně jako Izrael je v pokušení "spoléhat na svou krásu" (Ez 16.15). l ty nejposvátnějších z našich tradic se mohou stát předmětem této sebelásky. A tak se katolíci a pravoslavní mohou vychloubat bohtstvím církevní tradice, velkolepostí naší liturgie, hloubkou naší teologie. Protestanti se zase mohou kasat čistotou našeho evangelia a naší věrnoti Písmu. Když si zamilujeme velikost naší tradice a nevidíme opravdové bohatství jako dar neustále ohrožený naším hříchem, milujeme naši vlastní krásu místo Pána...

Je smutnou skutečností, že společné pokání za hříchy našich církví se děje zřídka. V roce 1965 papež Pavel VI. a patriarcha Athenagoras společně vyjádřili pokání za "urážlivá slova, neo-podstaněné výčitky a káravá gesta...na obou stranách" v době rozdělení východu a západu v roce 1054. Avšak toto gesto doposud nevstoupilo hluboko do života obou církví. Neproniklo do běžného života církve, do teologie. Bohužel se nestalo ani pravidelnou součástí dialogu mezi církvemi. Všechny církve jsou volány k pokoře a odpovědnosti - před Bohem. Přinášení církve před soudnou stolici Boží prorazí roušky obrany a soběstačnosti.

Když činíme pokání za své hříchy, Bůh obnovuje naše dědictví. Protože každá církev žije z daru Ducha Svatého, bude více schopna přijmout dílo Ducha v jiných církvích. Milost pokání je součástí milosti smíření. Když církve činí pokání za své hříchy proti Pánu a proti sobě, dojde i usmíření, které se bude postupně prohlubovat s prohlubujícím se pokáním...Potom budou všichni vedeni k plnosti tohoto dědictví, které hříchy a rozdělení rozbily na kousky.

(z knihy The Glory and the Shame překl. M. TÁZLAROVÁ)