Pouliční evangelizace

Začne-li se někde v katolickém prostředí mluvit o pouliční evangelizaci, se železnou pravidelností se ozve: A to budete chodit jako jehovisté? Dnes si mnoho křesťanů myslí, že hlásání evangelia náleží k činnostem fanatiků, sekt, prostě divných lidí. Víra je přece osobní věcí každého člověka, máme svobodu, demokracii ...

Proč hlásat? - Apoštol Pavel
"Nestydím se za evangelium, je to moc Boží ke spasení pro každého, kdo věří" (Řím 1, 16)

Věřím-li, že evangelium je vskutku moc Boží ke spasení, nemohu jinak, než jít k lidem a mluvit s nimi o Kristu. Vím, že on je odpověď na všechny otázky a problémy, že je to můj nejlepší přítel a ochránce. Přinesl do mého života zásadní hodnoty a otevřel mi nové horizonty. Je tedy naprosto normální, když o tomto objevu chci vyprávět celému světu. Jsem díky němu šťastný, tak proč si to nechávat pro sebe?

"To je dobré a vítané u našeho Spasitele Boha, který chce, aby všichni lidé došli spásy a poznali pravdu." (1 Tim 2, 3.4)

Pokřtěný nemá právo tajit Krista před svými bližními. Ani když to omlouvá tolerancí nebo svobodou druhého. Tím, že mu vyprávím o spáse a naději, přece jeho svobodu neomezuji. Naopak! Tu pravou svobodu, po které dnešní společnost tolik volá, nabízí jedině Bůh. Ti, kteří mají odvahu a potřebné dary, mohou vyrazit do ulic a zaklepat na dveře domů.

Opravdu tak aktivně? - Dekret o apoštolátu laiků
"Pravý apoštol hledá příležitost hlásat Krista slovy buď nevěřícím, aby je přivedl k víře, nebo věřícím, aby je poučil, utvrdil a povzbudil k horlivějšímu životu." (AA 6)

Nemůžeme jen pasi
vně vyčkávat, až za námi někdo přijde a začne se ptát. Dnešní lidé žijí velmi uspěchaným životem, kde nezbývá mnoho času na přemýšlení o smyslu života. Většinou jsou rádi, když stihnou všechny své povinnosti. Často také nemají odvahu nebo nevědí, kde se ptát. Potřebují nějaký impuls, který je vytrhne z jejich každodennosti, aby začali přemýšlet o Bohu. Takovým impulsem může být cokoliv. Třeba i rozmluva s někým, kdo věří a jehož víra je přesvědčivá.

Připravenost k hlásání - apoštol Petr
Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a uctivostí. (Pt 3, 15.16)

Znamením pravého apoštola je tichost, pokora, uctivost k druhému člověku, k jeho názorům i předsudkům. Především mějte lásku, nabádá Kristus učedníky. Pokud přistoupíme k člověku povýšeně, jako "ten chytrý", kterého on teď musí poslouchat, nemusíme to ani dát najevo, on to pozná. Je třeba velká dávka pokory, abychom přistupovali ke všem lidem jako pokorní vyslanci Krále, a ne jako pyšní mudrcové.

Důležité také je být připraven. To znamená nejen studovat a rozjímat o Boží velikosti, ale také přemýšlet o tom, jak nejlépe přiblížit Pravdu dnešnímu člověku. Často se stane, že jsme připraveni mluvit o Božím tajemství, řešit duchaplné námitky, jsme vyzbrojeni proti modernímu agnosticismu, materialismu atd., a hned první otázka nás odzbrojí. Připadá nám zcela neadekvátní, mimo téma, směšná, ne-li hloupá - ale ten člověk ji myslí naprosto vážně! A na takovou otázku je také nutno odpovědět s uctivostí. Jindy je to sice otázka důležitá, ale je formulována tak, že hned nepoznáme, o co vlastně oslovenému jde, zvlášť je-li v ní osten namířený proti nám. Vzdejme se snahy ubránit sebe a svou víru za každou cenu, raději se pokusme vcítit do uvažování osloveného člověka: proč tohle říká, kde vidí skutečný problém, co se skrývá za jeho slovy... Tato schopnost "empatie" je dána do vínku někomu méně, někomu více, ale spolu s apoštolským posláním musí v každém růst a p
rohlubovat se pod vedením Božího Ducha.

Je důležité také včas poznat, kdy máme "vyklidit pole". Jsou určité hranice, za kterými by se naše působení snadno mohlo stát "antiapoštolátem". Oslovení a případný rozhovor musí zůstat v rovině nabídky, ne odpuzujícího vnucování se do soukromí člověka. V tom právě nesmíme být podobni sektářům, kteří chtějí na rozdíl od Boha spasit každého i proti jeho vůli a za použití jakýchkoliv prostředků.

Jak navázat rozhovor?
Nejlepší je vydávat se do ulic po dvou. Je přirozenější, když se toulají po ulici dva přátelé, povídají si a někoho osloví. Osamělý člověk může být považován za žebráka nebo dealera drog, obzvláště v Praze. Potom si také mohou rozdělit úlohy. Klasické schéma je: jeden mluví, druhý se modlí. Samozřejmě, že i když se modlí, musí pozorně poslouchat, o čem se mluví, a také se rozhovoru účastnit.

Koho oslovovat? Pokud jsme upřímně před evangelizací prosili o poslání k těm, ke kterým máme jít, musíme už používat jen zdravý rozum. To znamená vynechat maminky s rukama plnýma tašek a dětí, studenty dobíhající autobus nebo nervózní nedočkavce s mobilem v ruce. Na člověku poznáte, zda je alespoň možné, aby se zastavil a chvíli si povídal. Jinak si ale nevybíráme, protože jsme posláni ke všem. A zrovna někdo, kdo je nám nesympatický, může být potěšen naším oslovením.

Jsou dvě rozdílné cesty, jak navazovat rozhovor. První jde na věc "od lesa": "Víte, jaká je nejčtenější kniha na světě?" - "Nezdá se Vám, že svět je špatný a potřeboval by změnu?" - "Chcete poznat dokonalé štěstí a dosáhnout harmonie osobnosti?"- nechceme-li být ale považováni od prvního okamžiku za Svědky Jehovovy, musíme takové otázky vynechat. Nebo naprosto lstivý způsob: "To je krásný pejsek." Rozhovor sice takto navážeme skoro s každým, nebezpečí tkví v tom, že mnoho lidí reaguje negativně ve chvíli, kdy si uvědomí, že jsme už předem jasně věděli, o čem chceme mluvit, a jen jsme se snažili je k tomu manévrovat. Ale rozhodně je to jednod
ušší. Druhá cesta - upřímná: "Dobrý den, jsme křesťané katolického vyznání, máte chvilku čas si povídat? Nechcete se třeba zeptat na něco ohledně víry, církve? Setkali jste se někdy s náboženstvím? Co si myslíte o Bohu?" Při tomto oslovení, kdy ihned přímo řekneme člověku, o co nám jde, je jediné nebezpečí. Má-li nějakou velmi negativní zkušenost, ihned rozhovor odmítne. Na to je potom dobré reagovat slušnou omluvou a rozloučit se. Může se stát, že sice odmítne rozhovor o víře, ale přesto se rozvine hovor o rodině, starostech, chatě nebo práci. Zde je dobré prosit Ducha svatého o jeho působení. Několikrát se nám stalo, že takový člověk potom sám od sebe začal mluvit o svých zraněních nebo o svém vztahu k náboženství.

Že není vždy lehké navázat rozhovor, ukazuje několik příkladů, jak lidé na oslovení reagují. Zkuste si sami cvičně odpovědět:

Takoví mladí a tak zabednění. Nezdá se Vám, že byste měli začít používat zdravý rozum?
A proč se o to mám zajímat? Co z toho budu mít?
Jak víte, že to, co vám ten váš Kristus řekl, je všechno pravda?
Proč si myslíte, že zrovna křesťanství je nejlepší a jediné pravé?
Ano, já věřím, ale co je komu do toho?
K čemu je mi dobrá církev?
A ten váš Bůh, co dělá, když já trpím? Směje se?
Bůh - a proč ne rovnou princ Bajaja, to je taky hezká pohádka!

Jeden příběh o odmítnutí
V jedné vesnici jsme při letní evangelizaci chodili dům od domu a zazvonili jsme u malého domku. Pán nás přijal velmi vesele a říká: "Se mnou ztratíte čas, protože já věřím jen své peněžence". Potom nás ale v duchu venkovské pohostinnosti pozval na kávu. I když jsme měli dojem, že to bude ztráta času, netroufli jsme si odmítnout. Můj kamarád si s ním povídal o autech, já o zahrádce, přidala se k nám i jeho manželka. A najednou nám vyrazil dech: "No, to si nemyslete, já vím, když na jaře začne klíčit obilí, že to není samo sebou." On sám začal rozhovor o tom, že svět není jen tak sám od sebe a v závěru naší návštěvy, která se nakonec protáhla
asi na dvě hodiny, se nás zeptal, jestli si v kabině svého náklaďáku může udělat modlitebnu. "Když tak čekám na hranicích na odbavení, mám čas přemýšlet o Stvořiteli."

Odcházeli jsme s tím, že tady jsme vlastně neudělali vůbec nic, jen jsme ho upozornili na oblast, o které vlastně nikdy nepřemýšlel a neměl si o tom s kým povídat.

Tento příběh se vztahuje i k otázce po úspěšnosti evangelizace. Možná, že právě člověk, který nás hrubě odmítl, začne doma přemýšlet. Proto nerada odpovídám na otázky, kolik lidí jsme obrátili. Každého člověka si volá Bůh sám, a my se o tom někdy dozvíme, někdy ne.

Na co nesmíme zapomenout
PROSBA O VYSLÁNÍ
"Koho pošlu a kdo nám půjde? I řekl jsem: Hle, zde jsem, pošli mne" (Iz 6, 8)

Je to Kristus, kdo přichází k lidem a otevírá jim srdce. Apoštol je nástrojem, ale není tím nejdůležitějším. Na každou evangelizaci je proto nezbytné připravit se prosbou o poslání a doprovázení.

MODLITBA
"V každý čas se v Duchu svatém modlete a proste, bděte na modlitbách a vytrvale se přimlouvejte za všechny bratry i za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, kdykoliv promluvím." (Ef 6, 18)

Modlitba společenství je základem apoštolátu. Je to možnost pro ty, kteří se necítí být povoláni k přímé evangelizaci slovem. Modlitba nejen za apoštoly samotné; hlavně za ty, které osloví. Za to, aby přijímali zvěst spásy, aby dokázali překonat své bariéry a otevřít se Duchu svatému. A současně aby zvěstovatelé evangelia přišli ke správným lidem, tedy k těm, které Duch svatý předem připravil. Ti nebudou pohoršeni nebo vyděšeni tím, že je někdo neznámý na ulici osloví. Pán zná lidská srdce, on si hledá cestu ke každému zcela odlišnou. Apoštol chce tomuto Božímu působení napomáhat, ne je přehlušovat. Velmi se nám osvědčilo, když jsme byli modlitbou společenství podporováni ve stejné chvíli, kdy jsme chodili po ulicích.

CÍL
Musíme si stanovit, proč jdeme k lidem a co jim chceme sdělit. Rozhovor často sklouzne k povídá
ní o počasí, politice, vnoučatech, myslivosti ... témat je nepřeberné množství. A my se pak utěšujeme tím, že jsme si alespoň popovídali a udělali někomu radost. Na tom jistě není nic špatného, ale pokud jdu do ulic hlásat Krista, nesmím zapomínat na to podstatné. Chci přinášet spásu, dát všem "poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží" (Ef 3, 19). Proto není dostačující ani povídání o nějakém vyšším dobru nebo o tom, že všechno jednou dobře dopadne. Naše slova mohou utěšit, ale síla evangelia proměňuje.

SLOVNÍK
Pozor na to, jak mluvíme. Kristus, když mluvil, používal podobenství, protože tak byla jeho slova snáze pochopitelná pro jeho posluchače. Když mluvím na ulici s neznámým člověkem, musím se snažit používat běžný jazyk dnešního světa. Tedy zapomenout latinu, odborné teologické termíny, vzdát se nádherných obratů z církevních otců, církevních dokumentů a dlouhých citací z Písma. Ale nejen to. To vše musím znát já, abych měl své povídání na čem stavět, ale moje slova musí být pro toho druhého srozumitelná. Musím se vzdát i navyklých myšlenkových schémat z katechizmu (nebo z Amenu), která pro běžného člověka nejsou obvyklá, stručně řečeno je potřeba se vcítit do partnera a používat v diskuzi takové prostředky, které jsou pro něj dostupné. Ještě nebezpečnější je používání slov, která mají v běžné řeči trochu jiný smysl než v jazyku víry - například samotné slovo "víra". Jestliže pro křesťana je to typ poznání, který nastupuje za hranicemi možností rozumu, pro nevěřícího je to naopak náhražka rozumu pro ty, kterým se rozumu nedostává nebo jsou líní ho používat.

BÝT SI JIST
Apoštol se na ulici vystavuje nebezpečí, že mu bude položena otázka, na kterou nebude znát odpověď. V horším případě může zjistit, že sice odpověď zná, ale neumí ji zdůvodnit. Zde vysvítá důležitost předchozí formace a studia. Ten, kdo naslouchá a klade otázky, vnímá nejen moje slova, ale hlavně gesta, každou zámlku a posunutí brýlí. Mé chování je pečetí pravdiv
osti mých slov. Proto není na místě nějaká nervozita a rozpačitost, ale také ne falešná sebejistota, jak už bylo řečeno. Klidně můžeme přiznat, že o něčem nejsme dostatečně informováni (pokud to nejsou základní kameny víry - to bychom se měli nad sebou zamyslet). Zároveň musíme umět zdůvodnit, proč taková informace není ke spáse ani k víře nutná. Lidé často odvádějí hovor na věci úplně nepodstatné, zatímco důležité věci přecházejí mlčením. Není to z vypočítavosti ani ze zlé vůle, ale proto, že ty nepodstatné, až příliš lidské záležitosti - církevní politika, skandály atd. - jsou pro ně snáze pochopitelné než tajemství víry.

DÍKUVZDÁNÍ
Na konci evangelizace, kdy se rozcházíme, prosíme, aby Pán sám konal dílo v srdcích těch, které jsme oslovili. Předkládáme mu jejich starosti, problémy, za každého zvlášť se přimlouváme a prosíme o požehnání, o uzdravení všech vnitřních zranění. Pánu také patří dík, že nás celou dobu provázel, pomáhal nám, dodával našim slabým slovům sílu a učinil si z nás své svědky. Nejlépe to vyjádřil apoštol Pavel:

"Budiž vzdán dík Bohu, který nás stále vodí v triumfálním průvodu Kristově a všude skrze nás šíří vůni svého poznání. Jsme totiž jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu; ta vůně proniká k těm, kteří docházejí spásy, i k těm, kteří spějí k zahynutí.... My nejsme jako mnozí, kteří kramaří s Božím slovem, nýbrž mluvíme upřímně, z Božího pověření a před tváří Boží v Kristu." (2 Kor 2, 14.15.17)

Převzato z časopisu AMEN 10/2000 s laskavým svolením vydavatele, nakladatelství Krystal OP.