Přijmout celý život

Rozhodneme-li se přijmout svůj život, nemůžeme přijmout jen jeho část. Musíme ho přijmout celý – v jeho složitosti a bohatství. Skládá se z mnoha „rovin“: život biologický, citový, intelektuální, duchovní...život manželský, rodinný, život v povolání atd. Všecky tyto „roviny“ života jsou spolu organicky propojeny. Nesoulad v jednom rozměru života se projevuje v rozměru jiném. Nespokojenost (nebo jen částečná nespokojenost) s vlastním vzhledem se rychle projeví v oblasti psychiky, nespokojenost s vlastní intelektuální úrovní bude mít dopad na život v zaměstnání atd. atd. Odmítnutí jakéhokoli rozměru života vždycky naruší naši vnitřní rovnováhu. Uzavřeme-li se do sebe kvůli jedné životní danosti, zafixujeme-li se ve své nespokojenosti v určitém směru (Může jít o tělo, psychiku, intelekt, sex), koncentrujeme pak do tohoto bodu veškerou svou energii.
Odmítnout jednu stránku života automaticky znamená odmítnout život se vším všudy. Abychom přijali svůj život, musíme tedy přijmout sebe: své tělo, své city, svou intelektuální úroveň, celý svůj životní příběh. Musíme přijmout i svá různá omezení: fyzická (nemoci, smrt), intelektuální, citová, a také svá omezení morální. Smířit se se svými morálními nedostatky je pro nás to nejtěžší, a přitom přijmout svůj život znamená především přijmout své vlastní slabosti.
Přijmout život znamená přijmout omezení. Fyzická omezení jsou do našeho života vepsána. To, jestli je dokážeme přijmout, se ukáže až tehdy, když zjistíme nějaké trvalé zdravotní potíže, když na nás dolehne nemoc. Jsme omezeni i pokud jde o naše emoce. Vyžadujeme od druhých lásku bez hranic, zatímco ten druhý nás může milovat jen láskou omezenou, takovou, jaké je schopen. Musíme se smířit i se svými hranicemi v oblasti duchovní, které se projevují třeba v tom, že Bůh se nám neukazuje na rozkaz, tak jak bychom chtěli, že není Bohem našich představ. Kde jsi byl, když jsem zakládala zemi? Pověz, víš-li něco rozumného o tom – odpovídá Bůh Jobovi, který se snaží proniknout tajemství svého utrpení a tajemných Božích plánů (Jb 38,4).
Poznat a uznat různá svá omezení je velice důležité, protože v opačném případě se budeme stále snažit je překročit. Žák, který je jen na trojky, bude myslet, že ho učitelé hodnotí nespravedlivě; rodiče, kteří neakceptovali své intelektuální a společenské hranice, budou od dítěte vyžadovat, aby bylo výjimečné; matka, která neuspěla v umělecké kariéře, bude násilím dělat umělkyni ze své dcery ap.
Nepřijmeme-li své hranice emocionální, budeme od jiných vyžadovat, aby nás akceptovali tak, jak toho nikdy nebudou schopni. Nesmíříme-li se se svými hranicemi v oblasti duchovní, zafixujeme se ve svých představách o Bohu a nebudeme schopni se z nich vymanit. Uděláme to právě naopak, než jak radil velký mystik, sv. Jan od Kříže: „K Bohu se musíme snait dojít skrze to, co neznáme.“ Zůstaneme stát na místě a zbrzdíme tak proces, ve kterém dozrává náš vztah k Bohu.

Přijmout vlastní život – to také znamená vzít na vědomí jeho dramatičnost, rozpolcenost člověka mezi dobrem a zlem, a to proti současnému trendu, kdy je snaha tuto rozpolcenost nějakým způsobem zastřít. Zaprvé je tu vlna „totálního pesimismu“ s jeho vizí naprosté zkázy, velkého ohrožení lidstva, vizí částečně odůvodněnou, protože dnes disponujeme možností úplného zničení života na zemi (čehož dokladem je Osvětim, Hirošima, Černobyl). Zadruhé – celá ta vlna „humanismu“, který se snaží člověka přesvědčit, že život je už pěkný a člověk velice, velice dobrý, a chceme-li být na zemi šťastní, není třeba se příliš namáhat. Stačí jen chtít. Nejkřiklavějším projevem této vlny je současné hnutí New Age.
Přijmout celý život znamená přijmout svou smrt. Nejen tehdy, když je nám už sedmdesát let, ale i tehdy, kdy nám ještě není dvacet. Pokud někdo nedokáže přemýšlet o smrti, nedokáže přemýšlet ani o životě. Matka, která má strach ze smrti, nevychová dítě pro život, poněvadž skutečnost smrti je součástí lidského života. Současná konzumní společnost se snaží fakt smrti z každodenního života vymazat, avšak akceptování smrti je základem společenského souladu: „Šance na udržení trvalého míru tkví v tom, jak přistupují k smrti vůdcové různých národů, lidé, kteří mají vynést konečné rozhodnutí týkající se války a míru mezi národy. Kdybychom se všichni odhodlali a pokusili se promyslet vlastní smrt, kdybychom tak rozptýlili svůj strach, který se s pojmem smrti pojí, a kdybychom pomáhali i jiným, aby si takové myšlení přisvojili, bylo by možná kolem nás méně zkázy“ – píše Elisabeth Kübler-Rossová ve svých Rozmluvách o smrti a umírání.
Přijmout celý život také znamená přijmout Boha, od kterého máme toto křehké, omezené bytí, plné konfliktů. Pouze přijmeme-li ho, a více – přiznáme-li mu první místo v našem životě, bude mít náš život šanci stát se (nebo spíš stále se stávat) harmonickým celkem. „Je-li Bůh na prvním místě, je na svém místě všechno ostatní“ – říká sv. Augustin. Jestliže přiznáme Bohu první místo ve svém životě a dovolíme mu, aby nás očišťoval, bude náš život čím dál vyrovnanější. Postavíme-li na jeho místo kohokoli nebo cokoli jiného, budeme-li se snažit stavět svůj život na jiné hodnotě, které budeme dávat před Bohem přednost – utrpíme porážku. Vlastním úsilím nedokážeme integrovat všechny „roviny života“ a budeme odsouzeni k tomu, že uvidíme jen jeho část.
Přijetí života se projevuje vděčností – vděčností vůči lidem i vůči Bohu. Každodenní, konkrétní děkovná modlitba je nejkratší a nejpřímější cestou k přijetí vlastního života.

Z knihy Józef Augusty, Lucyna Slup: Umět přijmout vlastní život, vyd. Karmelitánské naklad. Kostelní Vydří 1999 kna.cz (din)