Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Síla přímluvné modlitby

25.02.2008, kategorie: Ukázky z knih

Někdy máme pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Ale přímluvná modlitba je duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumí nebo nemohou. Jejím prostřednictvím se v neviditelné sféře odehrává duchovní boj, jehož ovoce se svým časem projeví viditelným způsobem. Přímluvná modlitba je rovněž projevem naší víry v Boha a lásky k bližnímu. Naší víry, protože přímluvou vyjadřujeme, že Bůh může a chce pro druhého vykonat dobro neskonale větší, než jaké jsme my schopni vykonat. A je projevem lásky, protože chceme-li pro druhého skutečně to nejlepší, nemůžeme vynechat dobro, které pramení z Boha a jeho moci.

Přímluvná modlitba není úplně totéž co prosebná modlitba. Prosit mohu jak za druhé, tak i jen za sebe a za své potřeby. Prosit za sebe není nic špatného, Písmo nás často vybízí, abychom se obraceli na Boha s dětskou důvěrou ve všech svých potřebách. Na rozdíl od prosby je ale přímluva zaměřena především na druhé a jejich potřeby.

Máme se učit vylévat před Hospodinem svá srdce, ale neméně důležité je umět před Bohem i zmlknout, slovy Joba „položit si ruku na ústa“ a dovolit mu, aby promluvil on sám. Jednoduše dát mu prostor, aby nám předal svůj pohled na situaci, aby nám vlil novou naději, nové světlo – a možná nás i napomenul nebo zkorigoval náš pohled na věc: Kdo na jeho slovo čeká s otevřeným srdcem, dočká se. Žalmista vyznává tuto naději a sám sebe pak povzbuzuje, aby na Boha s důvěrou a touhou čekal: „Jen v Bohu se ztiší duše má, od něho vzejde mi spása“ (Žl 62,2). A dále: „Jen zmlkni před Bohem, duše má, vždyť on mi naději vlévá“ (Žl 62,6).
Důležité je ale neplést si Hospodina s popelnicí, kterou po vysypání nevábného obsahu zaklapneme a už nás nezajímá. Jakákoli modlitba se buď děje ve vztahu, nebo vůbec není modlitbou. A děje-li se ve vztahu, musí člověk vnímat nejen sebe a svá slova, ale i druhou bytost, s níž rozmlouvá. Proto nám občas Hospodin musí připomenout: „Zmlkni už a pochop, že já jsem Bůh!“ (Žl 46,11).
Před pár lety jsem se ptala jednoho mladého kněze, který byl frustrován některými okolnostmi své služby a často o tom naštvaně rozprávěl, jestli o tom dokáže mluvit i s Hospodinem. Odpověděl mi, že ano. Když jsem si ale nechala podrobněji popsat, jak to dělá, vyšlo najevo, že sice neměl problém své hořkosti a hněv před Bohem vylít, ale jeho modlitba tím končila. Úplně chyběla chvíle naslouchání, zastavení se nad Božím slovem, chyběl jakýkoli pokus vnímat věci Božím pohledem.
Dalo by se to přirovnat k situaci dvou manželů, kteří si potřebují něco vyříkat, ale mluví jen jeden. Vzrušeně přednese svůj názor na věc a potom práskne dveřmi, aniž by čekal na vysvětlení, aniž by dal partnerovi prostor jakkoli reagovat. Tomu se ovšem říká komunikační faux pas!

Ukázky je z knihy Kateřiny Lachmanové Síla přímluvné modlitby, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2018
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump