Sloužit jako na brigádě

Proud života tekl jako vždycky, každý den plynul jako předchozí, když tu najednou Sázava, Vltava i Labe začaly stoupat, voda opustila koryta, zapla­vila ulice a domy, změnila životy a poznamenala osudy.

Přírodní katastrofa je vždycky nepochopitel­ná. Připomíná člověku, jak malý doopravdy je. Občas jej vede k tomu, aby hledal toho, který je větší než on... V takových okamžicích se ukazuje jakou cenu má člověk, kde má hledat smysl exis­tence. Nezáleží na tom, jaký je náš život, ale jak ho prožíváme. Nejde o to, zda máme štěstí nebo neštěstí, ale o to, jak reagujeme. Nesnáze tvoří naši osobnost. Především na kříži se můžeme setkat s Bohem. Vidíme lidi, kteří se v krizové situaci blíží k Bohu, i ty, kdo se proti Němu v takové chvíli bouří.

Myslím, že v životě je důležité, jak se projevuje­me, jaký je náš postoj. Reakce na srpnové povod­ně (před dvěma lety) mě častokrát potěšily. Mnozí cítili potřebu pomoci, sloužit. Sám jsem měl možnost pomoci a za to Pánu Bohu děkuji. Nemám se čím chlubit. Farnost se stala sběrným centrem, někteří farníci měli zaplavené domovy... a tak jsme obuli holinky a plnili kontejnery nebo nosili kyblíky. Brzo pře­konala Malá Strana první krizový stav. Ale dobro­volníci, kteří se shromáždili kolem nás, chtěli dál sloužit, a tak jsme pokračovali.

Zkušenosti ze záplav jsou jakýmsi podobenstvím služby. Právě službě bych chtěl věnovat tyto řádky, ne povodním; mluvíme sice o mimořádné udá­losti, tato služba však nebyla mimořádná. Brigád­níky vedly stejné důvody, které vedou k tomu, aby­chom sloužili v každodenním životě, abychom pomohli sousedce, abychom zapomněli na sebe a otevřeli oči pro potřeby bližních. Pocity během služby jsou srovnatelné, jde o reakce a důsledky. Mluvme tedy o službě...

Potvrdila se tentokrát moje zkušenost: čím více dáváš, tím více dostáváš. Pro mé srdce bylo oživením poznat veliký proud solidarity, cítit, jak Češi drželi pohromadě. Anebo lépe řečeno, jak lidé drželi pohromadě. Protože nepomáhali jen Češi, ale také italští hasiči, kolumbijští studenti, němečtí sousedé... Asi se nikdy nedozvíme, kdo se skrýval pod dýchacími rouškami. A to je znak služ­by: služba je anonymní, není podstatné moje příj­mení či adresa, protože už jsem odměněn tím, že jsem mohl pomoci. Nikdo nepředpokládal, že nám oběti povodní budou děkovat za pomoc. A přece jsme dostali více, než jsme čekali.

Je pozoruhodné, jakou radost vzbudí činnost konaná pro jiné lidi. Dávat sebe může být dřina, ale necítíme to jako práci, netoužíme, aby siréna odhoukala konec směny. Služba je radostná. Zvláště, když se jedná o společnou službu, když pracujeme s jinými. Není-lehké vysvětlit proč. Důvodem je snad to, že ve službě překračujeme hranice našeho „já", že hledáme druhého. A to nás naplňuje, protože člověk není osamělý tvor. Člověk se stane člověkem, pokud se naučí dávat sebe. Sobectví, péče jen o sebe a postavení sebe sama na střed a vrchol vlastního srdce nikdy, nikdy nevedou k štěstí a seberealizaci.

Radost také pramení ze setkání s Bohem. Bůh je přítomný ve službě. Jednou jsem slyšel, že služba je činnost rázu skoro posvátného. Protože svátosti jsou cesty k Bohu, pramení z nich milosti. Pán Ježíš je skutečně přítomný v těchto symbolických úkonech, které nám On sám přikázal dělat, aby­chom se s ním mohli setkávat. A Pán Ježíš je také přítomný, když sloužíme, když lásku „uskutečňu­jeme". Myslím si, že tato myšlenka je opravdu povzbuzující.

Na klenbě kostela sv. Tomáše na Malé Straně je několik fresek malíře V. V. Reinera, které zobrazu­jí scény ze života sv. Augustina. Na jedné z nich sv. Augustin myje nohy žebrákovi jako Kristus apoštolům (J 13).¹ Na fresce má chudý tvář Ježíše Krista. Když sloužíme, sloužíme Kristu. Setkáváme se s ním. Ten obraz je sám o sobě hlubokou metaforou.

Každá služba je dobrá. To jsem také pozoroval na záplavách. Například v zaplavených ulicích lidé, kteří měli více štěstí a voda jim toho tolik nevzala, vařili, a to nejen pro ostatní vyplavené sousedy, ale i pro brigádníky. Jiní se stali taxikáři a vozili obědy a nářadí. Další kontrolovali proviant nebo shromažďovali smetáky, hadry, rukavice.... Každá služba je dobrá. Ty, které vypadají občas nejméně důležitě, pomáhají nejvíc. Chudá vdova v evangeliu dala mnoho, protože dala to málo, co mohla dát (Mk 12,41-44).

Občas paní domácí připravila kafe. Část dobro­volníků se nechtěla ani zastavit. Oni přece přišli pracovat! Jenže když se zastavíte a odpočíváte, můžete naslouchat. Paní vyprávěla, plakala, postě­žovala si a ulevilo se jí. Možná to byl pro ni nej­důležitější okamžik ve velmi těžkém dni.

Důležité je srdce, náš vnitřní rádce, se kterým jednáme. Jeden člověk nemůže být všude. Všichni máme povinnosti a priority. Osobně jsem nepra­coval mnoho dní. Musel jsem připravovat pro řeholní sestry duchovní cvičení, které jsem měl vést. Byla to pro mě veliká odpovědnost. Dělal jsem to poprvé a pro Španěla je obtížné vyjadřovat se česky, připravit přednášky. Povrchní je hodnotit kvalifikovanější práci víc, než tu, na kterou příliš znalostí nepotřebujeme. Nosit kyblíky bahna nebo utírat podlahu žádá pouze malou kvalifikaci. Ale já jsem byl v tom okamžiku opravdu nešťastný, když ráno brigádníci vyrazili z farnosti. Nemohl jsem být s nimi a musel jsem zůstat u své práce. Zkoušel jsem ji dělat s láskou, i když se v té chvíli mohlo zdát, že jsem potřebnější jinde. A proto můžu tak dobře rozumět mnoha lidem, které bolelo, že ne­měli možnost pomoci. Měli vlastní práci, starali se o rodinu nebo byli nemocní. Kdyby se každý stal brigádníkem, společnost by se zastavila! Nejde o to, jestli jsem pomáhal při záplavách nebo pra­coval jako obvykle. Pokud jsem to dělal bez lásky, nikomu jsem tím nepomohl. Jestliže jsem doma nebo v zaměstnání pracoval s láskou, byla to moje služba. Služba Kristu tím způsobem, který pro mě On zvolil. Samozřejmě, je důležité, co se nám stane, ale důležitější je, jak reagujeme. Je důležité, co děláme, ale ještě více, jak to děláme.

Post skriptum

Měl jsem sen: Jeden člověk se objevil před Božím soudem. „Pohleď Pane," řekl, „zachovával jsem tvůj zákon, nedělal jsem nic nepoctivého, zlého nebo bezbožného. Pane, moje ruce jsou čisté."

„Zajisté," odpověděl Bůh, „ale jsou prázdné".

Poznámky

¹ Sv. Augustin má rozsáhlý komentář k danému úryvku z evangelia. In Jo. ev. 55-58