Stalo se v Pittsbourgu 1967

Martin: V jakém kontextu se událo vylití Ducha svatého? O čem byla Amerika v druhé polovině šedesátých let?

Tom: V obecně společenské rovině to byla doba otřesů a změn. Hledalo se nové uspořádání vztahů mezi bílými a černými obyvateli (pozn.: Martin Luther King byl zavražděn v roce 1968). Vrcholil odpor proti válce ve Vietnamu. Mezi mládeží stoupal odpor k autoritě rodičů, učitelů, politiků...

M: A co v církvi?

T: Hlavním námětem v životě katolické církve byla otázka, jak uvést ve skutek nové myšlenky II. vatikánského koncilu, zejména v oblasti ekumenismu a zapojení křesťanského laika do života církve. Rozrůzněnost křesťanských denominací, jejich uzavřenost a vzájemná nevraživost byly po dlouhá léta bolestným znakem amerického křesťanství jako celku. Oddělení laiků od denního života církve pak bylo znakem zejména u katolíků. Aktivita laiků se tehdy v podstatě omezovala na účast na mši svaté. Mladí lidé se ale nechtěli spokojit s pasivním docházením do kostela, nechtěli být pouze „normálními křesťany“. Scházeli se, studovali Písmo a společně se modlili.

M: Jak to vypadalo tady v Pittsburghu?

T: Podobně jako jinde. V Pittsburghu jsou tři významné univerzity, z nichž jedna, Duquesne (čti: dukejn) University of the Holy Spirit, je katolická. Zde se v roce 1967 scházela pod vedením dvou profesorů skupinka studentů ke studiu Písma a k modlitbě.

M: O tom, že tehdy v Pittsburghu „zaúřadoval“ Duch svatý, se u nás v [české] Obnově ví, ale jen málo se ví, jak k tomu došlo.

T: Na víkend 17. - 19. února 1967 uspořádali profesoři setkání v diecézním exercičním středisku Ark and the Dove Center na předměstí Pittsburghu. Na programu byly první tři kapitoly ze Skutků, na každý den jedna kapitola. Na třetí, nedělní, se však už nedostalo. V sobotu večer získali různí účastníci setkání, mnozí nezávisle na sobě, osobní zkušenost s Duchem svatým. V neděli se o událostech předchozího večera diskutovalo a lidé se s různými pocity rozjeli domů.

M: S různými pocity?

T: Škála pocitů byla opravdu široká - od euforie ke zděšení. Ne všichni se s tím, co viděli nebo zažili, osobně ztotožnili. Osobně jsem se setkání nezúčastnil, protože jsem v té době byl v mírových silách v Turecku. Když jsem se ale za nějakou dobu vrátil, doporučil mi například kaplan, který se setkání účastnil, abych se od celé záležitosti držel stranou.

M: Co následovalo po návratu z víkendu?

T: Univerzita zakázala účastníkům nadále se scházet na její půdě. Biskup Wright sice nevyslovil přímý zákaz, ale ani žádnou aktivitu v tomto směru neschválil. Skupinka, která hodlala dále pokračovat, se tak ocitla bez oficiální podpory.

M: Proč byla reakce tak nepříznivá?

T: Bylo to dáno zejména předchozími zkušenostmi. V minulosti totiž mnozí z těch, kdo učinili charismatickou zkušenost, opustili svoji církev a založili si nové církevní společenství. A to se netýkalo jen katolické církve, ale i historických církví protestantských. A tak ani v tomto případě si nikdo nebyl jistý, k čemu to, co se stalo, nakonec povede.

M: Skupinka ale pokračovala dál?

T: Ano, když se nedalo pokračovat na univerzitě, přesunuly se schůzky mimo ni. Členové skupinky jezdili po jiných univerzitách a organizovali modlitební setkání. Zprávy o tom, co se stalo v Pittsburghu se rychle rozšířily. Do roku 1970 se nové laické a výrazně ekumenické hnutí rozšířilo po amerických vysokých školách.

M: Mluvíš o ekumenismu. Postřehl jsem, že mezi současnými křesťanskými denominacemi v USA panuje značná nevraživost. Byla tehdy situace jiná?

T: Ano. Mnohem horší. Před vznikem Katolické charismatické obnovy v podstatě žádný ekumenismus neexistoval. Do II. vatikánského koncilu toto téma nebylo na pořadu dne a teprve po koncilu se začala hledat východiska a nástroje pro dialog s nekatolíky.

Do toho přišla Katolická charismatická obnova. Pittsburské události měly mezi nekatolíky velký ohlas. Křesťané, studenti z různých univerzit přicházeli bez rozdílu vyznání pro svědectví do Pittsburghu. A naopak studenti z Pittsburghu jezdili se svými svědectvími po amerických univerzitách, kde byli dychtivě přijímáni. Spontánně vznikaly modlitební skupiny a všichni chválili Boha. Nikdo se nikoho neptal, k jaké církvi náleží. Praktický ekumenismus byl z ničeho nic na světě a koncilní záměry se začaly, byť z nečekané strany, naplňovat.

M: Mělo toto spontánní charismatické hnutí dostatečnou sílu, aby výrazněji ovlivnilo vztahy mezi různými denominacemi?

T: Pro představu: jenom v pittsburské oblasti se počátkem sedmdesátých let každý týden scházelo na modlitebních setkáních několik desítek tisíc lidí.

M: Promiň, asi jsem špatně rozuměl? Kolik lidí se týdně scházelo?

T: Desítky tisíc. Pak se ale situace začala měnit. Stalo se několik věcí. Především, katolická církev se k charismatické obnově oficiálně přihlásila. Diecézní kněží vyzývali charismatiky, aby své aktivity přenesli do svých domovských farností. Do značné míry se jim to podařilo.

M: To se mi zdá být v pořádku.

T: Mělo to mimo jiné jeden důsledek. Nekatolíci zůstali mimo. Zatímco počátkem sedmdesátých let běžné modlitební shromáždění sestávalo ze sto dvaceti katolíků a osmdesáti nekatolíků, později, po přechodu do farností, se společenství stala téměř výlučně katolickými.

Vedle ztráty ekumenického rozměru se dostavil i syndrom vyhoření. Společenství, která dlouhodobě zůstala u schématu týdenních setkání, pozvolna přešla na princip benzínové pumpy. Členové skupiny vždy dorazili na setkání načerpat sílu k přežití dalšího týdne. A protože nikdo nedoléval zásobník, pumpa se jednoho dne ocitla na suchu. Už nebylo z čeho brát a skupinka na to často reagovala prostě tak, že zanikla.

M: Ale našla se snad i společenství, která přežila.

T: Několik stovek lidí se schází v různých společenství dodnes. Do značné míry jde o uzavřené skupiny tvořené pamětníky z generace zakladatelů.

M: A to je všechno?

T: Ne. Při svém hledání, jak odpovědět na Boží povolání, část lidí objevila pro svůj růst význam společného řádu, společného díla a společného cíle. Tak vznikly ekumenické křesťanské komunity. Lze říci, že ekumenismus a komunity jsou dva nejvýznamnější „produkty“ charismatické obnovy.

V současnosti existuje v USA celá síť komunit. Jednou z nich je People of God tady v Pittsburghu. Dnes sdružuje asi 150 dospělých, včetně dětí je to přes 300 lidí.

M: V představě mnoha evropských charismatiků žije Pittsburgh jako světové středisko Katolické charismatické obnovy. Jak bys ty jako místní člověk charakterizoval stav Obnovy v Pittsburghu?

T: Charismatická obnova tady ztratila svoje zaměření a dnes je mrtvá.

Několikrát jsem naprázdno polkl, poděkoval za rozhovor a s chmurou na duši se odebral domů. Mnohokrát jsem se pak v následujících týdnech přesvědčil, že Tomovo hodnocení nemohu brát jako suché hodnocení reality, protože přinejmenším v komunitě People of God je Obnova stále velmi živá.

A pokud jde o ty desetitisíce z počátku sedmdesátých let, které se někam vytratily, vzpomněl jsem si na proslov jiného Američana. P. Ken Metz před několika lety v Hradci Králové řekl: „Odhadujeme, že asi 80 miliónů lidí z celého světa dosud přišlo do styku s charismatickou obnovou. Ne, že by bylo 80 miliónů aktivních členů modlitebních skupin. To ale není rozhodující, protože ten, kdo jednou přišel do kontaktu s Duchem svatým, už nikdy nebude stejný jako před tím.“ A to bezpochyby platí i pro ony „ztracené“ desetitisíce v Pittsburghu.

Zpracoval Martin Vlček