Stručná historie Obnovy I.
Z uvedeného citátu je zřejmé, že apoštolové vnímali naplnění Duchem svatým, které sami prožili o letnicích, jako nutnou součást zkušenosti věřících v Ježíše Krista. Autor Skutků popisuje seslání Ducha svatého jako chvíli, kdy se „strhl hukot, jako když se žene prudký vichr …a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden.“ Ze slov „jako když“, „jakoby“ dýchá neuchopitelnost této události, ale z příměrů, které jsou užity, je zároveň patrná až fyzická hmatatelnost této zkušenosti, kterou u apoštolů i dalších učedníků ve Skutcích provází mluvení „jinými jazyky“ a prorokování. Ovoce těchto prvních letnic je převratné: u bázlivých apoštolů se objevuje schopnost dosvědčit navenek svou víru jak slovy, tak skutky, které konají v Boží moci – dary uzdravování, mocných skutků a další; nové dary budují mladou církev také zevnitř, jako například dary proroctví a rozlišování duchů.
Zatímco můžeme s jistotou a vděčností tvrdit, že přítomnost Ducha svatého z církve nikdy nevymizela, názory na to, zda a jak byla zkušenost letnic přítomna v historii církve, se různí. Tento článek je zpracován především na základě knihy „One Lord, One Spirit, One Body“, která hájí názor, že obnova, která se v církvi objevila ve 20. století a o níž se hovoří jako o druhých letnicích, nemá v historii církve nejpozději od 3. stol. po Kristu žádnou obdobu. V souladu s autorem jmenované knihy, P. Peterem Hockenem, tedy začínáme stručný přehled dějin obnovy až událostmi v Asuza Street v roce 1906. V tomto roce přišel do malého společenství tzv. nazarenské církve v Los Angeles černošský kazatel John Seymour. Na základě přednášek bývalého metodistického pastora Charlese Parhama byl přesvědčen o zásadním významu křtu v Duchu svatém. (Faktem je, že o jeho důležitosti byla v průběhu 19. století přesvědčena řada zejména metodistických pastorů, spojených s tzv. hnutím svatosti. Značně se ovšem lišili ve výkladu tohoto pojmu.) U Parhamových posluchačů se již v roce 1901 poprvé objevily dary jazyků, ale na setkání v Asuza Street v dubnu 1906 se po Seymourově přednášce v jistém ohledu „zopakovaly letnice“. Účastníci tohoto setkání při společné modlitbě přijali dary popsané ve 2. kapitole Skutků, navíc mělo toto vylití Ducha svatého obrovský záběr: v dalších měsících a letech se rozlévalo na stovky těch, kdo do společenství Johna Seymoura přicházeli. Velmi důležitým rysem setkání v Asuza Street bylo bezproblémové smíšení barevných a bílých účastníků, jejichž kulturní a sociální rozdílnost neústila v žádné třenice: to vše vzdor rasismu a segregaci v USA počátku 20. století; styl modlitebních setkání v Asuza Street byl směsicí „bílé“ zbožnosti hnutí svatosti a černošské emocionální chvály doprovázené tancem a zpěvem. Události v Asuza Street měly zároveň obrovský dopad: do konce roku 1908 bylo v každém větším městě Spojených států založeno společenství vycházející z letničního požehnání! Řada misionářů se vydala do Jižní Ameriky, Číny a Indie.
Na sklonku roku 1906 byl v New Yorku pokřtěn v Duchu svatém pastor metodistického sboru v Oslo, T.B. Barratt. Po návratu do Evropy se jeho působením rozšířilo povědomí o nových letnicích v řadě západoevropských zemí, zejména v Německu a Anglii.
Ve Spojených státech zasáhly „letniční“ události zpočátku především členy hnutí svatosti a menších denominací, v ostatních částech světa se šířily především v evangelikálních kruzích. V Anglii a Německu vznikly snahy integrovat letniční hnutí i do větších protestantských církví, ale tak jako po celém světě, i zde se tyto snahy nakonec neuplatnily, skupiny prošlé zkušeností letnic se naopak od původních společenství oddělovaly, takže vznikla celá řada letničních církví.
V roce 1936 podnikl Angličan Smith Wigglesworth cestu do Jižní Afriky. Jednoho dne se tam setkal s mladým mužem jménem du Plessis, kterému prorokoval, že bude-li ochotný nechat se vést, může se v budoucnu stát jedním z nástrojů obnovy, která v dějinách církve nemá obdoby a která se již brzo začne v nebývalém měřítku odehrávat. Skutečně, David du Plessis nakonec vešel do dějin jako „pan Letnice“: začátkem 50. let vstoupil se svým poselstvím o křtu v Duchu svatém nejprve do úřadu Světové rady církví v New Yorku a v dalších letech neúnavně cestoval se svým poselstvím v řadě nejrůznějších zemí, kde byl zván do stále většího počtu společenství a církví.
Existuje ovšem celá řada dalších, kteří by mohli dostat stejnou přezdívku jako David du Plessis, například Demos Shakarian, jehož čeští čtenáři mohou znát jako autora knížky Nejšťastnější lidé na zemi a který počátkem 50. let založil Mezinárodní společnost podnikatelů zvěstujících plné evangelium, díky níž se zvěst o křtu v Duchu svatém rozšířila mezi rozsáhlou skupinou lidí, kteří by se pravděpodobně nikdy do blízkosti letničních křesťanů nedostali. Zároveň se během 50. let mezi těmi, kdo nově přijali Ducha svatého, objevily první „vlaštovky“ z velkých protestantských církví. V roce 1952 přijala křest v Duchu svatém skupina studentů teologie Holandské reformované církve a začala vydávat jeden z prvních charismatických časopisů, Vuur (Oheň). Počátkem 60. let se v teologických časopisech řady velkých protestantských církví objevují první články pojednávající o fenoménech spojených s letničním hnutím, zejména články pojednávající o daru jazyků. Křtem v Duchu svatém je pak postupně zasažena řada episkopálních, luteránských, presbyteriánských, baptistických a metodistických společenství. V roce 1962 pronáší na zahájení II. vatikánského sněmu Jan XXIII. svou slavnou modlitbu k Duchu svatému:
Božský Duchu, obnov v naší době zázrak nových letnic a dej, ať svatá církev v jednomyslné a neustálé modlitbě spolu s Ježíšovou matkou Marií a pod vedením sv. Petra rozšíří na zemi vládu Božského Spasitele, vládu pravdy a spravedlnosti, vládu lásky a pokoje. Amen.
(pokračování příště)