Stručná historie Obnovy II.
V šedesátých letech minulého století pronesl dnes již svatořečený papež Jan XXIII. při zahájení II. vatikánského koncilu modlitbu, která měla otevřít okna katolické církve Duchu svatému. Je možná prospěšné připomenout si kontext, ve kterém byla tato modlitba pronesena.
Dvacáté století je pro katolickou církev dobou krizí a přerodů. Uprostřed proměn světa se církev ocitá v nutnosti všímat si nově znamení času a vyrovnávat se s nimi. Kolem poloviny století vzniká v církvi řada obrodných hnutí. Patří k nim původem španělské Cursillo, kterému dal ve čtyřicátých letech vznik biskup Hervas, fokoláre, založené za druhé světové války v Itálii Chiarou Lubichovou, Comunione e Liberazione vzniklé v polovině padesátých let opět v Itálii díky otci Giussanimu a řada dalších. Katolická charismatická obnova je asi o dvacet let mladší, její vznik datujeme do druhé poloviny šedesátých let, do období po druhém vatikánském koncilu.
Šedesátá léta byla desetiletím, v němž vrcholila krize řady společenských modelů. Během pontifikátu papeže Pavla VI. (1963 – 1978) opustilo církev 33000 kněží. V západní, euroamerické civilizaci zejména mladá generace ztratila důvěru k autoritě, k „předkládaným“ pravdám, ať ze strany mocných nebo ze strany rodičů a učitelů. Mluvčími a vzory této generace se staly hudební skupiny a nezávislí umělci. Společnost hledala nové mýty. Například Tolkienův Pán prstenů vycházel ve druhé polovině šedesátých let ve statisícových nákladech a pro květinovou generaci se stal takřka druhou biblí.
Šedesátá léta byla také obdobím boje proti nejrůznějším bariérám, jimiž byla společnost rozdělena. Ve Spojených státech probíhá boj proti segregaci a rasismu, reprezentovaný vystoupením Martina L. Kinga. Probíhá diskuse o dalších společenských problémech, např. o postavení žen, atd. Uvnitř církve se v tuto dobu vytvářejí podmínky pro stržení některých rozdělujících zdí, vybudovaných zejména mezi církví a sekularizovanou společností, církví a nekřesťanskými náboženstvími a konečně církví a nekatolickými církvemi. V roce 1964 vzniká Unitatis redintegracio, dokument druhého vatikánského koncilu o ekumenismu, díky němuž se radikálním způsobem mění vztah katolické církve k ostatním křesťanským církvím. Dodejme, že pro přijetí obnovy, která vznikla na půdě nekatolických církví, měl tento dokument zásadní význam. Zároveň se charismatická obnova poprvé od šestnáctého století stala obrodným proudem, v němž se spolu setkali protestanti a katolíci. Jak se tedy poprvé projevily „druhé letnice“ v katolické církvi?
V únoru roku 1967 si modlitební skupina studentů a profesorů z katolické univerzity Duquesne [du:ken] v Pittsburghu uspořádala víkendové rekolekce, jejichž tématem měly být první tři kapitoly Skutků. Druhý den rekolekcí, v sobotu večer, měli účastníci naplánovánu narozeninovou oslavu. Během příprav večeře se jednotlivci ještě modlili v kapli. A právě zde se odehrálo „vylití“. Během modlitby zažili někteří z nich Boha jako skutečného a přítomného ve svém životě způsobem, který doposud neznali. Někteří se začali modlit v jazycích, objevila se řada projevů přítomnosti Ducha svatého, jak je známe dnes z modlitebních shromáždění. Reakce byly rozporuplné. Druhý den strávila skupina debatou o tom, co se stalo. Někteří byli zděšeni, někteří naopak plní radosti. Po návratu byla modlitební skupina vyzvána, aby se již nescházela na půdě univerzity. Také místní církevní autority byly zprvu velice ostražité. (Jak jsme už uvedli, v církvích, kde se charismatické skupiny objevily, vedla totiž jejich cesta často ven ze společenství.) V dubnu 1967 se podobné zkušenosti dostalo skupině z univerzity Notre Dame v Indianě a studentské farnosti East Lansign v Michiganu, odkud pochází v katolických kruzích dobře známý Ralph Martin. Modlitebních setkání v oblasti Pittsburghu se postupně účastnil větší a větší počet křesťanů ze všech církví, členové společenství jezdili po jednotlivých univerzitách a pořádali modlitební setkání. Stejně jako v případě letničních církví se i na půdě katolických univerzit obnova šířila nebývale rychlým způsobem. Počty účastníků modlitebních setkání v Pittsburgu dosahovaly koncem šedesátých let a v následujícím desetiletí několika desítek tisíc lidí.
Zvláštním darem, který tato setkání přinesla, byla především realizace výzev druhého vatikánského koncilu k ekumenismu. Na „katolická“ charismatická setkání přicházeli bez problémů nekatoličtí křesťané. Tento ekumenický rozměr paradoxně v Obnově do jisté míry vyhasl v době, kdy byli charismatici církví přijati a pozváni k tomu, aby modlitební setkání přemístili do farností. Silný smysl pro ekumenismus byl tak především zachován v komunitách, které z prostředí Obnovy vzešly a které jsou bezpochyby dalším velkým darem Obnovy církvi. V České republice jsou zejména známy komunity Blahoslavenství, Emmanuel a Chemin Neuf a na evangelizaci zaměřené komunitní školy ICPE.
Z prostředí Obnovy vzešla také řada význačných postav dnešního katolického světa. V tomto článku jsem se už zmínili o R. Martinovi, který se řadu let podílel na mezinárodní koordinaci Obnovy a který je autorem analýzy stavu katolické církve na přelomu tisíciletí Catholic Church at the End of an Age. Nemůžeme nepřipomenout P. Raniera Cantalamessu, kapucína a papežského kazatele, jehož knihy u nás vydává Karmelitánské nakladatelství (pozor, skrytá reklama :-), dále zesnulého kardinála Suenense, o jehož jedinečné roli ve vztahu Říma a Obnovy a o jeho cestě k přijetí tohoto proudu Effatha před lety informovala.
Přesto, že lze mluvit v jistém ohledu o „význačných“ charismaticích, nemá charismatická obnova zakladatele, ani vedoucí v úzkém slova smyslu, v čemž se odlišuje od obnovných hnutí v katolické církvi. Přesto však na národní úrovni existují služby koordinátora KCHO, v rámci komunikace se Svatým stolcem a pro usnadnění koordinace mezi jednotlivými národními obnovami vznikly ICCRS, Mezinárodní služby KCHO.
Nástrojem šíření Obnovy v katolické církvi se staly především různé tzv. semináře nebo kurzy obnovy v Duchu, z nichž každý představuje cyklus setkání, jejichž účastníci se zpravidla jednou týdně scházejí ke společné modlitbě, přednášce o duchovním životě a následnému sdílení. U nás jsou známé zejména kurs p. Ernesta Sieverse a p. Norberta Baumerta.
V současnosti se odhaduje, že díky takovým kurzům a modlitebním setkáním prošlo specifickou zkušeností s Duchem svatým asi 80 000 000 katolických křesťanů.