Stručná historie Obnovy III.

Možná je třeba říct, že jsme zpočátku o obnově delší dobu nevěděli vůbec nic. O nové zkušenosti s Duchem svatým mně jako první vyprávěl výtvarník Václav Lamr, který později u nás založil vétev Mezinárodních obchodníků zvěstujících plné evangelium. To bylo v polovině sedmdesátých let. Nosil mi různé brožury a svědectví, ale já jsem ztěží mohl uvěřit, že se něco takového může na zemi dít. Pak se odstěhoval do Prahy a já jsem s ním ztratil kontakt. O pár let později nás zvala jedna sestra - katolička - na setkání letničního charakteru na Těšínsku. Tehdy jsem měl existenční problémy a značnou nechuť k podobným kontaktům. Teď už to nedovedu dost dobře vysvětlit, jak se to stalo, ale můj zastíraný odpor se svým časem proměnil v touhu. Někde z hlubiny „vnitřního člověka“ vyvěrala stále zřetelněji nespokojenost se způsobem mého dosavadního duchovního života a stávala se mi stále těžším břemenem tak, že jsem nakonec usoudil, že se takhle dál žít nedá.

Rozumějte rni dobře. Odmalička jsem ministroval, snažil se o řádný život jako katolický skaut, pak se nasazoval ve Studentské katolické akci, později jako laik v celibátu a naráz se tu objeví pochybnost, jestli toto je všechno, co mi Bůh připravil. Do svých sedmačtyřiceti let mě to nenapadlo. Ale vstoupit na tenký led do neznámého prostředí nebylo snadné. Nicméně pocit „pouště“ byl příliš silný.

Ano. Asi s dvanácti přáteli jsme se vypravili do společenství slezských letničních, které vedl budoucí biskup Apoštolské církve Rudolf Bubik, který nás katolíky přijal s velkou otevřeností. Nesmírně si cením toho, že po dobu vzájemných kontaktů jsme neměli dojem, že by očekával, že se přeorientujeme na život v jejich sboru. Byl to od něho krok víry, o němž jsem si jist, že byl pod vedením Ducha svatého. Jezdili jsme k nim za přísných bezpečnostních opatření a přece nás vystopovala brněnská StB. Od té doby kontakty prořídly, protože jsme nechtěli uvádět do nebezpečí ani rodinu Rudka Bubika, ani jejich sbor.

Bylo to poněkud složitější V čase normalizace, kdy nás obsadily spřátelené armády, jsme pocítili potřebu „něco dělat“ a tehdy jsme dostali do rukou samizdat duchovních cvičení od francouzského kněze Louise Evelyho. V nich doporučoval společenství nad Písmem svatým. A tak jsme začali rozjímat Slovo Boží a diskutovat nad ním. Ovšem ukázalo se, že do diskuse vstupovali ti odvážnější, zatímco část mlčela. Žádné povzbuzování nepomáhalo. Jednou jsme se pokusili o experiment: přestat mluvit o Bohu a začít mluvit s Bohem. Rozpomenuli jsme se na silvestrovské adorace u eucharistiánů s klasickým adoračním řádem chval, díků, smíru a proseb. A na tomto prostém půdorysu jsme se pokusili adorovat Boží slovo. Připouštěli jsme, že se k diskusím můžeme vrátit, ale už k tomu nedošlo. Ovoce bylo příliš jednoznačné. Rázem všichni otevřeli ústa, oslovovali Boha každý ze svého úhlu pohledu a v jejich průsečíku se zjevil živý Bůh. Byla to velmi silná zkušenost. A tak jsme se pokoušeli obohatit tímto poznáním své známé a jejích rodiny a nasměrovat je k setkání s Bohem v jeho Slově.

To zdaleka nebyla korporativní záležitost. Spíš bych řekl, že jsme byli postupně povoláváni jako jednotlivci. Nástrojem byla už zmíněná sestra katolička, která nás zvala na utajené aktivity letničního sboru. Já sám jsem se k tomu odhodlal 23. května 1981. Se skupinou asi dvanácti ostatních jsem se zúčastnil setkání nad Božím Slovem o Duchu svatém. Bratr Rudek se nás nakonec zeptal, jestli jsme byli pokřtěni Duchem svatým. Tento termín jsme většinou slyšeli poprvé. Ale když jsme pochopili, co se tím myslí, souhlasili jsme. Vždyť vzdor tomu, že jsem se od studentských let modlil denně sekvenci k Duchu svatému, právě tady mě překvapil hluboký bytostný vztah důvěry v působení Ducha svatého.

Je třeba říct, že modlitba byla krátká, bez jakéhokoliv navozování atmosféry. Ruce na mě položil Rudek ještě s jedním bratrem a katolický kněz. Vyslovili tuším jedinou prosbu, aby mi Bůh ukázal, jak mne miluje. A Bůh je vyslyšel. Prožil jsem velké osvobození od vnitřní sevřenosti, které jsem si po celá léta nebyl vědom. Tímto poznáním jsem byl hluboce zasažen. Pochopil jsem, co se myslí slovy „Láska Boží je nám vlita do srdce skrze Ducha svatého.“ Bůh byl pro mé totiž do té doby spíš filozoficko-teologickou kategorií. A zkušenost, že mě miluje takového, jaký jsem, byla pro mé naprosto nová. Později, když jsem slyšel při mši sv. perikopu o křtu Páně, o tom, že se otevřelo nebe a ozval se hlas: „To je můj milovaný syn, v něm jsem nalezl zalíbení,“ pojal jsem jistotu, že je to poselství, které patří každému pokřtěnému, který se stává Božím dítětem, a tedy i mně.

Tato zkušenost měla pro mě nedozírné následky. Především ve vztahu k Písmu svatému. Zdálo se mi, že sám Ježíš mi „otevírá Písma“, přibližuje svátosti, zvláště smíření a eucharistie. Nejradikálnéjší byla moje proměna ve vztahu k církvi. Po Druhém vatikánském koncilu se mělo mnohé změnit. A my jsme měli zato, že předpokladem k reformě je kritický pohled na Církev. Já sám jsem to chápal jako povinnost. Ovšem po té události jsem celou záležitost uviděl v jiném světle. Měl jsem rázem velké problémy sám se sebou. Cítil jsem nepotlačitelnou potřebu vlastní proměny. Uvědomoval jsem si, že nemám právo chtít, aby se cokoli měnilo, když se nezměním sám, nebo chtít, aby služba někoho v církvi byla lepší, když já sám jsem nesloužil líp. Prostě: abych žádal po druhých, aby byli svatí, a já jím nebyl. Změnil se taky můj vztah k P. Marii formovaný lidovou úctou, zvlášť na poutním místě v Žarošicích, kam jsem od dětství chodíval. Pak naskočil kritický racionalizmus, který mně P. Marii vzdálil. Ovšem po vzpomenutých událostech jsem jednou rozjímal Ježíšova slova z Kříže své matce: „Ženo, hle, tvůj syn“ a k učedníkovi: „Hle, tvá matka“.

Porozuměl jsem tomu tak, že Jan umírá pro svou tělesnou matku a rodí se pro Pannu Marii, že se stává nejen bratrem Ježíšovým, ale že ho má jaksi zastoupit. Jako by Ježíš řekl matce: „Přijmi ho, jsem to já, tvůj jednorozený syn.“ Prostě, že učedníka jakoby proměňuje na sebe sama, na své tělo, nebo přesněji, že ho přivtěluje do svého tajemného těla, jemuž je Ježíš hlavou a jeho matka „lůnem“, tedy místem, kde se křtem rodí Boží děti. Takže stejné jako Jan, tak i oni mají s Ježíšem nejen společnou matku, ale i Otce. Bylo mi jasné, že se pro úctu k P. Marii nemohu rozhodnout, že je dána skutečností, že je mou matkou, ať to připouštím či ne. A že je na mně, kdy mi dojde, že ji mám přijmout k sobě.

Byl jsem přesvědčen, že když mi Bůh vyměnil srdce, že jsem povinen o tom nemlčet. Ale ukázalo se, že zkušenost církve je jiná. Měli jsme pochopit, že není moudré prodávat nezralé ovoce, nebo, že oheň, kterým jsme hořeli, by mohl způsobit nežádoucí požár. A tak následovala nutně mnohá nedorozumění, která snad Bůh dopustil, aby se věci daly do pohybu. Zatímco jsme před vylitím Ducha nabízeli své služby a to bez výrazného úspěchu, teď nás lidé vyhledávali, zajímali se o novou zkušenost a toužili po ní. A tak jsme začali vážně přemýšlet a modlit se za to, kdy a jakým způsobem bychom mohli sloužit podobné jako bylo poslouženo nám. Věděli jsme, že ne všechno a v celém rozsahu lze naroubovat na katolickou tradici z toho, co jsme viděli a zažili u ekumenických bratří. To ovšem nebylo možné řešit s každým tehdejším správcem farnosti, protože by mohl ztratit státní souhlas. Nicméně v krátké době bylo na Moravě dost knězi, kteří se vydali touto cestou a kteří byli k dispozici mimo své farnosti, a my jsme se mohli o ně opřít. Přímo v našem společenství jich bylo několik. Jejich prostřednictvím jsme mohli obnovu naroubovat na hierarchické struktury.