Svatá Alžběta od Trojice

Alžběta se tedy nenarodila něžná a jemná jako andílek, naopak přišla na svět energická a vášnivá a také trochu podrážděná. Avšak hněv (v tomto ohledu měla denně opravdové krize) v ní nebyl agresivitou člověka, který chce ovládnout vnější skutečnost, ale spíše obranou vlastního srdce, jež se příliš snadno nechalo vyvést z míry. /…/ Vedla normální život, odpovídající jejímu věku a společenskému postavení: řízený matkou, bez strádání, s cestováním, letními prázdninami i počestnou světskou zábavou, s návštěvami, tanečními večírky či s hudebními dopoledny v rodinách důstojníků, s nimiž byla rodina Catezů spojena dlouholetým rodinným přátelstvím. Alžběta navíc měla vrozený dar pro hudbu a tanec, kultivovaný vyučováním na přání matky, která z ní chtěla mít slavnou umělkyni. V osmi letech už byla známou a obdivovanou pianistkou, v jedenácti získala diplom a ve třinácti první cenu na dijonské konzervatoři. Milovala především Chopina. Alice de Cherveaux, další z Alžbětiných přítelkyň z dětství, vzpomíná: „Když se Alžběta věnovala hudbě, byla to pro ni modlitba. Říkala mi: ‘Když se nedokážu déle modlit, hraju: dělám to pro dobrého Boha’“ (S 335).