Svědectví z Konference 2000
Na konferenci jsem se těšil již delší dobu, i když nejsem příznivcem masových setkání - jsem spíše samotář. Do Budějovic jsem dorazil se skupinkou přátel z Velkého Meziříčí.
Během konference jsme se z ubytoven do haly dopravovali autem. V pátek jsme se ale špatně domluvili na času odjezdu na oběd. Velice mě mrzelo, že jsme odcházeli z adorace dříve. Chtěl jsem jít ke svaté zpovědi. Z oběda jsme se vrátili až těsně před začátkem odpoledního programu. Ještě se zpovídalo. Od otce Bogdana právě odcházela jedna moje známá a přímo zářila štěstím.
Povzbudilo mě to, a tak jsem se zařadil mezi čekající u jeho zpovědního místa. Po zpovědi mi uložil pokání: Uvědomit si večer při sprchování, že Boha nemohu přijímat tak, jako vodu stékající po povrchu těla, ale jako paprsky slunce, které pronikají okenním sklem do pokoje mého srdce. V tu chvíli jsem tomu nerozuměl, i když se mě páter ptal. Říkal jsem si: je to Polák, asi mě špatně pochopil. Večer jsme to probírali na pokoji s manželkou, a konečně jsem pochopil, co mi tím chtěl říci.
V sobotu jsem během modlitby za uzdravení zatoužil nějakým způsobem se setkat s Pánem. Toužil jsem po důkazu od něho. Vzpomněl jsem si při tom na knížku Návrat do katolické církve, kde autor mimo jiné píše, že je třeba děkovat Bohu i za to, co nás v životě potkalo zlého.
Vnímal jsem určité uvolnění. Byli povoláni přímluvci, aby se za nás modlili a já nevěděl, ke komu se obrátit. Pak jsem mezi nimi objevil jeden manželský pár z Velkého Meziříčí. Ty lidi jsem znal. Trochu jsem se styděl, protože jsem nejraději s cizími nebo docela sám. I když jsem váhal, rozhodl jsem se nakonec jít právě k nim a pokusit se v sobě tu nechuť překonat.
Stoupl jsem si na konec fronty čekajících. Právě odcházela jedna paní. Nikdo další se nezvedl, všichni jen stáli a usmívali se. Předběhl jsem je tedy. Zeptali se mě, co očekávám. Řekl jsem, že se chci víc otevřít Bohu a vnímat jeho přítomnost. Začali se nade mnou modlit. Po chvíli mě zaplavila vlna horka a cítil jsem, jak se mi rozšiřuje srdce. Plakal jsem, pociťoval velkou žízeň a zároveň velikou úlevu a pokoj. Modlili se asi půl hodiny. Vím, že Ježíš tehdy docela zakusitelně přišel.
Při nedělní mši svaté jsme byli vyzváni, abychom svědčili. Rád bych se býval šel podělit o svou zkušenost, ale nebyl jsem toho schopen. Byl jsem dojatý. Řekl jsem si, že vám napíšu aspoň do Effaty a nechám na vás, zda moje svědectví nějak použijete.