Svědectví z třebíčské konference 2001
Už úvodní mše svatá v nádherné bazilice sv. Prokopa byla něčím poněkud odlišná od jiných, kterých jsem se dosud zúčastnil - a to jakousi pospolitostí a soudržností - lidskou i s Pánem; představoval jsem si, jaké to bývalo dříve, kdy se v neděli nebo o svátku sešlo na bohoslužbě celé městečko a byli opravdově spolu v pokoji a vzájemnosti - mezi sebou i s Bohem. Ke konci už jsem měl dojem, že se nacházím v nějakém tajemném prostoru ne úplně vytvořeném jen lidskýma rukama. Po odchodu z baziliky jsem cestou po náměstí viděl krásnou duhu a tak jsem si vzpomněl , že duha byla znamením smlouvy mezi Hospodinem a Noem (Gen 9,8-17). Snad i ten večer tím chtěl Hospodin dát najevo, že odpolední liják se už během dalších dnů konference nebude opakovat.
Další, co jsem tu poznal "v plné síle", byla modlitba v jazycích. Dosud jsem se k ní stavěl spíše s rezervou, ale tady jsem poznal, že Duch svatý je tu jakýmsi "dirigentem skvělého sboru" - skvělého nikoliv svými schopnostmi, ale z jeho darů. A když jsem zavřel oči, což jsem pak dělal už vždycky, byl jsem v jakési měkké a laskavé náruči, která mě jemně pohupovala a vlévala mi do srdce pokoj a radost.
Asi od poloviny konference přišlo i na zranění a jejich uzdravování. Nejprve uzdravování prostřednictvím vřelého lidského objetí - pro ty, kdo si především ze vztahů s rodiči ale i jinými lidmi ze svého okolí nesou životem břemeno chladu, nelásky, někdy i nenávisti, ale ve všech případech nejvíce neodpuštění. Pro mě je to ve vztahu k rodičům, hlavně k matce, která dosud žije, bydlíme dokonce spolu, ale vázne mezi námi komunikace stejně jako kdysi mezi mými rodiči. Zatím nemohu říci, zda, co a jak se v tomhle uzdraví a změní, protože matka je přes prázdniny pryč. Potom při evangelizačním a modlitebním večeru v sobotu, tedy už před závěrem konference, snad třetina lidí na výzvu přišla dopředu k pódiu k modlitbě za přijetí Pána Ježíše do svého srdce a za Pána svého života. Ani já jsem tam nechyběl, protože mě stále pronásledují občasné pochybnosti - ne o Něm, ale o sobě, zda jsem jeho pozornosti nebo dokonce lásky hoden. To má kořeny v tom, že jsem několik let byl v zajetí a otroctví alkoholu a i když to už více než rok mám za sebou, návrat k normálnímu životu a k cesta k opravdové víře a k tomu, abych ty vzpomínky na to, jak a komu všemu jsem ublížil, dokázal svěřit Pánu Ježíši, je nelehká. Teď asi dva týdny po konferenci cítím téměř úplné odlehčení od toho břemene a taky zmizely výkyvy a rozkolísanost nálad jak na houpačce od euforie až k zoufalství, taky modlitba je víc radostí než povinností, i k lidem kolem sebe v práci i ve společenství jsem otevřenější a bez nejistoty. Modlili jsme se pak společně i za další bratry a sestry s nějakými zraněními - za ty, kteří ztratili dítě či vnouče, za ty, kdo ve svém blízkém okolí zažili sebevraždu někoho blízkého nebo svůj vlastní pokus. No a v neposlední řadě se tu událo i několik fyzických uzdravení z různých neduhů.
Nezapomenutelné budou určitě i některé přednášky, zejména P. V. Kodeta, K. Lachmanové, K. Řežábka ale i dalších, skvělá hudba (kapely) a zpěv (nás všech) a všechny chvíle v blízkosti Pána Ježíše při adoraci či modlitbě.
Při loučení - s některými novými přáteli už v Třebíči, s ostatními po příjezdu do Prahy, jsme si říkali: Dá-li Pán, určitě za rok nashledanou na Konferenci 2002!