Svoboda
Jedna moje známá, dneska už důchodkyně, pracovala celý život jako úřednice v malém podniku. Práce ji nijak netěšila, ale nikdy nesebrala odvahu změnit zaměstnání. Pak se přiblížil odchod do důchodu. Šla. Jako důchodkyně vzala na částečný úvazek úklid v soukromé prodejně optiky. Uklízení je totiž její koníček. Dřív by se za takovou práci styděla. Přece jen úřednice zní ctihodněji než uklízečka.
Ale teď je šťastná. Leštění skleněných vitrín s obrubami, to je pro ni něco jako brilantní hra na hudební nástroj. Vytírání prodejny profesionálním mopem, jaký si domů nikdy nepořídí, se pro ni stalo zážitkem podobným jízdě v naleštěném kabrioletu. Její nová práce jí přináší velké uspokojení, a dokonce ji za ni ještě platí. Poprvé v životě dělá to, co ji opravdu baví a v čem je dobrá.
Proč se trápit v zaměstnání, které nepřináší uspokojení? Proč si nechat řídit život tím, co si o nás myslí druzí lidé? Většinou žijeme podle norem druhých lidí. Své prázdné životy jsme zaplnili lidmi. Ti teď svým souhlasem či nesouhlasem ovládají naše chování. Když jsem se zamyslela nad sebou, zdálo se mi, že skoro každou bdělou minutu se snažím někoho uklidnit nebo někomu vyhovět. Přizpůsobuju se druhým, vyhledávám jejich společnost, prahnu po jejich lásce, bojím se jejich výsměchu, toužím po jejich potlesku, pokorně přijímám vinu, kterou na mne nakládají. Bojím se jít proti módě, nejen v tom, jak se oblékám, ale i v tom, jak mluvím, jak jednám, dokonce i v tom, jak myslím. Ve srovnání s mou spokojenou známou jsem si připadala jako plášť vlající ve větru.
Taková inventura mě vyděsila. Člověk by přece měl věnovat pozornost tomu, co má rád. Mám já vůbec něco, co dělám nikoli pro užitek, ale jen pro věc samu? Kolik je v mém životě činností, které dělám pouze proto, že mě těší a naplňují mou duši nadšením? Bez ohledu na úspěch, prospěch a zisk.
Zkouším to, odvažuji se, ochutnávám a musím říct, že se mi stále víc potvrzuje, že uprostřed takové činnosti se setkávám s Boží přítomností. Cítím, že jsem na stopě Jeho Duchu. Jakoby víc chápu Jeho povolání. Kvůli radosti a pokoji v mém srdci začínám být ochotná snášet nechápavé, výsměšné nebo dokonce nesouhlasné reakce jiných lidí. Vlastně už mi ani nevadí. Jsem totiž od nich svobodná. Záleží mi na tom, co mi potvrzuje On.
Taky jsem získala nový pohled na jiné věci. Například tloušťka. Mívám sklony posuzovat lidi podle toho, jak vypadají. Těžší lidé mi připadali jakoby méně cenní. Přitom vím, že hodnota člověka není ovlivněna jeho velkou nebo malou hmotností. Nikdo nevypadá ve skutečnosti tak, jako modelky v časopisech. Dokonce ani modelky samy. Tudíž snaha vypadat tak nějak podobně je honěním větru.
Čím víc jsem schopná neřídit se podle očekávání nebo reakcí lidí, ale podle hlasu svého srdce, tím zřetelněji slýchám Jeho hlas. Nechci si moc fandit, ale myslím, že má ze mne radost.
Převzato s laskavým svolením autorky a sdružení 3pé.
http://www.3pe.cz/