Tisíc způsobů
Mám ráda své děti. To není příliš objevné prohlášení. Taková
skutečnost se nějak samozřejmě od rodiče očekává. Je přece normální
milovat vlastní děti. Tak proč okolo toho dělat nějaké řeči? To není
jako s tím manželem, co při svatbě své ženě slíbil, že ji bude
milovat, a od té doby to neopakoval. Však kdyby se něco v té
věci změnilo, informoval by ji. Děti to snad denně slyšet
nepotřebují. Nebo ano?
Vracely jsme s holkama z nějakého cvičení, venku pršelo,
a tak jsme byly celé promoklé a zmrzlé. Cítily jsme se bídně. Únava,
hlad, zima a jakási vnitřní vyčerpanost. Mladší dcera pofňukávala, že
ji bolí nožičky, ručičky a dokonce i hlavička. Starší do toho moc
nechybělo a přiznám se, mně taky ne. Nějak jsme se doštrachaly domů a
co teď? Absolutně nic se mi nechtělo dělat. Jako by mě opustily
všechny síly. Zmohla jsem se jenom na povel: ?Všechny ke mně do
postele!? Za chviličku jsme se tam tulily všechny tři. Přikryly
jsme se teplou dekou a jen jsme se navzájem hřály. Měla jsem dojem,
že to je nějak důležitá chvíle, ale nevěděla jsem, co s ní. Tak
jsme se jen chvíli k sobě tiskly a já jsem čekala, jestli mě
napadne ještě něco.
Nic mě nenapadalo, ale zato Adélka sebou zavrtěla a pípla: ?Mami,
máš mě ráda?? ?Co to je za otázku? Přece víš, že tě mám
ráda,? odpovídám překvapeně. ?No jo, ale jak mě máš
ráda?? Na tohle nevím, co odpovědět. Starší Anička musí
zasáhnout: ?Ona myslí, jestli ji máš ráda jako zlato a drahé
kamení nebo jako sůl. Víš přece, jak to bylo v té pohádce.?
?Aha, tak o tom jsem ještě nikdy nepřemýšlela.? ?Ne?
Tak to pojďme zkusit!? jásají dcery, že vymyslely něco
skvělého, nového, zábavného, co se dá navíc dělat v posteli.
?Pojďme si říkat, jak se máme rády. Mami, já začnu!?
Adélka se vzrušeně posadí, soustředí se a začne: ?Maminko,
já tě mám ráda jako pohodlnou velkou postel s měkkýma
polštářkama a teplou peřinkou.? ?A já,? hlásí se ke
slovu Anička, ?já tě mám ráda, jako plnou vanu teplé vody
s voňavou pěnou a k tomu talíř ovoce a sklenici ovocného
čaje a zapálenou svíčku.?
Oběma jim září oči, jsou nadšené, jak to dobře vymyslely a čekají,
co já na to. Já jsem úplně přemožená, honem nevím, co říct (a to se
mi nestává často). Nevím, co se mi zračí ve tváři, ale holčičky se ke
mně najednou zase tiskou a naléhají: ?Tak teď ty, maminko.?
Už nevím, co jsem si tenkrát vymyslela. Od té doby tu hru hrajeme
často. Už jsme ji zdokonalily. Neříkáme, jako co se máme rády, ale
než co se máme raději. A tak vím, že mě mají raději než velké křeslo
u krbu s teplou dekou, zábavnou knížkou a voňavou kávou. Dokonce
než krásné šaty s vlečkou z hedvábí vyšívané korálky a se
závojem a kytkou růží. Vyznání lásky na tisíc způsobů.
Vím, že děti to taky potřebují slyšet. Mám potvrzeno, že očekávají
slova lásky vyjadřovaná tisíci způsoby. Asi nejvíc to potřebují
slyšet, když se něčeho bojí nebo když něco nezvládly.
Stejně jako my velcí.