To pověstné „na hlubinu“

Evangelium Lk 5,1-11

¹Když
Ježíš stál u Genezaretského jezera, ²lidé
se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo.
Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři
z nich vystoupili a prali sítě. ³Vstoupil na
jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi,
a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z
lodi učil zástupy.

⁴Když
přestal mluvit, řekl Šimonovi: „Zajeď na
hlubinu a spusťte sítě k lovení!“
⁵Šimon mu odpověděl: „Mistře,
celou noc jsem se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé
slovo spustím sítě.“ ⁶Když to
udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim
sítě téměř trhaly.

⁷Dali
znamení společníkům v druhé lodi, aby
jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě
lodě, až se potápěly.

⁸Když to
Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám
a řekl: „Pane, odejdi ode mě: jsem člověk
hříšný!“ ⁹Zmocnil se ho
totiž úžas - a také všech jeho společníků
- nad tím lovem ryb, které chytili; ¹⁰stejně
i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli
Šimonovými druhy.

Ježíš
řekl Šimonovi: „Neboj se! Od nynějška
budeš lovit lidi.“ ¹¹Přirazili s loďmi
k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Tento
text dokládá, jakou sílu má Ježíšovo
slovo – tak jako umožní bohatý rybolov, umožní
také bohaté plody apoštolátu. „Zajeď
na hlubinu“ pak nemůže být symbolickým
vyjádřením výzvy vést „hluboký
duchovní život“ (Bible pro to nepoužívá
obraz „na hlubinu“, ale „vystoupit na horu“),
ale výzvy k apoštolátu, k otevřenosti
pro druhé.

Společné rysy prvního čtení
a evangelia

Styčné
body: 1) zjevení Boží slávy, moci; 2) zvolání
beznaděje; 3) uschopnění skrze slovo („tvůj
hřích je přikryt“, „neboj se…“)
a čin (očištění uhlím, zázrak
rybolovu); 4) povolání.

K úvaze

Na
hlubinu – jak často… jak často jsme tato slova
chápali jako výzvu k hlubokému duchovnímu
životu, k větší „niternosti“,
k sestupování do „hlubin svého
srdce“. A přesto… evangelium hovoří o
jiném sestoupení… k těm, kdo jsou
v hlubinách „bez Boha“. A je to sestoupení
náročnější a těžší
než do vlastního nitra. Vždyť není snad sestoupení
do svého nitra vlastně „pohodlnější“?
Či jakoby vrozené naší uzavřenější
introvertní povaze? Není pro nás naopak těžší
„vyjít“ k druhým? Zřejmě
také z tohoto důvodu se tak často předkládal
ten smysl „duchovní“, a ne „misijní“.

Nicméně…
i v evangeliu se přece jen mluví o jisté
„niternosti“, která je předpokladem dobrého
výsledku. Je to vztah s Kristem, vztah, který nám
nemusí „vyhovovat“. Jak vypadá? Kde se o
tom mluví? „Na tvé slovo spustím sítě“.
Je to naslouchání Šéfovi! On určuje,
kam spustit sítě… i když se mi to třeba
nezdá! (Petr se předtím snažil – marně).
Copak samotný zkušený „profesionál“
nenamítá, že „to takhle nepůjde“? Má
své rozumové argumenty, opírá se o
čerstvou zkušenost. A přesto… nakonec
podlehne Ježíšovu kouzlu (jak velké asi bylo,
když si podmanilo tohoto sveřepého a sebejistého
rybáře!). Petr nás tedy učí, jak má
vypadat ten hluboký vztah s Kristem – je to odvaha
naslouchat Šéfovi mého apoštolátu.
Je to odvaha se před Ním ztišit a „s
nastraženýma ušima“ se snažit zachytit sebemenší
šelest jeho kouzelného hlasu. Hlasu, který si
dokáže podmanit vzpurného Petra, dokonce i mě
(možná zaslepeného vlastními pastoračními
plány)… ale také jiné vzdálené…
možná doposud ležící někde v hlubinách,
v bahnitém kalu.

Jistě,
ne každý věřící má specifické
Petrovo povolání (misijní povolání
„na plný úvazek“). Nicméně je
jisté, že prvořadým úkolem celé
církve (a nejen kněží či biskupů) je
předávat evangelium (jak potvrzuje encyklika Redemptoris
Missio). Každý vykoná toto poslání jinak,
s pomocí jiných prostředků. Ale je jisté,
že „cílem“ našeho křesťanského
života není „soukromničení“ (já
a Bůh), ale „roztažení sítí“
(to je vlastně i náplní biřmování,
svátosti apoštolátu). Jak to tedy udělat?
Nejsnazší způsob je modlit se za ty, kdo jsou
daleko od Krista (a možná to jsou moji dobří
známí, spolupracovníci). Pak mohu samozřejmě
nabídnout nějakou dobrou publikaci (třeba slovy:
„Toto mi připadá zajímavé, nechceš
se na to podívat?“), pozvat na nějaké vhodné
setkání (společenství? rozhovor se
zajímavým člověkem?). Někdy však
je možné mluvit i o Kristu, třeba formou jednoduchého
svědectví, objasňujícího, proč
věřím. Jistě, je pravda to, co řekl
zakladatel paulínské rodiny, blahoslavený Jakub
Alberione: „Ne vždycky je možné mluvit o Kristu. Ale
vždycky je možné mluvit křesťansky“.

Možná
je pro mě velmi nezvyklé, že bych se mohl podělit o
to, co je čistě mojí soukromou záležitostí
(„mých hlubin“). Avšak… pokud
překonám své námitky a dám na slovo
Mistra („roztáhni své sítě“),
pak zažiji radost, že mohu nabídnout život jiným –
třeba právě těm, kdo jsou někde
v beznadějných hlubinách.

K aplikaci

1.
„Zde jsem, mě pošli“ – jak je krásné
dát se takto bezvýhradně Bohu k dispozici (a
toto mohou i manželé, nejen řeholníci či
kněží)! Pros o sílu vyslovit tato slova ze srdce.

a) Co zdůrazňuji
v hlásání?

b) Co je základem mého (či farnostního)
života s Bohem? (zbožnost, morálka, teologie…)

3.
Popřemýšlej, jak by se dalo jít na hlubinu
(a šířit evangelium): modlitbou za hledající
(napiš si třeba na kartičku jména některých
známých a za ně se vytrvale modli)? Krátkým
svědectvím (o tom, co mi dává víra)?
Pozváním na vhodnou akci? Nabízením
zajímavého článku, časopisu? A jako
Petr naslouchej, kam tě Mistr nasměrovává
(kde spustit sítě).