Touha

S každou rodinou má Bůh plán, který je pokaždé jiný – ale vždy jedinečný a originální.

Cíl Zélie a Louise, rodičů sv. Terezie z Lisieux, byl jasný: Svatost pro církev, pro Boží království. Tento cíl také srozumitelně zprostředkovali svým dětem. Každý člen rodiny si toho byl vědom v obdivuhodném souhlasu a jednotě.

Louis Martin vedl před sňatkem mnišský život ve světě. Vybral si zaměstnání hodináře, které vede k tichosti, podnikal poutě a konal exercicie ve svém pavilonu, který mu zároveň sloužil jako poustevna. Zde zapsal své motto: Bůh mě vidí, věčnost se blíží! Nemyslel na založení rodiny, dokud mu manželství nestálo před očima jako dar z nebe.

Zélie Martinová jasně vyjádřila svůj cíl pro rodinu v jedné ze svých modliteb: Daruj mi mnoho dětí, ony všechny mají vést zasvěcený život. Rodiče Martinovi neposlouchali ve svých plánech nějaké vynucené opakování, neboť v jejich rodinách byla zastoupena spíše povolání do armády než pro církev. Louis a Zélie přerušili rolnickou a vojenskou tradici, aby založili něco, co bylo úplně nové. Jejich plán přišel od Boha, byl plodem Božího vnuknutí. Rodina připravená Boží prozřetelností pro naši dobu!

Terezie dala tomuto projektu výraz plnou znalostí stavu: Jaká radost pro naše srdce při pomyšlení, jak naše malá rodina Ježíše tak něžně miluje, je to má stálá útěcha, není naše rodina panenskou rodinou, rodinou lilií? …

Pro Terezii bylo panenství pokladem; celá rodina tento poklad vlastnila. Terezie si byla vědoma toho, že její rodina byla vyvolena a že musela tímto nebo jiným způsobem sdílet Mesiášovo utrpení .

Zélie a Louis se oba vzdali svých vlastních zájmů, aby se darovali: Zélie byla učitelka, žena s organizačním talentem, jemný Louis by byl odsunut do pozadí, což by byla katastrofa pro obraz otce. Stejně jako u Svaté rodiny je Zélie zprostředkovatelkou otcovství. Nechává otci nejen úkol napomínání, ale nechává také ve víře ukázat hodnotu jeho autority. Louis se později vzdává své drahé samoty, své skryté činnosti hodináře a rybáře, aby se věnoval svým dětem. Opravdu se jim věnoval až k obětování se.

Ideální rodina?

Když budeme mít pokušení idealizovat si rodinu Martinovu nebo v ní vidět ideální odlesk Svaté rodiny, pak naštěstí existuje Léonie, která ukazuje lidské hranice manželů Martinových jako rodičů. Byla pro své rodiče neúspěchem, živým stigmatem jejich selhání. Toto „ošklivé malé káčátko“, které se bídně a žalostně vyklubalo z vajíčka uprostřed neposkvrněných labutí, jim přerostlo přes hlavu.

Především dopisy Zélie Martinové ukazují, jak moc byla rodina přetížena. Léonie byla velmi milována, ale jaké zažívala bezpráví, podstatněji od Zélie, která často mluvila o ošklivosti své dcery a dokonce psala své sestře, že by raději viděla toto dítě mrtvé! Zélie o sobě ani vteřinu nepochybovala. Až když mohla těžkosti s Léonií připsat kruté chůvě, byla utěšena.

Každá rodina je systémem vztahů, ve kterém vznikají silná citová napětí. Aby každý člen vyrostl a stal se dospělým, musí se uvolnit z emocionálních rodinných vazeb, a to proto, aby našel svou vlastní identitu. Terezie půjde touto cestou obdivuhodným způsobem, ale ne bez utrpení. Třebaže všechny děti zvolí stejné povolání, Terezie umí rozlišit povolání vlastní. Velmi brzo dospěje; od milosti Vánoc kráčí obrovskými kroky k psychické nezávislosti.

Léonie naproti tomu bude potřebovat mnoho času, aby se z těchto vazeb uvolnila. Dává nám jedinečným způsobem informaci o normálnosti této rodiny.

Neexistují nemocné děti, existují jedině nemocní rodiče, říkají dětští psychologové. Je jasné, že Léonie snášela těžce břemeno svých rodičů a že jí chyběla síla se od něho osvobodit. Jen volání milosti stát se svatou ji uchránilo od naprosté beznaděje a sebezničení. Je nesena milostí, která byla vázaná na rodinu, aniž by o tom opravdu věděla. Zároveň je místem, na kterém jsou slabosti rodiny jasně viditelné.

Posvěcen skrze druhého

Dá se říci, že rodiče Martinovi byli posvěceni skrze své děti, skutečností, že měli rodinu, nejen skrze Terezii. Máme rodiče, které nám Bůh nebo příroda darovali, ale také rodiče, jaké si zasloužíme: rodina je spletí vztahů, ve kterých je odkázán jeden na druhého.

Děti Martinovy byly posvěceny skrze své rodiče. Co má společného Nejsvětější Trojice, svatá rodina a rodina Martinova? Není ani stopy po žárlivosti mezi členy rodiny. Láska mezi manžely, jak je patrné z jejich vzájemných dopisů, láska sester navzájem, láska mezi rodiči a dětmi je láskou, která je pročištěna Duchem svatým.

Žárlivost a závist ukazují vždy na pocit méněcennosti, který vznikl narcistickým zraněním. Co se ti na ní líbí víc než na mně, zeptá se žárlivá žena. Co jsem udělal, že mí rodiče věnují více pozornosti mé sestře, bude se ptát závistivý bratr. Naše láska je beznadějně vzdálená od Boží lásky, která není ničím jiným než darem, než proudem lásky v srdci Trojice!

Civilizace lásky

Existuje spojení mezi božskou rodinou – neboť Bůh není sám, on je rodina – rodinou nazaretskou, rodinou, kterou tvoří církev, a rodinou Martinovou. Bůh nám dal obrovský dar tím, že nám dal Terezii! Církev dnes prožívá, podobně jako Kristus, kenozi (vyprázdnění se), pokořuje se, a stává se tím ještě krásnější. Terezie je učitelkou lásky, kterou tato církev zplodila, která chce říci všem lidem: Bůh je láska, nenese v sobě nic jiného než milosrdenství.

Církev kráčí s Terezií jako učitelkou k letnicím lásky, aby se stala pravou rodinou, kde každý člověk, který chce, je bezpodmínečně milován.

Z němčiny přeložila Renata Wünschová. Uveřejněno s laskavým svolením vydavatele.