Učednictví v kuchyni

Měla jsem za svůj život už několik učednic - vlastně pořád mám kolem sebe někoho, kdo kouká, jak žiju, a pomáhá mi. Některé mé milované „skoro dcery“ ke mně přišly jako studentky nebo čerstvé absolventky vysokých škol a chtěly, abychom se v našem společném čase věnovaly modlitbám, chvalám, prorokování a studiu Písma. Já jsem se modlila, co chce Bůh. Nejsem totiž, jak možná víte, žádný teolog. Ten navrhovaný program se mi zdál dostatečně duchovní, a tedy v pořádku, jenomže mi pořád něco jakoby nehrálo. Jako by Bůh říkal něco jiného. Trochu směšného, trochu skandálního, trochu moc praktického. Bůh mi totiž říkal: „Uč je vařit.“ Chápete? Bála jsem se to říct. Ale jiné nápady jsem neměla. Jedna z mých učednic, studentka posledního ročníku vysoké školy, se domnívala, že se mýlím. Tohle Bůh nemohl říci. Když jsem se jí však otázala, zda vařit umí, polekaně odpověděla, že vůbec ne, že maminka se o domácích pracích vyjadřuje jako o ohlupující otročině a do kuchyně ji nepouští. Druhá, již pracující dívka bez nadšení svolila. Asi si myslela, že to „odmodlí“. Tak jsme tedy začaly.

Vždycky jednou týdně dopoledne přišla jedna moje milá učednice k nám domů a vařily jsme. Nejprve základy. Učila se vařit kolínka, špagety, rýži, brambory. Potom už celá jednoduchá jídla.

Vždycky jsme si teoreticky ozřejmily recept, suroviny a plán práce v časové posloupnosti. Zápis do bloku. Pak jsme spolu kuchtily. Následoval domácí úkol: totéž jídlo samostatně uvařit některý z následujích dní tatínkovi k večeři. Po měsíci praktikování tohoto postupu se v její rodině začaly dít věci. Tatínek rozkvetl, protože cítil, že ho jeho dcera nějak doopravdy miluje. Alespoň jednou týdně měl doma teplou večeři! Vyznamenával ji svou přízní, nosil jí čokoládičky, dokonce ji vzal s sebou na pivo. Její maminka mi později poděkovala.

Moje druhá učednice se taky poslušně učila, leč bez nadšení. Až jednou. Pozvala po shromáždění se svou kamarádkou na oběd dva kluky ze sboru. Chtěla podávat špagety. Jala se tedy vařit špagety a zamýšlela je pokecat kečupem a posypat strouhaným sýrem. Oba mladíci však nad pouhým kečupem protáhli obličeje. „Máš nějaký koření? Máš slaninu, máš cibuli, máš česnek? Tak sláva! Uděláme něco lepšího, koukej.“ A vyrobili báječnou pikantní omáčku. Vyprávěla mi, jak strašně se styděla. Hned příští týden jsme se učily pikantní špagetové omáčky.

Taky naše dívčí chválicí skupina si užila v učednictví své. Samozřejmě se učily zpívat, intonovat, hrát na nástroj, sestavovat program, vnímat hlas Ducha a samostatně vést uctívání, ale taky se střídaly v přípravě, prostírání a podávání večeře po zkoušce. Nikdy nezapomenu, jak jsme s jednou mou milovanou přítelkyní, bezradnou z toho, jak naservírovat tavený sýr, vyráběly z trojúhelníčků kuličky, aby to bylo hezké.

Dnes mají mnohé z mých bývalých učednic své rodiny a občas mi říkají, jak často vzpomínají na dobu, kdy se u mne učily. Taky mi vyprávějí, jak jejich učednice nechápou, proč by se měly učit vařit, když je to tak neduchovní. A hrozně se tomu smějí. Já taky.