Úcta k Dítěti Ježíšovi II.: Následování Dítěte Ježíše

Následování Dítěte Ježíše

Kristus je jedinou cestou k Otci. Dítě Ježíš nás neučí této cestě slovy, ale příkladem. Právě rozjímáním o Ježíšově dětství lze snad trochu lépe uchopit pozdější časté výzvy učitele Ježíše, abychom se stali malými, dětmi, a tak nejjistěji vstoupili do Božího království. Kristův život a Kristova slova se vzájemně osvětlují, doplňují, vykládají.

Dítě Ježíš nám ukazuje velice naléhavě na nezastupitelný význam tzv. pasivních ctností v křesťanském životě. Tedy ctností, které spočívají v tom, že nechám na sebe plně působit Boha, nechám se jím utvářet, mé nejvyšší úsilí, a často to bude velice bolestivé, pak musí být snažit se neklást mu odpor.

Především se jedná o pokoru. O to, abych přijal plnou pravdu o sobě. A k pravdě o člověku patří, že je zraněný, závislý, potřebný, nemocný, slabý. Budu-li to tajit, těžko opravdu pocítím potřebu u- zdravení. Dítě prostě je závislé na rodičích. Jinak by nepřežilo. Ježíš je Syn Boží a Mariin. I my jsme děti Boží.

Dítě je tedy zcela odevzdané do vůle rodičů. Nečiní si starosti o to, co přijde, spoléhá na ty, kteří jej milují. Žije přítomností. Ježíšovo úplné vydání se lidem by nás v podivuhodné výměně mělo vést k úplnému vydání se Bohu, v němž jsme díky Kristu poznali Otce. Ježíšovo dětství nás učí docenit význam poslušnosti. Poslušnost vůči tomu, kdo víc ví, je zkušenější a má mě rád, je zárukou, že jdu správnou cestou i tehdy, když jí sám nerozumím. Poslušnost vůči Bohu, který k nám mluví v církvi, je zárukou toho, že jdeme správným směrem. Dítě Ježíš, vtělený Syn Boží, ve všem poslechl i Boží Zákon. On, jeho Tvůrce, se mu podřizuje (obřízka, obětování v chrámu, ...), a tím jej naplňuje, dává mu konečný smysl.

Ježíšovo dětství bylo i dobou chudoby, nedostatku, pronásledování (útěk do Egypta ...). Učedník není nad mistra. Ani pro nás toto vše nesmí být jen jakousi dobrovolnou nadstavbou v našem duchovním životě. Ale nesmíme to ani křečovitě hledat, dítě žije to, co se právě děje, mnohému nemůže zabránit, ve spolehnutí a důvěře tím musí projít.

Konečně to, že se Kristus narodil jako malé děcko, vyrůstal u svých rodičů, vedl třicetiletý skrytý život, mluví k nám o nesmírném významu trpělivosti a čekání v našem životě. Kristus nic neuspěchal, člověk musí projít postupným vývojem, není dobré urychlovat naše pomalé zrání. Každá etapa má v našem životě svůj význam, vše má svůj čas, dětství není jen přípravou na dospělost, je plnohodnotnou fází živo- ta. To platí i o našem duchovním životě. Následovat v tomto smyslu Dítě Ježíše znamená prostě plnit to, co ode mě momentálně Otec chce, k jinému mi ostatně ani nedá zatím sílu. Dítě většinou nekoná velké činy, chce-li se zalíbit, volí k tomu prostředky jemu vlastní, krásné a cenné úmyslem, nikoli velikostí výsledku. (Tady někde tkví i kořeny spirituality sv. Terezie od Dítěte Ježíše.)

Jesličky a kříž mluví o tom samém - o bezmezné lásce Boha k člověku; obojí je v očích světa pohoršením, v obou případech Bůh bojuje zbraněmi světu nepochopitelnými. Obojí mluví velice naléhavě o tom, abychom všechnu svou důvěru vložili na Boha. Snad se můžeme odvážit uplatnit slova sv. apoštola Pavla když jsem slabý, právě tehdy jsem silný na samotného Boha. Právě tím, že volí ty nejzranitelnější a zdánlivě nejbezmocnější prostředky, ukazuje svou moc, která není z tohoto světa.

Převzato z časopisu Amen 1/1998 s laskavým svolením vydavatele.