Uskutečňujete záměry, ale ne moje! (Oz 30,1)

Čas od času se vyplatí se zastavit a „srovnat kurs“. Lidová moudrost praví: Nežli začneš stoupat na žebřík, podívej se, máš-li jej opřený o tu správnou zeď!

Nikdo z nás si nepřeje být tím, kdo říká "Pane, Pane...", a nedělá, co Pán říká. Vždyť jsme Pánu už dávno nabídli kormidlo svého života a prosili ho, aby nás vedl on sám.

V praxi však existuje jev, který bychom mohli nazvat "pokušení rozptylu". O naši pozornost, lásku a energii se uchází tolik věcí, lidí, nápadů a plánů zároveň, že ani nemrkneme a jsme taženi směrem, o kterém jsme se s Pánem nedohodli:

A chvíle odbočky nám může v tom rumrajchu klidně uniknout, jak říká Písmo:

"Paní Hloupost je halasná, prostoduchá a vůbec nic nezná... volá na mimojdoucí: - Kdo je prostoduchý, ať odbočí sem! -(...) Ale on neví, že je tam říše stínů a že v hlubinách podsvětí jsou ti, jež pozvala." (srov. Př 9,13-18)

Výslednicí svévole je chaos, rozptýlenost života, žádné usebrá-ní, žádné soustředění na to podstatné. Neochota a posléze neschopnost rozlišovat Boží hlas, rozlišovat priority. Svévolníci a bezbožníci (což je vlastně totéž) jsou jako plevy hnané větrem, říká Písmo. Ztráta vnitřního pokoje a vnitřní modlitby -zkrátka život ve zmatku. Provází jej samozřejmě pocit frustrace, protože do našich babylonských věží Hospodin odmítá investovat (srov. Ag 1,9), a s tím nervozita, vzteklost či smutek.

Neboť "loď, která míří ke všem břehům, nedorazí k žádnému," ří-kával svatý Ignác.

Jaká je cesta ven z tohoto zmatku, cesta k usebranosti života?

"V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství." (Iz 30, 15) Ano, jestliže jsme stvořeni k obrazu Božímu, nemůžeme najít rovnováhu bez kon-templace. Nemůžeme dojít "vycentrování" svého života, není-li Bůh jeho středem. Proto nebu-deme-li si dělat problémy s modlitbou, celý náš život se nutně stane problémem. Začátek "rozptýlení života" nastává většinou tam, kde se vytrácí osobní modlitba, nebo ji nahrazuje mechanické odříkávání (čehokoli). Samozřejmě, kromě modlitby je nutno skutečně přemýšlet o tom, co a proč dělám.

• as od času (nejlépe pravidelně) si vzít k modlitbě i svůj diář a zajímat se o to, jak můj program vidí můj Pán. Alespoň jednou za rok generálně, tj. zkontrolovat si i hlavní směr, nejen detaily."Synu, nepouštěj se do mnoha podniků najednou. Vezmeš-li jich na sebe příliš, nezůstaneš bez viny. Třebaže se budeš honit, nestihneš to." (Sir 11,10)


• Ze svévolnictví je třeba konat pokání, tj. vyznat je konkrétně jako hřích a je-li třeba, z odbočky vycouvat, něco pustit, někoho opustit apod. To někdy bolí, ale setrvávat na cestě svévole plodí trápení neskonale větší (srov. Ž 139, 24): "Bože, zkoumej mne, ty znáš mé srdce, zkoušej mne, ty znáš můj neklid, hleď, zda jsem nesešel na cestu trápení, a po cestě věčnosti mne veď!" (Ž 139,23-24)


• Přichází-li nové nápady či nabídky aktivit zvenčí, pokud je to možné, nepřijímat hned. Nepatříme už sami sobě. Žádný služebník nepřijímá přece úkoly od cizích, jen od vlastního pána. Proto se s Ním nejdřív poraďme, požádejme o světlo a moudrost. "Plány jsou pilnému k užitku, ale každý, kdo se ukvapuje, bude mít nedostatek". (Př 21,5)


• Zamysli se nad tím, jestli víš, co je hlavním povoláním tvého života, co je prioritou z Boží perspektivy. (Jak bychom mohli držet směr, když jej neznáme?) Zkus si to i napsat. Souhlasí to s rozvržením tvého času?


• Kdo chce umět říkat ANO k Boží vůli, musí se učit říkat NE ke všemu, co jí konkuruje (a to může být i dobrá vůle lidská).


• Někdo má spíše sklon nechat se manipulovat svými spontánními nápady či okolnostmi, jiný lidmi a potřebami, ale podstata zůstává. "Vaše řeč budiž ANO, ANO, NE, NE." Mt 7, 24