Už je toho dost, Hospodine I.
Přednáška zazněla na XIII. Katolické charismatické konferenci v Ostravě 2002. Zde vám přinášíme její první část.
Děkuji za vlídné přijetí. Začnu hned kontroverzně, protože tomuto vcelku spokojenému, radostnému a po ránu vlídně naladěnému společenství budu vnucovat pocit zmarněnosti, už je toho dost, Hospodine; to je za prvé. Druhá věc, jedna z největších autorit v církvi v ČR, otec Vojtěch Kodet, řekl: „Setrvávejte ve jménu Páně,“ a já vás budu hecovat k tomu, abyste se dali do pohybu ve jménu Páně. Je mi líto, ale setrvání? To ne, tak to prostě nebude. Co s tím uděláme, že už je toho dost, Hospodine? Jak vás do téhle zoufalé, pesimistické a depresivní nálady uvedu? To teď musím nějak zkusit.
Pro lidi mého věku to bude velmi jednoduché. Prostě vám řeknu: Za hodinu začne svátost smíření, půjdeme se vyzpovídat a já vám řeknu: kolikrát jsme se už dušovali, že tohle už ne, takhle už ne? To vás ještě nepodezírám z toho, že říkáte svatosvatě: svých hříchů lituji a polepšení slibuji. A jak to dopadlo? Myslím, že když si člověk jenom vzpomene na to, kolikrát se rozjel, rozhodl, odhodil všechno a že teď už to bude dělat báječně, kolikrát se vrátil k těm svým, s odpuštěním, hovínkům, tak by si mohl docela dobře říct: už je toho dost, Hospodine. Já už toto tajtrlíkování dělat nebudu, jsem, jaký jsem, a Ty se s tím musíš nějak vyrovnat. To je jedna varianta. Druhá možnost, abychom nevynechali ty mladší. Člověk v devatenácti letech udělal velký objev vztahu, lásky. Nebo objevil, jak svět obrátí vzhůru nohama, jak teď začne zlatá éra lidstva. A bum, spadlo to a nic. Tak si řekne: Již dost, Hospodine, lidstvo si nezaslouží mé dobroty, nebudu se snažit. Toto je napůl legrační a napůl vážně, vyberte si každý podle sebe, jak chcete.
Když se podíváme na to, čím jsme v životě prošli, zkusme si vzpomenout na chvíle, kdy jsme měli dojem, že teď jsme zvítězili a ono to bylo vítězství jenom dočasné. Teď jsme zvítězili, teď se církev rozjela. Mé ročníky si mohou vzpomenout na rok 1968, na dobu po koncilu, na dobu opravdového probuzení a růstu u mnoha lidí. Ti, kdo nejsou úplně nejmladší, si vzpomenou na léta 1989-1990, na radost a nadšení, na osvobozenou církev. Kdo jste byli na 1. konferenci v Hradci, vzpomeňte si, jak jsme vytancovali na náměstí, jaký to byl zážitek svobody, jak jsme měli dojem, že se v církvi snad k žádným pitomostem nevrátíme; a ono je to zase jinak. Člověk se může někdy cítit velice zdeptán tím, jak se zlo znovu zvedne, jak se znovu prosadí hloupost, jak se staré chyby opakují, jako by to bylo poprvé. Když projdete takové životní kolo s nějakou hloubkou dvakrát, třikrát, čtyřikrát, tak si skutečně člověk může říct: Už je toho dost, Hospodine. Prorok, k jehož slovům se dostaneme, řekne: Nejsem lepší než moji otcové. Já se vás budu snažit dostat k tomu, abyste to uznali. Ale to předbíhám.
Vezměme si 1. Královskou 18-19 a tou procházejme. Začneme nádherným vítězstvím Eliášovým v zápase na Karmelu. Proroků hejno s královskou autoritou, privilegovaná vrstva a nic, skáčou, bodají se, vykřikují kolem narovnané hranice dříví a ono nevzplane, nic se neděje a oni na veřejnosti prohrávají. Pak přijde Eliáš s holýma rukama, poleje vodou oběť, z nebe sestoupí oheň, stráví oběť a všichni vidí, že Eliášův Bůh je pravý Bůh. Pak nechají ostatní proroky pobít, aby to bylo sichr, a Eliáš z toho všeho vyjde jako vítěz, jako Hospodinův vítěz. Zdá se, že celá obrovská krize v Izraeli je překonána, všichni přece viděli, kdo je pravý Hospodin, viděli, že Baalovi proroci jsou na nic, že tam není žádná naděje a Eliáš může středem vítězně projít, ale kam?
Tady začíná ten problém, protože tohle všechno se stane a ono se jako by nestane nic, protože ráj na zem nesestoupí. Nejenom to, Eliáš je v ohrožení života a má být zabit. Achab oznámil Jezabele vše, co udělal Eliáš, že pobil všechny Baalovy proroky mečem. Jezabel poslala k Eliášovi posla se slovy: Ať bohové udělají, co chtějí, zítra v ten čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi. Když to Eliáš zjistil, vstal a odešel, aby si zachránil život. Vítěz je najednou v ohrožení života a musí utéct. Sám šel den cesty pouští až přišel k jednomu trnitému keři a usedl pod ním, přál si umřít a řekl: Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové (1 Král 19,4). Eliáš neztratil Hospodina, nezřekl se Ho, nepřidal se k Baalovým prorokům, nepřidal se na stranu královny, ale ztratil jakoukoli naději, naději ve smysl pokračování své cesty, a to je ten průšvih. Každému se může přihodit, že ztratí naději na smysl pokračovat v cestě. Kdo trochu něco v životě zažil, tak bych se moc divil, kdyby tvrdil, že tím nikdy v životě neprošel.
A teď, co Hospodin? Co by měl Hospodin podle nás udělat? Přece přijít a poklepat Eliášovi na rameno a říct mu: Hele, Eliáši, dobrý. Tak za prvé, jsi věrný prorok Hospodinův, za druhé, nezradil jsi, za třetí s tebou počítám, za čtvrté tamti mě nezajímají a za páté jsi někdo. Ale co dál? Je s ním jednáno jinak. Pod tím keřem ulehl a usnul, dotkl se ho anděl a řekl: Vstaň a jez. On uviděl chléb, pojedl, napil se a opět ulehl. Hospodinův anděl se ho dotkl podruhé a řekl: Vstaň a jez, máš před sebou dlouhou cestu. Vstal, pojedl, napil se a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu. Tam vešel do jeskyně a v ní přenocoval. To je divné řešení, na jedné straně je Hospodinem posílen, na druhé straně je poslán na cestu, o které neví, kam vede, ono se jako by nic neřeší, až na to, že Eliáš, který ztratil jakýkoli motiv k pohybu, je Hospodinem posílen a uveden do pohybu a poslechne.
Tu k němu zaznělo Hospodinovo slovo. Bůh mu řekl: Co tu chceš, Eliáši? Odpověděl: Velice jsem horlil pro Hospodina, protože Izraelci opustili Tvou smlouvu, Tvé oltáře zbořili a Tvé proroky povraždili mečem. Zbývám už jen já sám, avšak i mě ukládají o život, jak by mě o něj připravili. To je velice autentická stížnost. Neřekli bychom snad, že se Eliáš odvolává na své zásluhy, ale pravdivě říká: Opravdu jsem se snažil, všemi silami jsem pracoval pro Boží věc a výsledek žádný. Naopak, ukládají mi o život. Cesta nikam nevede.
Hospodin mu řekl: Vyjdi a postav se na hoře před Hospodinem. A hle, Hospodin se tudy ubírá, nejdřív silný vítr, pak zemětřesení, pak oheň, nakonec tichý vánek. Jakmile jej Eliáš uslyšel, zavinul si tvář pláštěm, vyšel a postavil se u vchodu do jeskyně. Myslím, že na tu zoufalou situaci Izraele a celé Boží věci v Izraeli se nám ty skutečnosti mohou zdát jako pravá odpověď. Vichr, zemětřesení, bouře, konečně něco, co s něčím pohne. Kolik je lidí, kteří tak touží po tom, aby Hospodin dnes začal trestat, začal dávat najevo svou moc, jak rád by to člověk viděl. Jak rád by člověk viděl Hospodinovy nepřátele jako ryby břichem vzhůru. Jak jinak jedná Hospodin! V bouři, v zemětřesení, v tom hluku a v té moci Hospodin nebyl. To není moc útěšné slovo. Kdo z těch, kdo Mu fandí, by přece nechtěl vidět Hospodina oslaveného v moci - a přece v tomto Hospodin nebyl. To je ohromná výstraha.
Teprve v klidném vánku začíná dialog mezi Eliášem a Hospodinem. Zmlkla bouře a zmlkl Eliáš. Hospodin se ho ptá: Co tu chceš, Eliáši? a on opakuje svůj refrén: Velice jsem horlil pro Hospodina, Boha zástupů… Stížnost je oprávněná, ty skutečnosti jsou hrozné. Opustili smlouvu, princip života Izraele, zbořili oltáře, proroky povraždili, co můžou čekat? Co můžou čekat, když se zřeknou všeho, co mělo podstatným způsobem nést jejich život s Hospodinem. Ale Boží odpověď na to vůbec není: Tak je potrestám, prohráli to, jsou zavrženi, zatraceni, jdi a potrestej je ohnivým mečem a já nevím čím. Nic takového; přesto tam už jedno takové slovo, které jsem zmiňoval, je. Zní: Jdi, vrať se svou cestou damašskou pouští. Vrať se tam, odkud jsi utekl, tam, kde nevidíš žádnou budoucnost. Proč? Protože tam máš udělat z mého pověření to a to. Až tam přijdeš, pomažeš Chazaela za krále nad Aramem, Jehua za krále nad Izraelem a Elíšu pomažeš za proroka místo sebe. Kdo unikne Chazaelovu meči, toho usmrtí Jehu, kdo unikne Jehuovu meči, toho usmrtí Elíša, ale zachovám v Izraeli sedm tisíc, všechny ty, jejichž kolena nepoklekla před Baalem, jejichž ústa ho nepolíbila.
Zvláštní vítězství prorokovo, on vlastně nezvítězí. On má jít a udělat cosi, co otevře další dějiny, další budoucnost. A co je úplně největší, Hospodin sám si zachová těch sedm tisíc věrných, sám se postará o to, aby zůstali ti, kdo dál ponesou jeho dílo v dějinách.
Kdybychom to chtěli shrnout mohli bychom snad říci toto: prorokova horlivost a statečnost není odmítnuta, jeho vítězství nad Baalovými proroky není zpochybněno, a přece je všechno jinak, protože, a to bych viděl jako jádro tohoto textu, nezvítězil prorok ani jeho odpůrci, ale Hospodin. Hospodin nezvítězil ani tak nad odpůrci, jako spíš pro ty, kdo chtějí pokračovat jeho cestou. Kromě povraždění Baalových proroků po Eliášově vítězství tam nečteme o tom, kdo všechno byl zlikvidován, ale o tom, že si Hospodin zachová svých sedm tisíc věrných a že prorok má k tomu připravit cestu.
Až budeme například vyznávat své hříchy, můžeme v sobě mít velikou touhu po vítězství dobra nad zlem, pravdy nad lží, mravnosti nad nemravností, toho nejlepšího, po čem toužíme, nad tím špatným, co v našem životě je. Můžeme chtít už jednou konečně trvale zvítězit, už jednou konečně trvale své chyby odstranit. Kolikrát jsme k tomu možná byli vybízeni, abychom už jednou konečně byli těmi pravými a skvělými křesťany, kteří nad vším zvítězí. Z takových špatně pochopených výzev člověk snadno dojde k větě - už je toho dost, Hospodine, nejsem lepší než moji otcové, kašlu na to. Velmi snadno se člověk z velkých odhodlání sesune k velké rezignaci, případně ke zklamání nad Hospodinem: Jak to, že mě nezměnil? Jak to, že mě neproměnil? Ti lidé z charismatické obnovy pořád říkají, jak nás Hospodin uzdravuje, léčí a proměňuje, a já se pořád patlám se svými chybami, jak je to možné? Přestanu jim věřit nebo půjdu jinam k ještě větším radikálům a je řada lidí, kteří těmito cestami jdou a padají do rukou manipulátorů, kteří jsou schopni stále je „hecovat“. Ještě větší vítězství nad Baalovými proroky, až ta struna praskne! Člověk toho potom nechá nebo se sám taky někam posune. Ale to není zřejmě v Božím stylu. Eliáš zmlkl a Hospodin mluvil. Úplně stejně je to v knize Job. Když už Job všechno ze sebe vysype, své moudrosti, protesty a stížnosti, řekne nakonec: Kladu si prst na ústa a mlčím. Od toho bodu jedná Hospodin.
Pokračování příští týden.