Věrnost svému poslání
Neojedinělým jevem v lidském životě jsou situace, kdy se v krátkém časovém období odehraje mnoho důležitých událostí. Není divu, že v církvi, ke které přísluší tolik lidí různých kultur a národů, se jich najdou stovky denně. Všechny pro ni mají význam, protože církev je jeden celek – Tělo Kristovo. Přesto nalézáme určitou hierarchii v tom, jak důležité jsou jednotlivé události pro konkrétní společenství na různých místech světa. Některé budou významné celosvětově a o některých se stěží dozví sousední farnost, natož pak diecéze nebo občané jiného státu.
Vraťme se ale k hromadění toho, čeho by si měl člověk všimnout a nějakým způsobem zpracovat. Podobně totiž církev prožila několik situací ve druhé polovině října a dovolím si říci, že dvě z nich měly opravdu světový dosah. První byla oslava dvacetipětiletého pontifikátu Jana Pavla II. (čtvrtek 16. 10. 2003), druhá pak blahořečení matky Terezy z Kalkaty (neděle 19. 10. 2003).
Připomeňme si ještě třetí: slavnost ustanovení jednatřiceti nových kardinálů (úterý 21. 10. 2003). Zde se mísí jak celocírkevní, tak místní význam, protože kardinál je ustanoven pro užší kontakt s římským biskupem – s Petrovým stolcem, ale na druhou stranu mnohem intenzivněji se tato skutečnost dotýká těch společenství, které mají s novými kardinály bližší kontakt. Tak se tomu stalo pro českou církev jmenováním kardinálem jezuity P. Tomáše Špidlíka.
Co mi tyto události chtějí říci? Jak je nenechat utéci mezi prsty bez užitku? Nějak podobně zní otázky ve chvílích, kdy se valí jedna akce za druhou. Jinak tomu nemohlo být ani zmíněným koncem října.
„Věrnost svému poslání!“ Tato věta se opakuje často v přednáškách starozákonní exegeze profesora Cardelliniho na Lateránské univerzitě. Dostane-li během výkladu k problému, který potká některého z proroků, nezapomene ukázat právě na vytrvalost a věrnost poslání a úkolu obdrženému od Hospodina. Právě v této síle proroci podle něho překonávají překážky a ke stejnému řešení vybízí své studenty.
„Věrnost svému poslání!“ Toto spojuje papeže Jana Pavla II., matku Terezu i P. Špidlíka. Pro ně by dokonce nevěra v jejich poslání mohla znamenat zpříjemnění života. Mohli by velmi snadno ulpět na poctách a pozlátkách, která se nabízejí „velikým“ tohoto světa. S pohledem na jejich život musíme uznat, že opak je pravdou!
Blahoslavená matka Tereza procestovala tolik zemí, objevovala se na titulních stranách mnoha časopisů a novin, získala Nobelovu cenu míru, měla kolem sebe tisíce sester kongregace, kterou založila, a mohli bychom pokračovat dál ve výčtu situací, na nichž by se dala založit slušná kariéra. Přesto zůstává oddaná tomu, co poznala jako povolání (tzn. poslání) od Boha: sloužit nejchudším z chudých. A tak se podle toho chová na všech státních návštěvách a jasně dává najevo, že důležitější, než setkání s mocnými světa je pro ni nabídnout pomoc nejposlednějšímu chudákovi, aby i on mohl žít jako člověk.
Nechci zavádět kult žijícího papeže a tím méně by si to přál on. Přece si není těžké všimnout, že prostředí, do kterého přichází, má k tomu někdy sklony. Každý by chtěl, aby se právě papež vyjádřil tak či onak, a snaží se jej potom vtěsnat do určité pozice a chce v jeho slovech najít zrovna to své. Pro jedny je moc liberální, pro druhé naopak konzervativní.
A co on? Od zvolení papežem zestárl o 25 let; z „chlapíka jako řípa“ se stal stařec, který jen těžko ujde několik kroků; při pohledu na něj se neubráníme pocitu, že jeho ducha svazuje tělo, které je opotřebované a vynakládá velké úsilí k jakékoli aktivitě.
Po celý pontifikát, bez ohledu na podmínky vytvářené okolím, bez ohledu na zdravotní stav, se však nese hlas potvrzený svědectvím jeho života. Jak na začátku, tak i po dvaceti pěti letech se stejnou silou a důrazem říká: „Nebojte se, nebojte se přijmout Krista s jeho mocí! Otevřete, co víc, rozevřete dokořán, brány Kristu!“ Bylo by snad nemožné najít pastorační cestu nebo setkání, kterým by se tento hlas nenesl.
Jmenování kardinálem je nejen vyjádření blízkého kontaktu se Stolcem sv. Petra, ale také vyjádření úcty a vyzvednutí hodnoty jmenovaného člověka. Ten se pak může obléci do purpuru (každý si ho tím pádem lépe všimne) a může si zakládat na své důležitosti. Kardinál Špidlík však pochopil své jmenování jako projev uznání svého díla a své snahy sblížit dvě velmi starobylé a nosné tradice církve (východní a západní), které se spolu setkávají v Evropě, a velice konkrétně naší oblasti střední Evropy. I z krátkého setkání s ním lze rázem pochopit, že v této problematice našel své povolání, že k zabývání se touto otázkou ho Pán poslal a že on toto poslání přijal a zůstává mu věrný i teď, když už by měl nárok na odpočinek.
Po jmenování měl přijmout biskupské svěcení (tak to předepisuje církevní právo), čímž by mohl ještě zesílit svůj lesk, ale požádal o výjimku (dispens), kterou také obdržel. Vždyť být biskupem je další poslání a každý člověk musí poznat, co je mu prospěšné a co ne. I tady se projevuje věrnost kardinála Špidlíka svému poslání, která převážila nad možností stát se váženějším. Při setkání s ním není potřeba mnoho času a mnoha slov, aby každý pochopil, skrze jemu vlastní smysl pro humor a nadhled, že se setkal s člověkem plným zdravé a pevné víry.
Kéž se každému z nás daří nacházet a žít tuto věrnost svému poslání (resp. povolání), díky kterému se lidé stávají důvěryhodnými svědky Boha, svědky živého Krista a jeho radostné zvěsti, svědky, kteří nepotřebují obhajovat svou víru slovy, ale z jejichž života víra mluví. Můžeme se přiučit u blahoslavené Terezy z Kalkaty, u Jana Pavla II., kardinála Špidlíka a mnoha dalších. Ačkoli tyto tři osobnosti jsou lidmi žijící zasvěceným způsobem života, poslaní Bohem jsme všichni, každý do svého prostředí a každý svým konkrétním způsobem. Bůh počítá s každým z nás a stojí o naší věrnost!
Autor je studentem Lateránské univerzity v Římě a bohoslovcem českobudějovické diecéze v české koleji Nepomucenum.