Všechno začalo přednáškou o Rumunsku

Několik mladých, kteří se v rámci evangelizační školy ICPE účastnili misie v rumunském sirotčinci, přišlo na naši školu pohovořit o měsíci života s dětmi žijícími v nelidských podmínkách. ICPE se rozhodla vysílat do Rumunska týmy dobrovolníků. Přijali jsme nabídku účastnit se prvního z nich na podzim 2001.

Po čase váhání (a řešení finančních problémů) jsme se přidali k šesti odvážlivcům: dvěma řádovým sestrám, studentce z Německa, dvěma členům polské komunity ICPE a knězi. Původně jsme měli trávit čas s dětmi v sirotčinci – domě bez sociálního vybavení, bez dodržování základních hygienických zásad a v zoufalém technickém stavu. Nikdo z vedení se neobtěžoval zjistit zdravotní stav dětí, nikdo je neučil kreslit, psát a počítat, nikdo je nepohladil… byly pouhou „nepříjemnou skutečností“ bez možnosti rozhodovat o svém osudu, týrané a sexuálně zneužívané. Těsně před odjezdem jsme se dozvěděli, že byl sirotčinec zrušen a děti rozvezeny do podobných zařízení po celém Rumunsku. Čekala nás jiná práce v jiném prostředí.

Vyrazili jsme 13. října 2001 a cílem našeho pobytu bylo městečko Siret ležící na ukrajinské hranici, trápené vysokou nezaměstnaností a chudobou.

Rovnýma nohama jsme padli do situace, na kterou jsme nebyli připraveni – jeli jsme s představami o těžké práci v nepříjemné atmosféře sirotčince, přivítalo nás však příjemné prostředí irských domovů, přátelství a přijetí ze strany dětí i vychovatelů. Ve dvou domovech nyní žije asi pětačtyřicet dětí. Mnohé začaly chodit do školy. Učí se, jak si pomáhat a neubližovat sobě ani druhým, jak si hrát, pracovat, nelhat, být poctiví a vážit si druhých, jak překonávat bolestné vzpomínky, radovat se… Do týmu vychovatelů patří psycholog a dva sociální pracovníci, s nimiž mohou o svém trápení mluvit, nejsou ponechány napospas samy sobě a své minulosti.

Dokud nezačalo mrznout, pracovali jsme od rána se staršími chlapci na zahradě nebo v dílně – spravovali jízdní kola. Ryli jsme záhony, skládali dřevo, rovnali pytle s cementem a jezdili pracovat na stavbu dalšího domova do blízkého Suceava.

Odpolední a večerní program připravovaly dvojice členů týmu: šlo o hudbu, ruční práce nebo dramatický kroužek. Snažili jsme se pomoci dětem poznávat a rozvíjet své schopnosti, podpořit sebevědomí a vnímavost k druhým.

Největší potíž byla s jazykem – jen některé děti znaly pár slůvek anglicky. Museli jsme gestikulovat, hrát si a improvizovat. Znalost angličtiny ale nebyla v kontaktu s nimi prvořadá.

Starší se aktivně podílely na sociálním programu, kterým irská charita nabízí pomoc městu. Do centra přichází z ciziny víc hmotných darů, než děti spotřebují, a tak přebytky rozdávají potřebným obyvatelům Siretu doporučeným radnicí. Děti rozdávají balíčky a také je obstarávají. Učí se tak, že jejich zajištěný život není samozřejmostí a že je třeba dělit se s těmi, kteří jsou na tom hůř.

Navzdory úspěchům existují mnohé překážky: irská charita se snaží, aby děti mohly dospět v samostatné lidi, nakolik je to možné. Přístup většiny místního obyvatelstva to však ztěžuje. Nechtějí je zaměstnávat.

Rumunská zkušenost nebyla protrpěným měsícem, ale velikým darem – díky lidem, kteří se rozhodli dát dětem víc než jeden měsíc života. Byl to dar těch, kterým jsme přišli sloužit.

Děkujeme též neznámému sponzorovi, který nám pobyt umožnil.