Zázraky nového stvoření

V prvních dnech křesťanství byl "apoštol" v první řadě a přede vším ten, kdo o sobě mohl prohlásit, že je očitý svědek vzkříšení. Když byli několik málo dní po ukřižování navrženi na místo uprázdněné Jidášovou zradou dva kandidáti, jejich kvalifikací byl fakt, že osobně znali Ježíše jak před, tak po jeho smrti a že mohli po dat okolnímu světu o vzkříšení svědectví "z první ruky" (Sk 1, 22). O pár dnů později, při prvním křesťanském kázání, učinil sv. Petr s tejné prohlášení: "Bůh Ježíše vzkřísil a my všichni (křesťané) to dosvědčujeme" (Sk 2, 32). V prvním listu do Korintu zakládá sv. Pavel obhaj obu svého apoštolského povolání na stejném základě: "Což nejsem apoštol? Copak jsem neviděl Pána Ježíše?" (1 Kor 9, 1) Jak toto vymezení naznačuje, kázat křesťanství znamená v první řadě kázat vzkříšení. Tak se lidé, kteří slyšeli pouze úryvek z kázání sv. Pavla v Athénách, domnívali, že mluví o dvou nových bozích, Ježíšovi a Anastaseovi (anasthasis - řecky vzkříšení) (Sk 17, 1 8). Vzkříšení je hlavní myšlenkou Skutků apoštolských. Vzkříšení a jeho důsledky byly "evangeliem" neboli dobrou zprávou, kterou křesťané přinášeli: to, co my nazýváme "evangelia", tedy čtyři vyprávění o životě a smrti našeho Pána, bylo vytvořeno později pro ty, kteří už při jali evangelium. Tyto knihy v žádném případě nejsou oním základem křesťanství: byly sepsány pro již obrácené. To, co přichází první, je zázrak vzkříšení a teologie tohoto zázraku. Životopisné vyprávění přichází až v druhém sledu jako komentář. Nic nemůže být tak "nehistorické" jako vybrat si z evangelia některé Ježíšovy řeč i, a na jejich základě stanovit dataci zbytku Nového zákona. Prvním faktem v dějinách křesťanství je skupina lidí tvrdících, že viděli vzkříšení. Kdyby zemřeli, aniž by jiným umožnili tomuto "evangeliu" uvěřit, žádné evangelium by nikdy nebylo napsáno.

Je velmi důležité, abychom si vyjasnili způsob, jak tito lidé mysleli. Mluví-li moderní spisovatelé o vzkříšení, obvykle mají na mysli jeden konkrétní okamžik - nalezení prázdného hrobu a zjevení Ježíše pár kroků od něj. Svědectví o tomto okamžiku je to, co se dnes snaží křesťanští apologeti obhájit a skeptikové naopak zpochybnit. Ale toto téměř výlučné soustředění se na prvních pár minut vzkříšení by asi rané křesťanské vyznavače velmi udivilo. Když svědčili o vzkříšení, rozhodně tím nemysleli pouze toto. Někteří z nich o tom mluvili, jiní ne. Tento okamžik nebyl důležitější než jiná zjevení zmrtvýchvstalého Krista. Prohlašovali, že se setkali s Ježíšem v průběhu oněch šesti nebo sedmi týdnů po jeho smrti. Některým se to stalo, když byli sami, jindy ho vidělo dvanáct lidí najednou a při jedné příležitosti dokonce pět set. Když psal okolo roku 55 sv. Pavel svůj první list do Korintu, říkal, že většina z oněch pěti set stále žije.

"Vzkříšení", o kterém přinášeli svědectví, nebyla konkrétní akce probouzení mrtvého, ale stav vzkříšeného; stav doložený občasnými setkáními v průběhu omezeného časového úseku (s výjimkou zcela zvláštního setkání, které bylo dopřáno sv. Pavlovi). Zakončení toho to období je pro nás důležité, protože není možné odtrhnout zvěst o vzkříšení od zvěsti o Nanebevstoupení.

Dalším bodem, u kterého je třeba se pozastavit, je skutečnost, že vzkříšení nebylo chápáno pouze jako důkaz nesmrtelnosti duše. Dnes je tak ovšem často nahlíženo: slyšel jsem člověka, který tvrdil, že "důležitost vzkříšení spočívá v potvrzení posmrtného života." Takové chápání se ale neslučuje s jazykem Nového zákona. Kristus by totiž udělal jednoduše pouze to, co dělají všichni lidé, když zemřou, a jedinou novinkou by bylo to, že byl první, u kterého jsme to mohli pozorovat. V Písmu však není ani náznak o tom, že by vzkříšení bylo novým důkazem pro něco, co se běžně stávalo. Autoři Nového zákona se vyjadřují tak, jako by Kristův čin zmrtvýchvstání byl první událostí svého druhu v celých dějinách vesmíru. On je "prvotina", "průkopník života". On rozrazil brány zamčené hříchem prvního člověka. Střetl se a vítězně bojoval s Králem Smrti. Vše je úplně jinak, protože On to tak učinil. Toto je počátek Nového Stvoření: začíná se psát nová kapitola v historii stvoření.

Samozřejmě nepopírám víru autorů Nového zákona v "posmrtný život". Naopak, věřili v něj natolik pohotově, že je Ježíš musel několikrát ujišťovat, že není duch. Židé, stejně jako mnoho jiných národů, odedávna věřili, že člověk má "duši" neboli nefeš (hebrejsky) oddělitelnou od těla, která po smrti přichází do světa stínů nazývaného šeol: do země zapomnění, odkud už Hospodin nikdy nikoho nepovolá zpět, země jen zpola skutečné a zádumčivé jako Hádes Řeků nebo Niflheim Normanů. Z těchto stínů je možné se vrátit a zjevit se živým, tak jako se Samuelův stín ukázal po svém vyvolání čarodějkou z Én-dóru. Až s velkým časovým odstupem se objevila radostnější víra, že spravedliví přecházejí po smrti do "nebes". Obě tyto doktríny pojednávají o "nesmrtelnosti duše", jak jí rozumí Řek nebo moderní Angličan: žádná z nich však nesouvisí s událostí vzkříšení. Svatopisci nahlíželi tuto událost naprosto novým způsobem. Zcela jistě si nemysleli, že je navštěvoval duch ze šeolu nebo "duše" z "nebes". Je třeba si jasně uvědomit, že kdyby parapsychologické výzkumy úspěšně dokázaly posmrtný život a ukázaly, že vzkříšení je pouze jeden z takových případů, nejednalo by se o potvrzení víry, ale o její vyvrácení. Kdyby se to stalo, znamenalo by to, že původní "evangelium" je nepravdivé.

To, o čem apoštolové tvrdili, že to spatřili, nepotvrzovalo ani ne vylučovalo a dokonce nemělo nic společného s jakoukoli doktrínou o "nebesích" nebo šeolu. Pokud to něco potvrzovalo, tak to byl třetí židovský typ ví ry, zcela odlišný od obou předchozích. Tato třetí doktrína tvrdila, že v "Hospodinův den" bude obnoven pokoj, vláda nad světem bude dána Izraeli a spravedlivému Králi: a až se to stane, zemřelí spravedliví, nebo aspoň někteří z nich, se navrátí zpět na zemi - ne jako přízračná strašidla, ale jako zcela normální lidé, jejichž těla ve slunečním světle vrhají stín a jejichž kroky po podlaze lze slyšet. "Probuďte se a plesejte, vy kteří přebýváte v prachu, a země vydá své mrtvé." (Iz 26, 19). Co apoštolové mysleli a co viděli, ne-li první a jedinečný případ, první hnutí velkého kola počínajícího se otáčet opačným směrem než dosud? Ze všech lidských úvah o smrti je tato jediná, kterou zvěst o vzkříšení potvrzuje. Jestliže je tato zvěst neprav divá, pak byla zřejmě vyvolaná tímto hebrejským mýtem o vzkříšení. Je-li však pravdivá, pak musí být stopy a tušení pravdy nalezeny ne v populárních myšlenkách zabývajících se duchy, ve východních učeních o reinkarnaci nebo ve filosofických spekulacích o nesmrtelnosti duše, ale výlučně v hebrejských proroctvích o návratu, obnově a velkém obratu. Pouhá nesmrtelnost "bez přívlastků" nemá s křesťanskou zvěstí nic společného.

Připouštím, že v určitých ohledech připomínal vzkříšený Kristus "ducha" lidových tradic. Objevoval se a ztrácel jako duch: zamčené dveře pro něj nejsou překážkou. Naproti tomu ale on sám přesvědčivě potvrzuje, že má skutečné tělo (Lk 24, 39-40) a jí pečenou rybu. To se pro mnohé moderní čtenáře stává nepochopitelným. Ještě ne pochopitelnějším se stává svými slovy: "Nedotýkej se mě; ještě jsem nevystoupil k svému Otci" (Jan 20, 17). Na hlasy a strašidelné zjevy jsme do jisté míry připraveni. Ale co má znamenat tento zákaz dotýkání se? O co jde v onom odchodu "vzhůru" k Otci? Copak již není "s Otcem" ve vlastním smyslu toho slova? Čím jiným může být onen "odchod vzhůru" než metaforou týkající se této skutečnosti? Tyto nesrovnalosti totiž vznikají proto, že příběh, který apoštolové museli sdělit, se dostává do konfliktu s příběhem, který bychom my očeká vali.

Očekáváme, že nám život po vzkříšení představí jako čistě "duchovní" v negativním smyslu slova: to je tehdy, když užíváme slovo "duchovní" pro úplně něco jiného, než se patří. Myslíme jím život bez prostoru, bez dějin, bez okolního prostředí, bez smyslových vjemů. Ve svém nejskrytějším koutku srdce tíhneme k zanedbání vzkříšeného lidství Ježíšova a představujeme si, že se po smrti jednoduše navrátil k božství tak, že by vzkříšení bylo pouhým ukončením Inkarnace. Potom nás všechny zmínky o vzkříšeném těle přivádějí do rozpaků: vyvolávají nemístné otázky. Dokud se budeme držet tohoto negativního duchovního pohledu, vůbec nebudeme moci v podobné tělo uvěřit. Věřili jsme (ať už jsme si to uvědomili či nikoliv), že Ježíšovo tělo nebylo objektivní: že bylo jen přízrakem seslaným od Boha, aby umožnilo sdělit učedníkům jinak nesdělitelné pravdy. Ale jaké pravdy? Jestliže je pravdou to, že po smrti přichází negativní duchovní život nebo pouhá věčnost mystické zkušenosti, co mohlo být více matoucím způsobem komunikace než lidská podoba, která pojídá pečené ryby? Byla by to pouhá halucinace.

Je-li zvěst o vzkříšení pravdou, pak se v dějinách stvoření objevil zcela nový způsob života. Tělo žijící tímto novým způsobem má zcela odlišný vztah k prostoru a možná i času, ale v žádném případě není od nich zcela odříznuto.

Z knihy Miracles - A Preliminary Study, New York 1975 přeložil Tomáš Machula. Kráceno.

Publikováno s laskavým souhlasem nakladatelství Krystal OP a knihkupectví Oliva.