Život jako dar
V čem spočívá pozitivní sebehodnocení? Heinrich Spaemann zdůrazňuje, že důležité je nejdříve se naučit – tak, jako dítě – vnímat celý svět jako potenciální dar a obohacení, ne hned jako úkol. Svět i já – to je mi darováno! Tento základní postoj je již začátkem cesty k pozitivnímu pocitu vlastní hodnoty.
Jako příklad uvedu Danielu. Při exerciciích meditovala po celý den nad myšlenkou, že vše, co mohla kolem sebe a v sobě vnímat, si Bůh přál a stvořil. Určující pro ni byly především následující biblické verše: „Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil, dal jsem ti jméno, jsi můj!“ (Iz 43,1). Večer jsme spolu hovořili. Sdělila mi, jak prožívala úžas, že smí v tomto světě žít jako Daniela, jako jedinečná bytost. Řekla, že ji naplňuje hluboká vděčnost k velkému, milujícímu Bohu. V tom okamžiku se odmlčela a hleděla, něčím upoutávána, zcela bez hnutí před sebe, jako by ji oslovilo cosi nového. Trvalo to několik minut. Tento prožitek beze slov byl velmi intenzivní. V jejím obličeji se zračil zcela jedinečný pokoj a světlo. Konečně se „probudila“, pohlédla na mě a pronesla: „To bylo něco!“ Směla hluboko v nitru zakusit milující blízkost Boha, jeho nesoucí ruce. Od tohoto okamžiku se v Daniele mnohé změnilo. Jestliže se předtím cítila méněcenná, pak po této události získala novou životní energii a sebejistotu. A vyjádření těchto svých citových prožitků nalezla v hudbě. Dnes je z ní vyhledávaná hudebnice. Každodenní ranní modlitba se stala přirozenou součástí jejího života, protože od té doby chce žít stále v Božích rukou.
Kdo směl zakusit tento základ všeho stvořeného, který nazýváme Bohem, zakotví svou vlastní hodnotu v Bohu. Zkušenost, že mě Bůh chce a miluje, a to v každém okamžiku, je pro proces růstu stěžejní, je rozhodujícím obratem, skutečným začátkem cesty ke svobodě. Je samotným základem vlastní hodnoty a nedotknutelné důstojnosti každého člověka. Rozeznávání a vnímání vlastní stvořenosti probouzí vděčnost: „Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla“ (Žl 139,14). „Vděčnost bezelstně přijímá každý okamžik jako dar. Ve všech darech (a zároveň i mimo ně) s úctou poznává dárce.“ Vděčnost není jen pocit, je to cesta, které se dá naučit. Vděčnost obšťastňuje. „Vděčnost je klíčem k radosti ze života“ (D. Steindl-Rast).
Tímto směrem postupuje rozvoj pojmu „já“, vytváření identity, také v různých psychologických teoriích. Autoři se sice různí v počtu vývojových stupňů nebo i v tom, co jednotlivá vývojová stadia vnitřně utváří, ale všichni popisují úspěšný vývoj „já“ jako druh vlastní transcendence, přesažení sebe sama: schopnost vyrůst ze sebe směrem do světa a směrem k jinému „ty“.
Ukázka je z knihy Zralost není luxus, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.