Životní kličky

Cítil jsem se jako Mojžíš: ZTRACEN. Nikdy jsem si neuvědomil, že Izraelité šli pouští ve velikém kruhu - dokud jsem se nepodíval do biblické mapy Exodu. Ano, když se Mojžíš s Izraelity pokoušeli dostat z Egypta do Zaslíbené země, udělali na poušti obří kličku.
V mém případě byl "zaslíbenou zemí" stadion, na němž měl hrát můj syn Andy se svým fotbalovým týmem nějaký zápas. Nemohli jsme najít adresu, ale Andy si byl jist, že je to vedle stejnojmenné vysokoškolské koleje.

Andy se mýlil. Strávili jsme více než hodinu v dopravní zácpě, a když jsme se ke koleji protlačili, zjistili jsme, že u ní žádný stadion není. Chlapík u benzínové pumpy nadhodil, že možná hledáme ve skutečnosti hřiště, které patří ke stejnojmennému školnímu pozemku. Byli jsme od něho pouhých pětset metrů. Ovšem před hodinou. Bývali bychom jej viděli, kdybychom věděli, kam se dívat. Nejsnazším způsobem, jak se dostat zpátky, bylo jet po velkém kruhovém objezdu města.

Tato epizoda v sobě obsahuje hned několik lekcí. Nejzákladnější- v případě bloudění je nejlepší včas zastavit a ptát se na cestu. S tímto jsme měli já i Mojžíš zjevně problémy.
Kromě toho je dobré vědět, že v našem životě bude spousta obřích kliček, velkých kruhových objezdů, které nás vynesou do bodu, kde jsme se nacházeli už dříve. Ono to však napodruhé není docela totéž. Někdy si tou cestou musíme projít. Potřebujeme strávit nějaký čas putováním po poušti, abychom viděli, co jsme dřív neviděli.
Dobrým příkladem ze života je výchova nejmladšího dítěte. Starší sourozenci si stěžují: "To není fér!" nebo "On si může dovolit všechno!" Když však jako rodič jednáte s nejmladším dítětem, už jste se leccos naučili z předchozích chyb. Lépe odhadujete, kdy je dobré přitvrdit a kdy zase "povolit opratě." Nejste už zele-náč.

Někdy bychom se rádi kličkám vyhnuli. Jsme překvapeni, když se objevíme na místě, kde jsme už byli. Může vás tam dostat rozvod nebo ovdovění. Znovu začínáte život "sólo", a musíte začínat v tolika různých ohledech!
Možná nám odrostly děti, odstěhovaly se a my žijeme znovu v prázdné domácnosti. Možná jde o změnu zaměstnání, nucenou či dobrovolnou, která nás znovu srazí na první příčku žebříčku na pracovišti.

Možná jsme se přestěhovali a jsme znovu v našem sousedství, ve škole nebo ve farnosti "ti noví". Může jít o nemoc, která znovu propukla. Nebo někdo z blízkých propadne závislosti, ze které se už dostal. Takovou "kličkou" jsou ale vlastně i každé další vánoce, další narozeniny.

Rozhlížíme se kolem a zjišťujeme - tady už jsme byli. Něco tu důvěrně známe - ovšem něco vypadá také trochu jinak. My jsme jiní. Jsme starší. Už jsme něčím prošli, dobrým i zlým. Měli jsme příležitosti k dobrým věcem i pokušení konat zlo. Prožili jsme období milosti i chvíle hříchu.

Říkává se, že "Bůh píše rovně na klikatých linkách," ale zdá se, že má rád i zmíněné obří kličky. V lidském životě je tak časté, že jdeme z bodu A do... bodu A.
Nakonec - vždyť proto nás Bůh stvořil. V tom velikém kruhu, jímž je lidský život, se k němu vracíme. Náš nebeský otec nás volá zpátky domů.