Životní prostory
O zvířatech víme, že potřebují k životu určitý prostor. O tygrovi jsem slyšel, že se cítí dobře jen v takových lesích, které jsou vzdáleny nejméně dva denní pochody od nejbližšího lidského sídla. Dnes jsme svědky toho, jak jeden živočišný druh za druhým, jedna rostlina, jedna květina za druhou vymírají, protože již nemají k dispozici žádný životní prostor.
Život člověka je však přece jen o něco komplexnější než život zvířat. Můžeme říci, že člověk na této planetě stále více rozšiřuje své panství a daří se mu i v jím uměle vytvořených životních prostorech, jakými jsou velkoměsta a rodinné domy. Život člověka je ovšem jen zčásti biologicko-organické podstaty. Dokonce i když člověk v určitém prostředí působí bezvadně a navenek se zdá být v dobrém psychickém stavu, neznamená to ještě, že shledává tyto podmínky vhodnými pro rozvoj svého celistvého lidského bytí. Pokud není dán žádný prostor pro rozvoj ducha, bude mít tento stav přirozeně zpětnou působnost na psychiku a tělo.
Prostor, který člověk potřebuje, aby se mohl rozvíjet jako volně a svobodně rostoucí strom, je prostor pro lásku. Upřímné přitakání rodičů životu, pocit, že jsem očekáván, něžnost v prvních dnech života, otec a matka, kteří chápou dítě jako samostatnou, suverénní bytost a odpovídajícím způsobem s ním zacházejí, to vše tvoří základ, v němž kořeny života nalézají potravu.
Veškeré stvoření spočívá v prostoru, který rozprostřela Nejsvětější Trojice: toto rozprostření – rozpojení v lidech a dokonalé sjednocení ve vůli – to je láska. Člověk jako věrné vyobrazení Nejsvětější Trojice byl stvořen jako muž a žena. Muž a žena otevírají v plodnosti své lásky onen prostor, ve kterém může vzniknout život. Tou nejmenší – pro sebe samu existující – lidskou jednotkou je rodina. Dokonce i pokud člověk zůstává neoženěn a neprovdána a sám či sama, nebo pokud zůstává manželský pár bez dětí, přetrvává v něm milující vztah k ostatním, kteří v duchovním smyslu tvoří rodinu, jež hledá i své konkrétní vyjádření.
Rodina je tedy životním prostorem, který člověk potřebuje, aby se mohl stát člověkem v nejvlastnějším slova smyslu. Devastace rodiny odebírá kořenům výživnou půdu a život jedince se stává neudržitelným a nanejvýš nebezpečným; rozvíjí se duše, zakořeněná v hlubinách nicoty. Ve svém nejhlubším nitru nachází takový člověk čiré bezvědomí. Je strašným útokem na člověka, je-li rodinou, založenou na vzájemné milující věrnosti muže a ženy, opovrhováno jako v současné době přežitou formou soužití. Už jen samotný potrat, tedy vražda dítěte, otráví půdu budoucích i existujících rodin smrtí. Jak může být nalezena ona identita, která je trvale mužskou nebo ženskou identitou, když muž či žena nenaleznou své místo v rodině? „Sňatek homosexuálů“ prostě neexistuje. Ať už tím má být cokoli, jistojistě toto nezakládá žádnou rodinu.
Je skutečnou tragédií a náleží k podstatě padlého člověka, že láska je námi všemi zraňována a nestojí v popředí zájmu. Matky samoživitelky, ztroskotaná manželství, nezdravé rodinné vztahy, to jsou základní příčiny znetvořeného lidského bytí. Bylo by možno snad ještě dodat, že není mnoho rodin, které by bylo možné označit za zdravé. To není otázka osobní viny, nýbrž konstatování reality. Tady jsme odkázáni na Nejsvětější Trojici. I když je její vypodobení deformováno, zůstává předloha neporušena. Bůh je zcela povznesen nad jakýkoliv útok. Strom, který nenachází živnou půdu, může, obrazně řečeno, vztáhnout své kořeny vůči nebi. Tam, v lůnu Trojice, prýští pramen živé vody. Zde se nachází Svatá Rodina: Prvorozený mnohých bratří a sester nás spojuje s Otcem. Svatá Rodina z Nazaretu, Josef, Maria a Ježíš, nám mohou jako ikona Nejsvětější Trojice otevřít prostor pro uzdravení. Útěcha schopná léčit poranění naší lásky přichází skrze Boha.To je onen životní prostor, ve kterém můžeme prospívat a dokonce se sami stávat rodinami, které přinášejí světu život. Přežití naší společnosti je závislé na zdraví našich rodin, rodin v užším i širším smyslu.
Uveřejněno s laskavým svolením redakce časopisu Feuer und Licht. Překlad P. Doubek.