Živý vzorek naděje

Přinášíme homilii, která zazněla při mši svaté na loňské charismatické konferenci v Českých Budějovicích.

Bratři a sestry, bývá mezi námi hodnými a vychovanými katolíky docela rozšířeným zvykem, že se vydáváme za ty méně hodné a méně ušlechtilé; když třeba my kněží občas nebo i často říkáme v kázání takové to zevšeobecňující „my“: my, kteří v Pána Boha pořádně nevěříme, my, kteří Písmo pořádně nečteme, a tak dále, Někdy, když tohle slyším, mám chuť se zvednout a říct: „Mluv za sebe, mne do toho nepleť!“ Ale říkat „my“ a „oni“, tedy my věřící a oni, ti ostatní, to sice některým lidem i dnes velmi chutná, ale spíš se to nenosí. Já to nechci podporovat, ale musím uznat, že v dnešním evangelním úryvku to tak je.

Ježíš mluví ke svým učedníkům a říká: „Vám je dáno znát tajemství nebeského království a jim to dáno není.“ A pak jsou tam ještě další tvrdší slova o těch, kteří nemají otevřená srdce a otevřené uši a na kterých se plní Izaiášovo proroctví: „Budete poslouchat a nic neuslyšíte, budete se dívat a nic neuvidíte.“

Z toho se dá samozřejmě vyvodit odsouzení nebo moralizování a to bych zrovna nechtěl. Přece jen bych zůstal u toho, čím jsem začal tuhle mši svatou, a to u radosti, že jsme svědky. A bez rozpaků bych vztáhl na nás i závěrečná slova dnešního úryvku z Matoušova evangelia: „Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“ Začnu u toho vidění. Kdo viděl vzkříšeného Pána Ježíše, měl zřejmě vidění. Z toho vás ale moc nepodezírám, že byste ho měli. Takže co jste viděli? Zase připomenu to, co bylo na začátku. Vidíme se tady, jak tu jsme. Jestli nás tu je 1100, tak každý z nás má šanci vidět 1099 Kristových svědků. To není tak málo. Každý z nás jich potkal přece za svůj život jenom nějakých pár nebo desítek nebo stovek, možná tisíců. A každý z nás má možnost si nějakým způsobem připomenout a uvědomit, kolik těch lidí, kteří v Krista uvěřili, prošlo dějinami, kolik jich bylo před námi, kolik jich je současně s námi, kolik se jich po celém světě ke Kristu obrací. To je přece úžasné! A my všichni jsme mohli slyšet a slyšíme jedinečnou zvěst evangelia, ta jedinečná slova ze Skutků apoštolských a listů, z Nového zákona, která nám ukazují, jak se z těch naprosto nepatrných počátků a bez jakýchkoli mocenských opor evangelium šířilo, církev rostla, žije, žila a zřejmě bude žít. Samozřejmě, že to největší, co vidíme při tom pohledu zpátky, se týká našeho ústředního tématu v textu o emauzských učednících. To není jenom setkání, to je vzkříšený Pán. Ježíšovi současníci, se kterými mluvil tak, jak to vidíme v evangeliích, byli ti, kteří si mohli na Krista sáhnout prstem. Někdo jim to třeba závidí. Jenomže to byli lidé, kteří nevěděli, jak to dopadne, pokud neuvěřili tomu, co říkali proroci. A my jsme těmi, kteří už i vědí, jak to dopadlo, že Ježíš byl skutečně odmítnut, že byl skutečně ukřižován, že zlo skutečně triumfovalo a že mu to bylo stejně málo platné, protože za tím vším následuje Kristovo vzkříšení. A my můžeme vidět, jak druzí lidé z víry ve Vzkříšeného žijí, můžeme slyšet, jak lidé říkají svědectví o své víře, naši současníci, naši předkové, naši předchůdci, lidé z této kultury a z jiných kultur, než jsou evropské. To je úžasná věc. A tohle je nám dáno. Teď se můžeme opravdu zaradovat z toho, že patříme mezi ty, kterým bylo dáno znát tajemství nebeského království. Není to jen nějaká naděje v cosi, co by mohlo snad jednou být. Je to něco, co tu je. Bylo mi dáno poznat Krista.

Bylo mi dáno Kristu uvěřit. Tak kdybych se tak teď trošku nestyděl, že už jsem starší člověk, tak zakřičím: „Aleluja!“ A vy ne? Vy ne? Takže: Aleluja, aleluja.

Lidi, představte si takovou úplně obyčejnou věc, co to je, když třeba přijde kantor po písemce říct, jak dopadly výsledky, a řekne roztřesenému studentovi, že uspěl. Ta úleva a také ta radost, že jsme mohli vyřídit takovouto radostnou zvěst. Nebo věc mnohem vážnější: představte si, že po vyšetření vám autoritativně řeknou, že ten nádor není zhoubný. Úžasná věc. Teď si představte, že my ve svých životech neseme zvěst o vzkříšení, o definitivním úplném naprostém překonání moci zla a smrti. Vážení, dá se to něčím trumfnout? Nedá. Nedá, nedá, nedá.

Teď zbývá, abychom se ještě podívali na ty druhé. My jsme šťastní, bylo nám dáno poznat království, a teď co ti chudáci druzí? Ti druzí můžou být opravdu chudáci, jestliže my budeme mizernými svědky. Pak jsou chudáci, jinak ne, protože jinak mají šanci, že také možná skrze mě, tebe, někoho dalšího, kdo Krista poznal, zažijí to, že jim začne hořet srdce, že se jim otevřou oči a že poznají Pána.

Máme plné právo být šťastní z toho, že patříme mezi ty, kterým je dáno znát tajemství království, máme na to plné právo, jestliže uznáme, že tohle bohatství máme také a do jisté míry především pro druhé. Že je to něco, co neseme světem druhým.

Já považuji za jednu z nejdůležitějších věcí z výroků Druhého vatikánského koncilu, když řekl, že církev je ve světě jakoby znamením, znamením naděje a jednoty lidského rodu. Proto si nás, křesťany, Pán Bůh zřejmě pěstuje; pěstuje tady jakýsi živý vzorek naděje. Živý vzorek svědků, na kterých může být vidět, že v Krista lze uvěřit, že z boží lásky lze žít, že boží odpuštění je možné a že je možné z něho čerpat, že i když se tenhle svět nestane dokonalým a skvělým, může v něm skvěle žít to, co je oživováno Božím duchem. To nám bylo dáno, to můžeme slavit, za to při mši děkujeme, za to celým naším slavením eucharistie děkujeme. Ale to máme také pro ty druhé. Ne abychom to vnutili, ale abychom jim to přinesli ve své naději, ve své víře, v odpuštění, kterého se nám dostalo, v našem životě z Boží milosti. Jsme rádi, že máme tady tento prostor a klid, to je současně obdarování, které přijímáme pro druhé. Bude-li v nás obdarování živé, druhým se z něho něco určitě dostane, ať už jsme otevření, uzavření, řeční, neřeční, mladí, staří, tlustí, tencí, to není podstatné.

Podstatné je to, co je Kristovo a co je v nás živé, za to teď děkujme ve mši, to slavme, z toho se radujme, to kéž je opravdu naší eucharistií.

Amen.