Zpáteční cesta učedníků do Emauz III.

Itinerář učedníků:
z Jeruzaléma do Jeruzaléma

Zkušenost emauzských
učedníků v sobě nese další
charakteristiku – jejich cesta vede z Jeruzaléma do
Jeruzaléma. Když se Ježíš připojuje ke
dvěma společníkům, kteří kráčejí
k Emauzům, vzdalují se od Jeruzaléma (24,13).
Ponechme stranou dramatické důvody jejich zármutku
(24,17-24). Jejich dějiny nemohou jít dále než k
Ježíšovu ukřižování a uložení
do hrobu. Nač ještě věřit? Krásný
sen leží v troskách, je lépe se s tím
smířit a vrátit se domů (24,21).

Z Jeruzaléma scházejí
k Emauzům a již se připozdívá (24,29).
Rozhodnou se zůstat na noc v útulku, protože „slunce
již zapadá“. Tento detail je důležitý pro
způsob, jakým evangelia přinášejí
vzkříšení a který je velmi vázán
na symboliku slunce a světla. Všechna evangelia se
shodují na tom, že vzkříšení se
událo třetího dne hned zjitra, dříve
než vyšlo slunce. Avšak v této chvíli
jdou ženy ke hrobu a zjišťují, že je prázdný
(Mt 28,1; Mk 16,2; Lk 24,1; Jan 20,1). Den vzkříšení
je zároveň pro evangelia „prvním dnem v
týdnu“, dnem, který odpovídá naší
neděli.

V první kapitole knihy Genesis
Bůh tvoří světlo v tomto prvním dni
týdne (Gn 1,3). Evangelia chtějí zdůraznit
spojitost mezi dvěma okolnostmi: světlo stvořené
Bohem prvního dne prvého týdne našeho
světa vychází z hrobu, když je Ježíš
vzkříšen z mrtvých. Den vzkříšení
je prvním dnem prvního týdne světa
vykoupeného Ježíšem Kristem, prvním dnem
nového stvoření. Vrátíme-li se k
našemu úryvku, můžeme se dotazovat, může-li
slunce, které vychází velikonočního
rána, skutečně zapadnout. Zdá se, že ano,
stejně jako zapadá naděje učedníků.
Někdo se však na této cestě k západu
slunce objevuje, dotazuje se, vysvětluje skrytý význam
prastarých textů a rozláme kousek chleba. V této
chvíli učedníci postřehnou, že svět je
naplněný přítomností, která
vrací naději. A říkají: „Což nám
srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a
otvíral nám Písma?“ (24,32). Slunce, které
zapadalo, začíná hořet a žhne pak v jejich
srdci. Rozhovor s Ježíšem a jeho interpretace Písem
nechává vzejít slunci, které zapadalo, a
to září v srdcích jeho společníků.

Následek tohoto objevu se
dostavuje rychle – učedníci se vracejí do
Jeruzaléma, aby opět nalezli skupinu učedníků.
Znovu se dává dohromady společenství, které
se téměř rozpadlo. Po zmatku, který způsobila
Ježíšova smrt, narostlo pokušení oddělit
se a jít každý svou vlastní cestou. Snad právě
toto zamýšleli emauzští učedníci.
Jejich objev však ukazuje, že všechno nekončí.
Ježíš žije a žije v tomto společenství,
které chce dále žít zkušenost, kterou on
započal.

Učedníci se právě
sešli a Ježíš se jim znovu ukazuje, jako by
chtěl dokázat, že je vždy přítomný,
když se společenství schází. Odhaluje
poslední důvod zážitku vzkříšení:
vzkříšený Kristus je Kristus, který
svěřuje poslání. Paradoxně můžeme
říci, že se Kristus znovu objevuje v životním
projektu, evangeliu, které je žité a hlásané
učedníky. Již ne tolik paradoxně je Ježíš
vzkříšený skutečně živý ve
společenství, které ho hlásá a žije
poselství smíření.

Závěrem se Ježíš
ukazuje učedníkům, aby obrátil jejich kroky,
když se vzdalují od společenství, takže se vracejí
do Jeruzaléma, kde najde počátek jejich společné
poslání. Slunce, které vychází v
srdci učedníků, je doprovází nejprve
na cestě do Jeruzaléma, do společenství, a
poté je bude doprovázet během misie, která
„začíná v Jeruzalémě“, aby
se rozšířila do celého světa.

Což nám srdce nehořelo,
když s námi na cestě mluvil a otvíral nám
Písma?