Zpáteční cesta učedníků do Emauz IV.
4. Odysseus a Ježíš,
Odyssea a evangelium
Známá epizoda z Odyssey,
totiž Odysseův návrat na Ithaku, nám může
poskytnout několik zajímavých bodů pro
srovnání s evangelním příběhem
o emauzských učednících. Také
Odysseus musí být rozpoznán milovanými
osobami: svým otcem a manželkou. Jistěže Odysseus není
mrtvý jako Ježíš; lidé, kteří
jej očekávají, se však domnívají,
že je mrtev, ačkoli žije. Kromě toho je Odysseus na rozdíl
od Ježíše fiktivní postavou. Přes tyto
důležité rozdíly mají však
evangelium a Odyssea jedno společné – obě
popisují proces rozpoznání. Hrdina musí
najít způsob, jak přesvědčit několik
postav o své totožnosti. Ježíš musí
stejně jako Odysseus zvolit nezaměnitelná a
přesvědčivá gesta, která dovolí,
aby jej druzí poznali. Znamení je jistým
způsobem součástí osoby a vyjadřuje
nějaký její zvláštní rys. Jde
o „kód“, který mohou rozluštit pouze
ti, kdo jej znali velmi intimně. Velký hrdina Odysseus,
který se vrací z trójské války a
zažil během své cesty nazpět tolik neobyčejných
dobrodružství, mohl být rozpoznán mnoha
rozličnými způsoby. Jaká jsou ta „znamení“,
která ho umožňují rozpoznat v Homérově
eposu?
Není pro nás příliš
důležité hovořit o setkání Odyssea a
jeho synem Telemacha, protože zde rozpoznání Odyssea
„zařídí“ bohyně Athéna
(Od. 16,155-219). Ta mění Odyssea tak, aby byl rozpoznán,
a otec synovi odhalí, co je zač (Od. 16,172-189). Tato
scéna, v rámci Odyssey nikoli neobvyklá, je však
jednou ze scén, jejíž styl je evangeliu nejvíce
vzdálen právě proto, že je příliš
„nadpřirozený“. Ač je to paradoxní,
evangelní styl je ve skutečnosti příznačný
svou jednoduchostí a tím, jak zřídka v něm
nalezneme zázračné a mimořádné
prvky. „Zázrak“ je přítomný
pouze tehdy, pokud je to zcela nezbytné. To platí
především pro příběhy o
vzkříšení, kde by čtenář
čekal pravý opak.
Prvním, kdo Odyssea rozpozná
bez nadpřirozené pomoci, je jeho starý pes Argo.
Bohyně Athéna mění Odyssea v odraného
žebráka, aby mohl vstoupit do vlastního domu a přitom
nebyl rozpoznán nápadníky, kteří
usilují o ruku jeho manželky Penelopé. Na prahu domu
potkává svého starého psa Arga, který
jej ihned poznává. Zápach jeho pána se
nezměnil a čich věrného psa oklamat nelze.
Ubohý pes je již hodně starý, vstává,
zavrtí ocasem, chce vyběhnout vstříc svému
pánovi, ale emoce je na něj příliš
silná – síly ho zrazují, zhroutí se
a ihned zemře (Od. 17,290-304).
Druhou postavou, která rozpozná
Odyssea bez božské pomoci, je jeho stará chůva
Euriklea. Penelopé přijímá Odyssea do svého
domu jako hosta a nařizuje staré služebné
Euriklee, aby mu umyla nohy. Během toho si Euriklea všimne
na Odysseově noze jizvy a při tomto odhalení jí
zamrazí. Zná tuto jizvu velmi dobře, je to památka
na zranění, které mladičkému Odysseovi
způsobil během honu na hoře Parnasu divočák.
Odysseus však přesvědčí svou starou
chůvu, aby mlčela a neodhalila jeho totožnost (Od.
19,385-504).
Odysseus se pak musí setkat s
nápadníky a dokáže je porazit (Od. 22). Když si
takto „uklidí“ cestu, stojí tváří
tvář Penelopě a v dojemném rozhovoru
přesvědčuje svou manželku, že je Odysseus, protože ví
o tajemství, které znají pouze oba manželé
a jejich služebná – jak vypadá jejich manželské
lože. Penelopé nastraží Odysseovi past a žádá
Eurikleu, aby vynesla toto lože z ložnice. Odysseus ihned reaguje,
protože není možné tímto lůžkem pohnout a
Penelopé ví proč – on sám jej
zhotovil a upevnil na olivový kmen. Proto jím není
možné pohnout. Když Penelopé tato slova slyší,
nemůže nepřipustit, že osoba, která před ní
stojí, je opravdu její manžel. Manželé, kteří
se takto znovu setkávají, si pak po většinu
noci vyprávějí, co se mezitím přihodilo
(Od. 23,105-230).
Nakonec jde Odysseus navštívit
svého otce Laerta v zahradě na ithackém venkově
(Od. 24,205-355). V této poslední „poznávací“
scéně mluví Odysseus o jizvě a pak připomíná
otci epizodu ze svého dětství – jednoho dne,
kdy jej otec vzal s sebou, jmenoval mu všechny stromy ovocného
sadu a dal mu třináct hrušní, deset
jabloní, čtyřicet fíkovníků a
slíbil dát mu padesát rév (Od.
24,330-344). Tato vzpomínka přesvědčí
starce ihned natolik, že svého syna objímá.
Stálo by za to zastavit se déle
u těchto nádherných a dojemných scén.
Jeden bod si však zaslouží více pozornosti,
protože zde můžeme spatřit jistou podobnost mezi Homérovým
géniem a géniem evangelia. Jaká „znamení“
dovolují Odysseovi, aby se nechal poznat? Je to snad chrabrost
héróa, který ukazuje svou sílu a
prohnanost? Jsou to snad mimořádné či
výjimečné události? Která z
Odysseových dobrodružství mají schopnost
přesvědčit jeho blízké o jeho skutečné
totožnosti? Jsou to vzpomínky na jeho dětství,
jako je třeba procházka s otcem v ovocném sadu,
kdy otec slibuje jako každý jiný dát stromy
svému synovi. Můžeme říci, že je to jeho
truhlářské tajemství, spíše
než postava hrdiny-válečníka. Zhotovení
lože není samo o sobě mimořádným
činem. I jizva, kterou nosí na noze, je poměrně
běžným znamením jako každý jiný
šrám. Odysseus se nechává rozpoznat díky
jednoduchým znamením, které ho odlišují
coby osobnost než jako hrdinu.
Vyprávění o
učednících na cestě do Emauz je ze stejného
druhu látky. Aby se Ježíš nechal rozpoznat
učedníky, neudělá zázrak ani nedá
zaznít žádné ze svých slavných
promluv. Spokojí se s velmi všedním, dokonce
banálním gestem, s rozlomením chleba. Avšak
toto všední gesto řekne více než kterékoli
jiné a ihned učedníky přesvědčí.
Homér i evangelium dokáží vtěsnat do gesta
sílu významu spolu s jednoduchostí
každodenního života. Nejhlubší osobitost postav
se zhušťuje do znamení nebo gesta, které je
téměř banální a nevýznamné.
Proč jsou tato „znamení“
v evangeliu i v Odyssei tolik přesvědčivá?
Důvod lze vystihnout velmi stručně: každé
znamení je plodem společné zkušenosti nebo
vzpomínkou na společnou příhodu. Rozlámaný
chléb připomíná svým významem
učedníkům jiné podobné okamžiky –
společnou naději na „Království“,
první kroky směrem k odlišnému druhu
společenství, podstatnějšímu a
autentičtějšímu. Jizva, lůžko a
vzpomínka na procházku v ovocném sadu jsou
prvky, které tvoří součást Odysseovy
osobnosti, neboť jsou součástí jeho osobních
dějin. On a nikdo jiný zažil tyto zkušenosti. Jsou
to „tajemství“ sdílená několika
málo osobami, které se důvěrně znají,
protože spolu ušli rozhodné kroky na cestě svého
bytí.
Nejdůležitějším
sdělením tohoto Lukášova evangelia je
zřejmě toto: Ježíš vzkříšený
je přítomný pro toho, kdo ví, jak ho
odhalit v prostých skutečnostech všedního
života, v hlubokých zkušenostech dějin, které
se společně prožívají, jako například
v gestu rozdílení chleba mezi přáteli,
kteří chtějí spolu vybudovat nový
svět.