Adopce na dálku - rozhovor s Lenkou Černou

Na stole před námi je kupa fotografií těch nejčernějších dětí, které jsem kdy viděla. Naproti mně sedí mladá žena. Má světlé oči, světlé vlasy a bílou pleť. Jmenuje se Lenka Černá. S dětmi na fotografiích ji spojuje nejen jméno. Díky ní a projektu, který řídí, se těm dětem výrazně změnil život.

Lenko, představte se našim čtenářům.

Pracuji jako vedoucí projektu „Adopce na dálku" pod Arcidiecézní charitou Praha. Je mi 23 let. Zároveň studuji mezinárodní obchod na vysoké škole ekonomické. Chci pracovat pro rozvojové země na velkých rozvojových projektech.

Před více než dvěma lety jsem byla vyslána jako dobrovolnice mezinárodní křesťanskou organizací „World in Need" mezi nejchudší lidi. Žila jsem rok v Ugandě ve velmi chudé vesnici v rodině pastora a učila tamní děti matematiku a rodinnou výchovu. A tam jsem se rozhodla hledat pro děti, které nemohou chodit do školy, pomoc. V Ugandě je na všech školách zavedeno školné. Existuje hodně dětí, které peníze na školné nemají, a tak do školy nechodí. V průměru je v Ugandě 50% negramotných, v některých vesnicích téměř 100%. Nemocnice téměř neexistují, lidé umírají na běžné choroby, řádí tam AIDS. Je tam hodně sirotků, o které se starají jejich příbuzní. Ti ale nemají dost peněz, aby jim zaplatili školu. Průměrně má rodina v Ugandě 7-8 dětí, a navíc se stará o nejméně dva sirotky. Když se pro ně najdou „dálkoví" adoptivní rodiče, změní jim to život - mohou získat vzdělání. A toho si nesmírně váží. Oslovili jsme tehdy několik humanitárních organizací v České republice. Ozvala se nám Arcidiecézní charita Praha a my jsme ve spolupráci s ní založili v Ugandě centrum projektu Adopce na dálku.

Když si odmyslíte všechnu tuhle práci a vize, které máte, jak byste sebe představila? Čím se cítíte být - tam úplně uvnitř sebe?

Nejvíc se cítím být Božím dítětem. A svůj život chci dávat službě Bohu.

Práce na projektu „Adopce na dálku" s tím souvisí?

Jsem moc ráda, že mohu pracovat na tomto projektu. Mohu se přímo účastnit toho, jak se dětem v těch nejchudších zemích mění život. A taky mohu vidět, jakým způsobem tyto změny působí na jejich „adoptivní" rodiče. Je to krásné a pozitivní. Ta práce je dost náročná.

V našem týmu se snažíme, abychom pro všechnu práci nezapomněli na duchovní život. Věříme, že tenhle projekt je vedený Bohem, a věříme, že si ho Bůh chrání. Tady na pracovišti se nejméně jednou za měsíc společně modlíme za celý projekt. Často se modlíme za naše centra a za lidi, kteří v těch centrech pracují. Oni pracují v nesrovnatelně těžších podmínkách než my. Naše centra jsou v Indii, Litvě a Ugandě.

Nikdy jsem neviděla tolik probuzených křesťanů na jednom místě, jako když jsem žila v Ugandě. Křesťanství je pro lidi v Ugandě životní priorita. Viděla jsem to i na sobě. Když žijete tak skromně - v hliněné chatrči, nemáte nic - televizi ani rádio, nemáte možnost si majetek shánět a hromadit, tak vás to automaticky přitáhne k Bohu. Prostě jste na Bohu závislí.

Když v Ugandě někdo onemocní, většinou nemá peníze na operaci. Musí se obrátit k Bohu o pomoc. Sama jsem byla svědkem několika uzdravení při bohoslužbách. Dokonce jsem sama prožila uzdravení z vážné nemoci. Měla jsem velké zdravotní potíže a radila jsem se e-mailem se svým lékařem v Praze. Řekl mi, že potřebuji odborné vyšetření. To tam nikde nebylo. Opravdu jsem nevěděla, co dál. A vím, že mne tehdy uzdravil Bůh. Ten moment Božího doteku - to je úžasné. Bylo to na shromáždění ve městě, kde bylo 2-3 tisíce lidí. Bylo speciálně zaměřené na uzdravování. Tehdy jsem si říkala: „V Bibli to sice je, ale to přece není možné. To se přeci dneska nestává. To není možné, že když by někdo potřeboval na operaci, třeba kvůli kamenům, že by ty kameny zmizely. Nebo by někdo měl chromou nohu a ta by se mu uzdravila." A takhle se to opravdu dělo. A já jsem to viděla na vlastní oči. Kdyby mi to někdo říkal, tak bych mu nevěřila.

Neměla jsem moc silnou víru ve svoje uzdravení. Nečekala jsem, že zrovna já budu uzdravena. Jenom jsem o to prosila a někde uvnitř jsem věděla, že to Bůh může udělat, když bude chtít. A ono se to stalo. A bylo to úžasné.

Nastoupila jste jako členka Církve bratrské do katolické organizace. Neměla jste s tím problémy - třeba ve svém sboru?

Ve svém sboru vůbec ne. Máme naprostou svobodu ve volbě povolání. Naopak, uvítali, že pracuji pro křesťanskou organizaci. Osobně si myslím, že u nás není tolik křesťanů, abychom si mohli vybírat, ze které jsou církve. My jsme šťastni, když se naším spolupracovníkem stane praktikující křesťan, který žije pro Boha. K jaké církvi se hlásí, to už není tak podstatné.

Zrovna teď hledáme dobrovolné spolupracovníky do terénu, kteří by veřejnost seznamovali s naší prací. Hodně lidí ještě o našem projektu neví. Chtěli bychom, aby se informace o něm co nejvíc rozšířily. Myslíme si, že jedna z cest je forma osobního rozhovoru s našimi dobrovolníky. Když s námi někdo ze čtenářů Effathy bude chtít spolupracovat, ať se nám ozve. Pro naše dobrovolníky budeme dělat školení.

Máme teď 2,5 tisíce dětí, pro které hledáme „adoptivní" rodiče. Chtěli bychom, aby co nejdříve nastoupily do školy. Školní rok v Ugandě začíná v únoru.

Věřím, že Bůh osloví srdce těch správných lidí a děti do školy nastoupí.

Rozhovor vedla Markéta Bartáková

Informace o projektu Adopce na dálku získáte na: http://www.charita-adopce.cz/ nebo na adrese: Arcidiecézní charita Praha Londýnská 44 120 00 Praha 2 tel.: 224 250 985 adopce@charita-adopce.cz