Advent není čekáním na Godota

Známe příběh dvou žebráků, kteří čekají na jistého Godota a doufají, že u něj naleznou přístřeší (v angličtině máme slovní hříčku: “Godot” připomíná slovo “God”, “Bůh”). Nic však o něm nevědí a vůbec netuší, kde a kdy se s ním mají setkat. Vyplňují proto všechen svůj čas očekáváním. Znenadání k nim přichází chlapec s poselstvím, že Godot přijde druhý den. Nazítří přichází nová zpráva: Godot přijde zítra. A oba žebráci pokračují ve svém absurdním očekávání.

Mohlo by se zdát, že dnešní člověk je v podobné situaci, jakou vylíčil ve hře Čekání na Godota Samuel Beckett: stejně jako v minulém tisíciletí je i dnes člověk odsouzen čekat na setkání, k němuž nikdy nedojde. To by bylo opravdu absurdní drama – bloudění pouští bez naděje, že najdeme oázu, neustálé hledání neuskutečnitelných nadějí, touhy po uskutečnění snů, které pomíjejí jako hrad postavený z písku na mořském břehu.

Nemá-li být naše očekávání naprosto nesmyslné, je třeba, aby ten, na něhož čekáme, konečně přišel a my se s ním mohli setkat. Očekávat pak znamená blížit se k setkání, být připravení, bdělí a pozorní. Takové očekávání můžeme prožívat jako pohyb, dynamismus a radostnou touhu.

Očekávání člověku umožňuje, aby zůstával neustále mladý a připravený vydat se na cestu nebo dokonce vzlétnout do oblak. Silou takového člověka je předtucha, že se blíží něco nového, že je to již za dveřmi a že to nesmíme propást. Očekávání velí očím, aby zpozorněly, a rukám, aby byly připraveny. Všechno je obráceno vstříc budoucnosti a srdce je naplněno vnitřní jistotou, že přichází úsvit, v němž konečně potkáme Jeho.

A začne slavnost.