Advent – svátost křesťanské naděje

Kráčíme nyní v temnotě víry, ale
jednoho dne budeme kontemplovat Krista v záři jeho slávy (srov.
přímluvy úterních nešpor 2. týdne). Tato naděje podpírá naše
putování. Naděje je příhodným větrem, který vane poutnické lodi. V
křesťanském životě přísluší priorita víře, ale prvenství naději,
neboť víra nevlastní nijak předmět, který věří, ale věrně očekává, že
jej obdrží.

Adventní naděje se prostírá v
horizontu mesiánských zaslíbení a útěšné vize království
spravedlnosti a lásky Spasitelovy. Tato naděje je radostná, trpělivá
a důvěřuje. Křesťanská víra stojí na „radostné zvěsti“
zaseté do tmavé půdy a během dějin často zbrocené krví. V našem
životě nechybí rokle ani strmé kopce, a přesto náš cíl je jasný -
„den Páně“ (Flp 1,6 – 2. čtení 3. neděle cyklu C),
který naplňuje smyslem naši často tak namáhavou pouť. V očekávání, až
se objeví tento den, musíme „žít ve střídmosti a lásce v tomto
světě“ (přímluvy ranních chval 2. neděle). Jak nám připomíná,
sv. Cyprián, naše naděje musí být trpělivá a vytrvalá: „Nejmilejší
bratři, abychom mohli – obdařeni nadějí na dosažení pravdy a
svobody – dojít k samotné pravdě a svobodě, je třeba neustále
vytrvávat v trpělivosti. Aby totiž naděje a víra mohly přinášet své
ovoce, je třeba trpělivosti“ (2. čtení Modlitby se čtením
soboty 1. týdne).

Advent, stejně jako celý křesťanský život, očekává, až se naplní
událost par excellence –
spásné zjevení „toho, který je, který byl a který přichází“
(Zj 1,8). Touha po spáse člověka a po tom, co ji doprovází, nemůže
být životem pasivního a zahálčivého očekávání, ale má mobilizovat
veškerou pozitivní sílu, která může budovat budoucnost, jíž můžeme
spatřovat pouze v jejich prvotinách.

Církev a všechno stvoření se vzmáhají k plnému uskutečnění plánu
spásy. Očekávání drží na uzdě nasazení křesťanů a osvětluje
budoucnost, k níž přítomnost směřuje. Ale budoucnost Boží již propuká
v našem životě. Liturgie adventu, zvláště po 17. prosinci, je již
oslavou Boží přítomnosti v dějinách – ten, koho Panna počne a
porodí, se nazývá „Immanuel“, Bůh s námi (srov. Iz 7,14;
Mt 1,23 – verš před evangeliem 4. neděle cyklu A a antifona k
přijímání 4. neděle). Pán, Ježíš, není vzdálen tomu, kdo ho hledá s
upřímným srdcem (srov. přímluvy nešpor úterý 1. a 3. týdne), není
světu neznám – je přítomen uprostřed nás (srov. přímluvy
ranních chval čtvrtku 1. a 3. týdne).

Bůh je s námi, v každodennosti dějin a ve tvářích našich bratří a
sester. Tato přítomnost je přítomnost neskromná; Pán nechce jen
utěšovat, ale chce také zažehnout úsilí, pozvání k činnosti. Křesťan
je povolán hlásat a vydávat svědectví Pánově přítomnosti ve světě
(srov. přímluvy ranních chval pondělí 2. týdne). Dějiny jsou pak
jediným dramatem, který spolu vytvářejí Bůh a člověk.

Převzato z knihy Avvento,
Natale, Epifania (Edizioni San Paolo, Cinisello Balsamo,
2002).

Pracovní překlad David Vopřada.
Redakčně upraveno.