Katolická charismatická obnova
  

Hlavní menu:


Advent – svátost křesťanské naděje

08.12.2003, autor: Matias Augé, kategorie: Advent

Kráčíme nyní v temnotě víry, ale
jednoho dne budeme kontemplovat Krista v záři jeho slávy (srov.
přímluvy úterních nešpor 2. týdne). Tato naděje podpírá naše
putování. Naděje je příhodným větrem, který vane poutnické lodi. V
křesťanském životě přísluší priorita víře, ale prvenství naději,
neboť víra nevlastní nijak předmět, který věří, ale věrně očekává, že
jej obdrží.


Adventní naděje se prostírá v
horizontu mesiánských zaslíbení a útěšné vize království
spravedlnosti a lásky Spasitelovy. Tato naděje je radostná, trpělivá
a důvěřuje. Křesťanská víra stojí na „radostné zvěsti“
zaseté do tmavé půdy a během dějin často zbrocené krví. V našem
životě nechybí rokle ani strmé kopce, a přesto náš cíl je jasný -
„den Páně“ (Flp 1,6 – 2. čtení 3. neděle cyklu C),
který naplňuje smyslem naši často tak namáhavou pouť. V očekávání, až
se objeví tento den, musíme „žít ve střídmosti a lásce v tomto
světě“ (přímluvy ranních chval 2. neděle). Jak nám připomíná,
sv. Cyprián, naše naděje musí být trpělivá a vytrvalá: „Nejmilejší
bratři, abychom mohli – obdařeni nadějí na dosažení pravdy a
svobody – dojít k samotné pravdě a svobodě, je třeba neustále
vytrvávat v trpělivosti. Aby totiž naděje a víra mohly přinášet své
ovoce, je třeba trpělivosti“ (2. čtení Modlitby se čtením
soboty 1. týdne).



Advent, stejně jako celý křesťanský život, očekává, až se naplní
událost par excellence
spásné zjevení „toho, který je, který byl a který přichází“
(Zj 1,8). Touha po spáse člověka a po tom, co ji doprovází, nemůže
být životem pasivního a zahálčivého očekávání, ale má mobilizovat
veškerou pozitivní sílu, která může budovat budoucnost, jíž můžeme
spatřovat pouze v jejich prvotinách.



Církev a všechno stvoření se vzmáhají k plnému uskutečnění plánu
spásy. Očekávání drží na uzdě nasazení křesťanů a osvětluje
budoucnost, k níž přítomnost směřuje. Ale budoucnost Boží již propuká
v našem životě. Liturgie adventu, zvláště po 17. prosinci, je již
oslavou Boží přítomnosti v dějinách – ten, koho Panna počne a
porodí, se nazývá „Immanuel“, Bůh s námi (srov. Iz 7,14;
Mt 1,23 – verš před evangeliem 4. neděle cyklu A a antifona k
přijímání 4. neděle). Pán, Ježíš, není vzdálen tomu, kdo ho hledá s
upřímným srdcem (srov. přímluvy nešpor úterý 1. a 3. týdne), není
světu neznám – je přítomen uprostřed nás (srov. přímluvy
ranních chval čtvrtku 1. a 3. týdne).



Bůh je s námi, v každodennosti dějin a ve tvářích našich bratří a
sester. Tato přítomnost je přítomnost neskromná; Pán nechce jen
utěšovat, ale chce také zažehnout úsilí, pozvání k činnosti. Křesťan
je povolán hlásat a vydávat svědectví Pánově přítomnosti ve světě
(srov. přímluvy ranních chval pondělí 2. týdne). Dějiny jsou pak
jediným dramatem, který spolu vytvářejí Bůh a člověk.


Převzato z knihy Avvento,
Natale, Epifania
(Edizioni San Paolo, Cinisello Balsamo,
2002)
.


Pracovní překlad David Vopřada.
Redakčně upraveno.


  
© 2001-2013 Katolická charismatická obnova. Použití textů je možné se svolením redakce. ISSN 1214-2638.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2007 - 2018
Nejčastěji hledané výrazy: Charismatická obnova | Vnitřní uzdravení | Vojtěch Kodet | Tábor Jump