Autor

Usazen za psacím stolem, Autor otevírá velkou knihu. Není v ní nic.
Nejsou v ní žádná slova, protože slova ještě neexistují.

Slova dosud neexistují, protože žádných slov není třeba.

Nejsou žádné uši, které by jim mohly naslouchat a žádné oči, které by je mohly číst.

Autor je jediný.

A tak uchopí velké pero a začíná psát.

Jako si malíř připravuje barvy a řezbář nástroje, Autor si chystá slova.

Jsou tři. Tři jednotlivá slova.

Prýští z nich milióny myšlenek, ale na těch třech slovech bude postaven příběh.

Hrot pera píše první. Č–a–s.

Dokud nebylo zapsáno, čas neexistoval.

On, Autor sám, je mimo čas, ale jeho příběh bude vložen v čase.

Ten příběh bude mít svůj první východ slunce a první pohyb písku na pláži.

Počátek … a konec. Bude mít závěrečnou kapitolu.

Autor ji zná ještě než ji napíše.

Čas. Vzdálenost mezi šlépějemi na stezce věčnosti.

Pomalu, něžně, píše Autor druhé slovo. Jméno. A–d–a–m.

Ještě píše a už ho vidí, prvního Adama. A taky všechny další.

V tisících epoch a tisících zemí, Autor je vidí.

Každého Adama. Každé dítě. Okamžitě milováni. Bez přestání milováni.

Každému přidělí čas. Každému stanoví místo.

Žádná náhoda. Žádná shoda okolností. Prostě záměr.

Autor dává těmto nenarozeným zaslíbení: Ke svému obrazu tě učiním.

Budeš jako já. Budeš se smát. Budeš tvořit. Nikdy nezemřeš.

A budeš psát.

Musí psát. Neboť každý život je kniha. Ne na čtení, ale k napsání příběhu.

Příběh každého života začíná Autor, ale každý život si dopíše sám svůj vlastní závěr.

Jak nebezpečná svoboda.

Oč bezpečnější by bylo každému Adamovi jeho příběh i dokončit. Předepsat každou volbu.

Bylo by to bývalo jednodušší.

Bylo by to jistější.

Ale nebyla by to láska.

Láska je láskou jedině, když dává vybrat.

A tak se Autor rozhodl svěřit každému dítěti pero.

„Pište opatrně,“ šeptá.

S láskou, uváženě, píše třetí slovo, které bolí už teď. I–m–m–a–n–u–e–l.

Největší mysl ve vesmíru vymyslela čas.

Nejspravedlivější soudce svěřil Adamovi právo volby.

Ale byla to láska, která dala Immanuele, toho, který je Bůh s námi.

Autor vstoupí do svého vlastního příběhu.

Slovo se stane tělem. I on se narodí. i on se stane člověkem.

Bude mít ruce a nohy, pozná slzy a zkoušky. A co je nejdůležitější. I on bude mít právo volby.

Immanuel bude stát na křižovatce života a smrti a bude si muset vybrat.

Autor dobře zná závažnost toho rozhodnutí.

Jeho ruka se na chvíli zastaví, když píše tuhle stránku své vlastní bolesti.

Mohl by přestat. I sám Autor má volbu.

Ale jak by mohl Stvořitel netvořit? Jak by mohl Spisovatel přestat psát?

A jak by Láska mohla nemilovat?

A tak volí život, i když to znamená smrt, s nadějí, že jeho děti udělají totéž.

A tak Autor života dokončuje příběh.

Do těla si nechává zatlouct hřeby a odvaluje kámen od hrobu.

S vědomím své volby, s vědomím volby všech Adamů, píše „Konec“.

Potom zavře knihu a vyhlásí počátek.

„Budiž světlo!“

Z knihy Max Lucado: A Gentle Thunder – Hearing God Through the Storm přeložil Karel Řežábek

Převzato s laskavým svolením sdružení 3pé.

http://www.3pe.cz