Beránek Boží

Protestantské církve mluví pořád o bibli; no a katolíci, ti zase o svátostech. Je to tak správně?

Ne tak docela. Co se týče osobní četby Písma, protestanti často opravdu katolíky „strčí do kapsy“. Když ale dojde na nedělní bohoslužbu, stěží nalezneme bibličtější slavení než mši. Čtení z Písma jsou již sama o sobě samozřejmě skvělá dost, ale i ostatní modlitby ve mši jsou „napěchovány“ úryvky z bible. Mnoho z toho, co říká kněz anebo čím lid odpovídá, jsou ve skutečnosti často přímé citáty z bible. Uveďme pro příklad jen onu výzvu, kterou kněz pronáší před přijímáním: „Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hřích světa.“ Jedná se o přímou citaci Jan 1,29, kde s těmito slovy ukazuje Jan Křtitel na Krista.

My jsme si již na toto Ježíšovo označení navykli natolik, že námi již nepohne tolik jako s prvními učedníky, kteří tato slova slyšeli.

Většina Židů očekávala Mesiáše, který se stane Lvem z Judy, novým Davidem, který vyžene svým válečným hrdinstvím Římany ze země Hospodinem zaslíbené. Koho z nich by napadlo, že Mesiáš bude beránkem?

Beránci nikterak neprosluli svou statečností v bitvách. Nezabíjejí. Umírají. Denně byli zabíjeni v židovském chrámu jako součást bohopocty.

Každého roku však byla přinášena zvláštní oběť, při níž hráli beránci mnohem důležitější úlohu, totiž při ústředních slavnostech židovského náboženského roku – Pesachu, svátku „Přejití“. Tento svátek byl každoroční památkou na největší událost spásy ve Starém zákoně, totiž vysvobození Izraelitů z egyptského otroctví. Poslední ranou, která srazila faraóna na kolena a Hebreje vyvedla ke svobodě, udeřil anděl smrti, který „prošel“ Egyptem a zbavil života ty, kteří byli v zemi nejcennější, prvorozené syny.

Co uchránilo Izraelity od stejné pohromy? Oběť dokonalého beránka bez poskvrny. Tento beránek byl zástupnou obětí za prvorozené izraelských rodin. A jednalo se o oběť velmi drahou, vždyť bohatství rodiny se v oněch dobách počítalo nikoli v penězích, ale ve zvířatech.

Izraelité měli pomazat beránkovou krví veřeje svých domů a rodina měla jíst maso obětovaného zvířete při zvláštní rituální hostině.

Všichni známe konec tohoto příběhu. Faraón nakonec nechal Izraelity odejít a oni pak každého roku přicházeli ve statisících do svého posvátného místa, jímž se později stal Jeruzalém, aby obětovali beránky a jedli společně pesachovou hostinu.

Nestalo se zcela náhodou, že Ježíše uvěznili a odsoudili na smrt během Pesachu. V Janově evangeliu Ježíš naposledy vydechuje právě v onom okamžiku, kdy v chrámu zabíjeli velikonoční beránky. Toto evangelium také jako jediné nezmiňuje, že Ježíšovy nohy byly přeraženy, aby se poznalo, zda již zemřel, jak bylo při křižování zvykem. Římané si však Ježíšovu smrt ověřili jiným způsobem –vrazili mu kopí do srdce (Jan 19,32). Proč Jan tuto okolnost tolik zdůrazňuje? Protože Písmo požaduje, aby žádná kost velikonočního beránka nebyla zlomena (Ex 12,46).

Všechna slova a události Staré smlouvy měly svou velkou hodnotu, smysl a důstojnost již samy ze sebe. Ale zároveň též ukazovaly k větší smlouvě, k osobě, která se coby Slovo stala tělem, Beránkem, jenž zachránil Izrael z mnohem hlubšího područí, než bylo otroctví faraónovo. Slovo přišlo jako neposkvrněný Beránek, aby přineslo dokonalou oběť lásky, která převážila všechnu lidskou špatnost, a tak vzalo na sebe všechen hřích. Pastýř přinesl svou krev za naše hříchy a jeho tělo se stalo naší novou velikonoční hostinou, aby dodalo ovcím síly stát se beránky stejnými jako byl on, které budou schopny nabízet své životy za život světa (Řím 12,2).

Uveřejněno se souhlasem autora a The Crossroads Initiative. Překlad David Vopřada.