Bez Boha si neškrtnu
I když přicházím na schůzku s téměř hodinovým zpožděním (dopravní zácpa při vjezdu do Plzně), manželé Řežábkovi mě zvou vlídně dál. Dáša právě odchází pro děti do školky. Karel mě zve do své pracovny. Sedíme při Pepsi-Cole v útulné pracovně bytu v Plzni-Bolevci. Kolem zdí police s knihami, pracovní stůl, počítač. Z okna je hezký výhled na vzrostlé stromy parku. Diktafon připraven, začínáme:
Jak se člověk stane pastorem?
Nepředpokládal jsem, že budu pastorem. V době, kdy jsem vedl chvály v nynějším Křesťanském společenství Praha, myslíval jsem si občas, že na ledacos "mám". Ale když jsem z této služby odcházel, rozhodně už jsem si nemyslel, že bych měl na cokoli, natož pak starat se někde samostatně o sbor. Do Plzně jsem šel s vědomím, že bez Boha si neškrtnu.
Dá se to všechno zvládnout - manžel, táta, pastor, muzikant?
Někdy toho je hodně, mám tři děti a kromě pastorování v místním plzeňském sboru spolupracuju i na národní rovině, jsem členem týmu, který připravuje různé semináře a konference. Pomáhám připravovat konference chvály, konference pro křesťanské umělce "Hrejte dobře a zvučně" v Brně a taky na různých místech kážu a přednáším. I když je toho občas hodně, dá se říci, že to stíhám docela dobře, protože se snažím dělat jenom věci, o nichž vím, že mě k nim vede Bůh.
Tohle zní asi trošku líp, než to ve skutečnosti vypadá, protože ne vždycky mám úplně jasno v tom, co pro mě Bůh zrovna má nebo nemá. Rozhodně hledám. Čím více se mi daří nacházet, tím méně jsem uhoněný a tím plodnější je to, co dělám.
Co na to manželka a děti?
Moje žena už před mnoha lety přijala, že její službou bude umožňovat mi mou službu. Toho si velice cením a vidím, že Dáša v mnoha věcech doplňuje moje slabé stránky, ve kterých je ona silná - a naopak. Při požehnání novorozeňátku - u naší prostřední dcery Petry - Dan Drápal tehdy prorokoval, že je Dáša větší částí požehnání mé služby. Často si to připomínám a opravdu je to tak.
Je pravda, že jsou oblasti - jak ve službě, tak ve společném životě - do nichž by člověk nevstoupil, kdyby nebyl v manželství. A naopak těm, kdo žijí bez manželství, jsou otevřené jiné oblasti, do nichž nevstoupí ten, kdo žije v manželství. Skutečně si uvědomuju jak mi Pán Bůh v Dáše požehnal.
A potomci? Před nějakým časem se ve školce ptali jedné z našich dcer, co dělá tatínek, a ona na to, že nic, že si jen hraje na kytaru a s počítačem. A nedávno, když si děti v nedělní škole povídaly o bibli, ptali se vedoucí: "Tak co, děti, čtou si vaši rodiče v bibli?" Děti volaly: "Ano, tatínek si čte, maminka si čte, my si čteme" a jen náš nejmladší syn David prohlásil: "Táta si v bibli nečte!" To vyvolalo patřičný ohlas. A to všechno kvůli tomu, že si dělám čas na čtení Písma a společenství s Bohem brzo ráno, kdy ještě celá rodina spí, takže mě Davídek s biblí nevidí. Přes celý den, kdy s biblí hodně pracuji při přípravě seminářů nebo kázání, mám všechno v počítači a syn zase nemůže vidět, že bych seděl u Písma. Od té doby mu pro jistotu občas hlásím: "Teď si čtu bibli!"
Jak trávíte společný čas?
Trvalo mi celých několik prvních let, než jsem zjistil, že představy mé ženy i rodiny o tom, jak je nejlepší trávit společně volný čas, jsou trochu jiné než moje. Měl jsem totiž dojem, že musím neustále vytvářet nějaký program a nějak je bavit, a že když už jsme spolu, musí to mít všechno spád. Teprve po letech se ukázalo, že má žena vůbec tuto potřebu nemá, že jí úplně stačí, když jsme prostě spolu a můžeme klidně i mlčet... Že ji mnohem víc těší sám fakt, že jsme spolu, než to, jak přesně společný čas strávíme. Takže se od té doby snažím jen o to, abychom byli opravdu spolu: ne jedním uchem poslouchat, co říká, a myslet přitom na kdovíco. Snažím se být "duchem přítomen".
Berou tě jako "staršího" věkem starší, když jsi léty mlád?
Berou. Nevím přesně, čím to je. Asi tím, že je Bůh tak hodný a nedělá mi to těžší. Snažím se přistupovat k lidem starším než jsem sám s úctou. Pochopil jsem to sice asi později, než bych měl, ale podařilo se. Pochopil jsem, že jsou věci, kterým lze porozumět jedině díky zkušenosti let. Spoustu věcí může člověk přijmout od Boha, nastudovat z Písma nebo zakusit jiným způsobem, ale zralost věkem je ještě něco jiného.
Dost intenzívně jsem se po určitou dobu věnoval v Písmu tématu stáří a překvapilo mě, že ve Starém zákoně jsou popsány dvě možnosti, jak může člověk dopadnout: bude z něj zaken - to slovo znamená stařec, ale také starší. Obojí vyjadřuje jeden výraz: buď jde o staršího, jenž v moudrosti a šedinách zasedá v městské bráně a když promluví, mladší v úctě umlkají a povstávají, o člověka, který svými léty prožitými s Bohem získal něco, co se nedá nahradit žádnou teologickou školou a čím může obdarovávat ty mladší. Ale může se z něho stát také otrávený a otravný profesionál, který dává najevo, že už všechno ví a všechno stokrát slyšel.
Učím se vidět v druhých moudrost let. V každém z lidí starších než já se učím vidět to, že někam došli. Přestože jsem mladší než oni, považuji za důležité pomáhat jim, aby sami sobě takto rozuměli: stáří není prokletí, ale požehnání. Aby pochopili, že mohou být velkým přínosem a obdarováním pro mladší lidi.
Známe tvoje písně chval. Víme, žes byl vedoucím chval. Co pro tebe znamená Boží chvála?
Toto téma je mi vzácné, strávil jsem spoustu času jeho studiem i v praxi. Souviselo to s mou službou vedoucího chvály v Praze. Přemýšlel jsem, co chvála je, k čemu je, co má a nemá dělat. Zjistil jsem, že se chvála dá velmi snadno oddělit od veškerého ostatního křesťanského života, takže se z ní pak stane v určitých kruzích jakýsi zkušební kámen pravého křesťanství: kdo zcela určitým způsobem nechválí, netleská, nezvedá ruce, netančí, ten zřejmě ještě všechno zcela nechápe, případně potřebuje z něčeho uzdravit ap. Zjistil jsem, že je to úplně jinak. Že chvála je velice důležitá a měla by patřit mezi základní kameny našeho křesťanství. Je a měl by to být životní styl. Avšak je-li oddělena od života, člověk se sice může stát expertem na chválu, může o ní přečíst spoustu knih a nastudovat si teologii chvály, a přitom vůbec nemusí patřit mezi ty, které Otec hledá a kteří žijí v Duchu a v pravdě.
S tím souvisí i druhé téma - reptání. Hodně se učím, že je dobré snažit se o vyváženost. Když člověk studuje něco v Písmu, neměl by se pohybovat pouze v nějakém úzkém koridoru, ale měl by se snažit neustále se kontextem vracet do rovnováhy. Jeden z důležitých vyvažujících prvků je právě opak chvály - reptání. Z Písma se dá velice jasně doložit, že není žádná střední cesta, buď člověk žije stylem chvály anebo reptání. Tím, že o tom nepřemýšlíme, řekneme si jednoduše: "dnes mi není do chválení, nevím, za co bych měl děkovat, proč bych se měl radovat a z čeho" ale teprve když si uvědomíme, že každý krok pryč od chvály je krokem směrem k reptání a když v Písmu sledujeme, co reptání s lidským životem udělá, pomůže nám to pochopit význam chvály úplně jinak.
Čím žije momentálně plzeňský sbor a jeho pastor?
Všechno se teď hodně vyvíjí. Posledních několik měsíců jsem se nad situací ve sboru dost trápil. Viděl jsem tu hodně toho, co se teď obecně v Čechách objevuje asi i trochu napříč denominacemi, a sice masivní nástup konzumního křesťanství: povrchního přístupu k víře, kdy lidé jakoby ztráceli chuť přemýšlet a jsou radši, když to někdo vymyslí za ně, když někdo zavelí, že se bude dělat to a to... Jako by lidé ztráceli chuť do tvořivého přístupu k životu. Připadali mi hodně unavení a vyčerpaní.
Není to tak trochu i únavou, která je patrná v celé občanské společnosti?
Ale vždyť právě křesťané by měli být lidmi naděje. Kdo jiný než křesťané by měl ukázat na zdroj nasycení, který není závislý na vnějších okolnostech? Na to, že je tu někdo, o koho se mohou opřít, i dyž všechno okolo je nespolehlivé a pohybuje se?
Přemýšlel jsem, co s tím. Vůbec o tom poslední dobou dost přemýšlím. Co je to vlastně církev? Pro koho tu je? Bylo by jistě nejsnazší udělat z církve jakýsi exkluzívní klub, a vytvořit jakési společenství rychlých běžců, kteří na to mají, kteří mají chuť se rvát, následovat Krista, ať to stojí co to stojí. S těmi se spolupracuje samozřejmě dobře, ale jde o to, jestli si můžeme dovolit vyšoupnout ostatní před bránu. Cítím, že církev by měla být společenstvím otevřeným i pro slabé, kteří zatím nedokážou vidět ani ty docela jasné věci.
Cítím ale, že by to nemělo být za cenu utažení struktury - toho, že vytvoříme pomyslnou síť s hodně malými oky, aby rybičky nevypadávaly ven. Aby všichni povinně museli všechno a vše by bylo dáno nějakým systémem. Spíš cítím, že je potřeba hodně povzbuzovat lidi, aby chápali, že každý jsme zcela jedinečný. Že každý máme zcela zvláštní místo v Božím plánu, na němž jsme nenahraditelní. Naše místo sice může zaplnit někdo jiný, ale nebude to ono. Protože jsme prostě nenahraditelní na místě, které nám Bůh připravil, jsme pro toto místo nejlepší.
Jak to chceš uvádět do praxe?
Chci lidem pomáhat, aby si dali práci s hledáním místa v Božím plánu. Hodně mě v poslední době oslovila knížka Larryho Crabba a spoluautorů, která se jmenuje Adamovo mlčení. Jeden z autorů tam předkládá svůj sen, v němž si představuje církev složenou z učedníků a starších: z lidí následujících zcela osobně Pána Ježíše. Když Ježíš vysílal apoštoly, přikázal jim: Získávejte mi učedníky. Každý tedy bude žít svůj vlastní vztah s Bohem, avšak všichni dohromady budou tvořit tělo. Budou to údy, které se navzájem potřebují. Kde jeden druhého vidí jako toho, kdo má nést ovoce a jeden druhému také pomáhá ovoce nést. Mezi nimi jsou starší, buď v hierarchické pozici ve smyslu zakena, ti, kdo žijí delší dobu s Bohem a prošli s Bohem vítězně zápasy, jimiž ostatní teprve procházejí. Mohou ostatním říci: S tím, s čím se potýkáš, jsem se potýkal také. Chci se s tebou modlit.
Je to něco jiného, než kdyby se stály fronty na sebepomazanější jedince, protože pak tělo funguje tak, že se lidé navzájem povzbuzují, každý je někomu bratrem nebo otcem, sestrou nebo matkou. Je-li někdo bratru bratrem, jsou spolu duchovně na stejné úrovni. Třeba jsou oba ještě nemluvňata, sdílí však spolu Kristův život a spolu jej nesou. Nebo se sdílí mládenec mládenci, řeší si svou "duchovní pubertu", problémy, které jsou ostatním nelogické, nesrozumitelné, nepochopitelné, ale tito dva je mohou nést spolu. Mohou se povzbuzovat k zápasu. Někdo může být otcem, zakenem, může bratru předat nějakou zkušenost, modlit se za něj. Tak si představuju církev. Přál bych si, aby byla oporou a sloupem pravdy, jako město na hoře. Ne aby spotřebovávala veškerou svou energii k přežití té nutné doby, než se Pán Ježíš vrátí.
A daří se to?
V posledních dvou měsících mě moc těší, že to začíná být trochu vidět. Jako kdyby Pán Bůh začal působit v srdcích lidí paralelně s tím, co cítím, aniž bych o tom začal nějak víc mluvit. Jeden projevuje o druhého zájem. Jedna sestra na skupince říkala, že potkala bratra, o němž ani nevěděla, jak se jmenuje. Ten se jí zeptal: "Jíte cuketu?" Ona řekla: "Jíme." "Tak tady máte" a vytáhl cuketu.
Nebo mi jeden muž dal obálku, abych ji předal někomu jinému, a nepřál si být jmenován. Jako by se sbor v tomto ohledu začínal opravdu probouzet.
Jaké vyhlídky má podle tvého názoru křesťanství v naší zemi?
Myslím, že má naprosto nulové vyhlídky, bude-li zahleděno samo do sebe. Budou-li se křesťané ptát: "Co z toho budu mít?" a budou-li chodit do svého společenství s předstvou jakýchsi duchovních švédských stolů, z nichž si vyberu lahůdku, dle vlastní chuti. Takové křesťanství, myslím, nemá lidem co dát a spíše bude odpuzovat. Právě proto, že doba tlačí ke konzumními způsobu života, potřebují lidé vidět něco jiného, potřebují vidět, že křesťané nezůstávají na povrchu. Že se nedají válcovat reklamou, snahou mít ty nejlepší věci, že nepotřebují následovat směr, kterým se v této době houfně jde. Že mají vztah k někomu, kdo jim umožňuje žít jinak, s jinými hodnotami. Hodně záleží na tom, zda budeme vonět vůní Krista právě jako jednotlivci. Nebudeme-li vonět jako jednotlivci, budeme si pouze namlouvat, že něco zmůžeme jako církev. Protože tu pak bude udržovat jen několik tahounů, kteří se dřou a dělají všechno, a ostatní se povezou. Ovšem tohle lidi zvenčí rychle prokouknou. Přijdou dvakrát nebo třikrát a zjistí, že to u nás jde úplně stejně jako ve světě, jen s tím rozdílem, že se nebavíme o tom, jak se pěstujou kytičky, ale o křesťanství. Myslím, že v nás lidé potřebují vycítit rodinu, ve které záleží každému na každém, každý je důležitý. Že je tu místo pro silné i pro slabé. Ne jako ve světě, kde se asertivita scvrkla na to, jak všechny oblafnout a nějak nad nimi dominovat. Křesťanská společnost by měla být jiná, plná lásky, přijetí a schopnosti unést ty, které je těžké unést. Dokud toto lidé na církvi neuvidí, nebude jim církev mít co říci. A nebude to vidět na církvi, dokud to nebude vidět na jednotlivcích. Dokud každý sám za sebe nebudeme moci říci: Hospodin je MŮJ pastýř.
Jaké byly tvé začátky ve službě chvály?
Doufám, že to, co řeknu o sobě, bude trochu osvobozující pro lidi, kteří mají dojem, že to vždycky musí probíhat nějakým superduchovním způsobem. Na začátku jsem se prostě začal učit hrát na kytaru - asi týden před svým obrácením (to bylo v květnu 1985). Takže svým způsobem jsem měl výhodu, že jsem nikdy nehrál žádné jiné písničky, než křesťanské. Na začátku jsem si vůbec neuvědomoval nějaké zvláštní Boží povolání. Prostě mě bavilo hrát na kytaru. Byl jsem ten případ, který, jakmile zahlédne kytaru, chytí ji a už nepustí. I když se naskýtali lidé, kteří to uměli lépe než já, byli bez šance: já to pořád drhnul, i když jsem uměl jen dva rytmy. Postupně jsem se trochu něco naučil, ale hlavně se nějak vžilo, že Kája prostě hraje. Při různých příležitostech jsem začal hrát a taky zpívat, a bylo to strašný. Když slyším nahrávku z té doby, červenám se jako pivoňka, ale věřím, že to také mělo smysl. Tenkrát jsem taky začal skládat písničky. Pamatuju se, jak jsem složil jednu ze svých prvních a hrál ji Danu Drápalovi. On mi tenkrát říkal: "Víš, Kájo, je to trošku na jedno brdo. Je to sice pěkný brdo, ale je jenom jedno." To pro mě bylo velice cenné a důležité. Některé písničky z těch prvních dob se stále ještě hrají, považuju je za začátečnické a byl bych radši, kdyby už zmizely, ale i ty si Pán Bůh může k něčemu použít.
V té době jsem neměl povědomí, co to vlastně chvála je. Nebylo ještě žádné vyučování o službě chválou ve společenství. To všechno teprve postupně začalo krystalizovat. Časem jsem sám začal vnímat (a bylo to potvrzeno i od druhých), že je součástí Božího záměru, abych sloužil chválou. A v Praze vznikla první hudební skupinka chvály, kterou jsem vedl. Začátky byly opět z hudebního hlediska strašné. Ale poslechli jsme Boha a šli do toho. Bůh mě odnaučil mluvit o té době pohrdavě. Kdysi přišla řeč na kazetu, kterou jsme natočili stylem "domorobo": ve sboru jsme si stoupli všichni kolem jednoho mikrofonu a každý zpíval, jak uměl, a dva jsme k tomu drhli na kytaru. Jedna sestra později říkala, jak se jí ta kazeta líbí. Já jí odpověděl, že se za ni trochu stydím a radši se k ní moc nehlásím, ale ona řekla: "Víš, Kájo, já jsem se při ní obrátila." To bylo zastavení od Boha, abych o tom nemluvil pohrdavě. Mělo to ve svůj čas svůj smysl. Jistě by nebylo dobré, abych dál točil v této kvalitě, ale tenkrát to Bůh použil.
Co bys poradil těm, kdo chtějí ve společenství začít sloužit chválou, a nevědí, jak do toho?
Radím jim, aby hledali Boží povolání.
Pokud Bůh chce, abys sloužil chválou, taky ti pomůže. Pokud to nechce, a ty se tam přesto budeš tlačit, zabereš místo někomu jinému a přitom tvé skutečné místo zůstane prázdné. A jak se hledá? Tak, že si to člověk vyzkouší. To je i můj případ. A vůbec nevadilo, že jsem hledal. Mohli se objevit i jiní lidé s větším obdarováním ke chvále a já bych asi dělal něco jiného. A přesto by to ani pak nebyl ztracený čas, protože bych se naučil něco, co bych mohl použít ve službě, do níž jsem volán. Stojí za to hledat. Ať už člověk přijme dar předem, nebo jej zjistí až "za pochodu". Ale dobré je začít. Líbí se mi verš z 1 Kor, kde Pavel vybízí, abychom nehleděli na věci vysoké, ale věnovali se všedním službám. I když zpočátku půjde jen o drhnutí na kytaru a k tomu nepříliš sladěný zpěv, budeš-li to dělat věrně, Bůh tě povede ke všemu, co pro tebe má a požehná tomu, co děláš a ty budeš dělat pokroky.
Jakou muziku poslouchá muzikant?
Předem musím říci, že se nepovažuju za muzikanta. Na to jsem moc racionální. Dobrého umělce dělá právě to, že je silný po emocionální stránce. Přistupuje k životu spíš srdcem než hlavou. Já k životu naopak přistupuju spíš hlavou. Vidím v tom pro sebe velké výhody. Ale v umění je to trochu jinak. Větším darem je pro mě zpívat, hraní na kytaru jsem bral vždycky jen jako nouzovku. Zpívání je mi bližší, protože trochu souvisí s dalšími dary, které mi Bůh dal. Jsem schopen vyjádřit se mnohem víc řečí než samotnou hudbou. Muzikant by mi v tomto jistě oponoval.
Rád poslouchám gospel, černošské chvály, ale mám rád i to, když se bělochům daří zpívat černošský gospel a přidávají do toho něco, co je vlastní právě bělochům. Třeba Oslo Gospel Choir nebo The Joy Bells, oba sbory jsou ze Skandinávie, z Norska a ze Švédska, jsou to Severoevropani a přitom zpívají hodně "černě", a navíc do toho dávají něco, co je mně, Evropanovi, blízké. A pak mám samozřejmě rád naturalizované černochy. Mám rád i styl amerického popu, alespoň co se chval týká, ale vysbírám si z toho všeho jen hrozinky, které si pak poslouchám. Nesmím zapomenout na jazz, velice se mi na něm líbí schopnost vyjádřit úplně jiné odstíny lidské duše. Mám rád také tu jemnou meditativní hudbu, kterou hraje třeba John Michael Talbot nebo Michael Card. Se ženou posloucháme rádi styl, který neumím pojmenovat, který hraje např. Edens Bridge. U nás teď vyšla dvě alba: Celtic Psalms a Celtic Worship. Anebo třeba Maire Brenan a její album Perfect Time - její osobní krásné vyznání.
Můžeme se tě zeptat na tvé osobní vzory?
Nemohl bych asi jmenovat nikoho konkrétně. Spíš je to od různých lidí vždy něco. Vždycky mě ale potěší, jsetliže potkám někoho, kdo v sobě nese rysy zmíněného zakena. Je pro mě velkou poctou a velice si užívám, když s takovým člověkem mohu strávit nějaký čas. Mám jednoho přítele v Anglii, u něhož jsem nějaký čas bydlel a který také občas přijíždí sem k nám. Takhle nějak bych chtěl dopadnout, až budu starý. Je to dědoušek, který miluje Pána a je to na něm vidět. Žijí s manželkou krásným životem. Ať už spolu jdeme venčit psa nebo se projít do města, každým svým slovem vyučuje. Ne tím, že by měl připravené nějaké poučování, ale tím, jaký je, jak mluví, jak přistupuje k Bohu. Voní zralostí tak, že jsem to do sebe nasával jako houba. Bylo to pro mě velké požehnání.
Učím se vidět na druhých lidech něco, co mi může být povzbuzením pro další cestu za Bohem. Učím se dívat se na ně jinak. Hledat na nich dobré věci a napodobovat je, přestože ti lidé mívají stejně jako já i své špatné vlastnosti. Ale vždycky se najde mnoho dobrého. Jenom dá trochu více práce to nalézt.
Směješ se rád?
(Haha.) Když přednáším někde, kde mě neznají, rád začínám vtipem. Může to krásně uvolnit atmosféru a hned na začátku sblížit. Humor je nádherný Boží dar. Satan by neměl na to, aby stvořil humor. A jestliže Bůh stvořil humor, pak jej taky sám vrchovatou měrou má. Člověk však musí být opatrný. V Písmu najdeme verše, které bychom si měli přečíst, když o humoru přemýšlíme a hojně jej užíváme. Třeba: Někdo tlachá, jako by probodával mečem, kdežto jazyk moudrých hojí (Př 12,18). Někdy dostatečně včas nezaregistrujeme hranici, kdy je ještě humor krásný a budující a kdy začíná naopak druhého snižovat a ubližovat mu. Tady taky zatím ještě hledám vyváženost, protože hodně a rád vtipkuju. Snažím se ale přitom pořád mít v srdci prosbu: Buď, Hospodine, strážcem mých slov. Ale kdybyste věděli o nějakých dobrých vtipech, pošlete mi je. Těch je pořád málo.
Čemu ses v poslední době od plic zasmál?
Nejčastějším zdrojem humorných situací jsou teď u nás asi děti. Hlavně náš nejmladší, Davídek. Před nějakým časem jsem byl nemocný, měl jsem teplotu a bylo mi mizerně. Davídek za mnou přišel a pořád se ptal: "Tatínku, budeš už zdravej? Jak ti je? Už je ti dobře? A nebudeš už třeba zejtra zdravej?" Já jsem odpověděl, že nevím, a on na to: "Já bych tak chtěl, abys už byl zejtra zdravej, abychom mohli jít k tomu McDonaldovi!"
Nebo když jsme se ženou zjistili, že jsme potřetí těhotní, měli jsme rozděleno, kdo které z našich dcer to oznámí. Žena to měla říct mladší Petrušce, a já starší Danušce. Když jsem s ní šel ze školky, řekl jsem jí: "Danuško, máme pro tebe překvapení. Budeš mít bratříčka nebo sestřičku." Danuška na mě vykulila oči a říká: "A maminka už o tom ví?"
Co vzkážeš čtenářům?
Jak už jsem řekl, hledejte svoje místo. Na tom hodně záleží. Nesmiřte se ve svém životě s ničím jiným než s první láskou. Cokoli jiného je škoda. Jinak člověk vleče své křesťanství za sebou jako kouli u nohy. Ale život může být docela jiný, může být v každém okamžiku krásný a prozářený. Nemusí to být pouhé trmácení za světlým bodem někde na obzoru a mezitím tma. Může to být cesta, která je krásná právě proto, že jde člověk pořád s tím, kdo je mu blízko. Těžko se to popisuje, ani já sám v tomto ohledu nežiju tak, jak bych chtěl. Ale mnohokrát jsem to už alespoň zahlédl. Vím, že to stojí za to. Sám za sebe o to chci usilovat a chci k tomu povzbudit i vás.
Karle, děkujeme a přejeme tobě, tvé rodině i sboru, aby se vám hledání té pravé cesty skutečně dařilo.
-----
připravila JINDRA HUBKOVÁ