Charismata
Na tomto místě musím se musím na chvíli zastavit a udělat krátký teologický úvod. Napříč celou biblí se Duch svatý zjevuje skrze dvojí činnost: skrze svou činnost posvěcující, která spočívá v přeměně člověka, který jej přijímá, vložení nového srdce, a skrze svou činnost charismatickou. Při své charismatické činnosti přichází Duch k určitým lidem ani ne tak proto, aby v nich zůstal a posvětil je zevnitř, ale hlavně proto, aby skrze ně mohl být činný ve společenství a k jejímu dobru. K tomu dává dar proroctví, jinému člověku schopnost řídit druhé, v dalším sílu vítězit nad nepřítelem. To jsou charismata: dary dané lidem zdarma ne kvůli tomu, že jsou svatí, ani kvůli tomu, aby z nich tyto dary nadělaly světce, ale pro službu Božímu lidu. To také vysvětluje, proč je možné být charismatikem a přitom nebýt svatým. Písmo však přece jen ukazuje, že i Duch charismat patří neoddělitelně k Letnicím, a používá k tomu proroctví Joelovo, který toto vylití Ducha na celé lidstvo, na mladé i na starce, muže a ženy předpověděl.
Když o charismatech mluví svatý Pavel, používá dva rozdílné přístupy. Když se obrací na církev v Soluni, kde, jak se zdá, nepřikládají charismatům dostatečnou pozornost, vybízí: "Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte. Všecko zkoumejte, dobrého se držte; zlého se chraňte v každé podobě." (1Sol 5,19-22) Když se ale obrací ke Korinťanům, kteří byli charismaty nadšení, baví se s nimi trochu jinak. Nepopírá charismata, ale vnáší mezi ně řád, vysvětluje, jak je používat, dává jim správné místo, stanoví jim patřičnou důležitost. Charismata jsou potřeba, ale je ještě lepší cesta, ještě důležitější činnost Ducha a to je láska, tj. svatost.
Rád bych mluvil jako Pavel: když mluvím v prostředí, kde se charismata velmi cení, tlumím přílišný entuziasmus. Když mluvím v prostředí jiném, podobném tomu v Soluni, vybízím je, že není třeba se charismat bát.
Zde charismata známe a ceníme všichni, a přesto jsem přesvědčen, že v této fázi života Obnovy je potřeba znovu prohlásit, že jsou důležité a trvat na nich. Charismata jsou pro Obnovu v Duchu svatém věcí fundamentální, protože kdyby již charismata neexistovala, těžko by šlo mluvit o charismatické obnově. Dnes v teologii částečně tíhne k tomu, že charismata zakrývá. Tvrdí se, že vše je charisma: můj rodinný život je charisma, láska k mé manželce je charisma, také můj smysl pro humor je charisma! Charismata a talenty se staví na stejnou rovinu, ačkoli jde o dvě rozdílné věci, i když si neprotiřečí. Talent má svůj základ v mé přirozenosti, charisma v milosti, ve svobodném a bezplatném Božím daru. V obou případech jde o dílo Ducha, ale jinak.
Mimoto existuje charisma a charisma. Pokud je charisma "projevem Ducha k obecnému užitku", pak existují některá charismata, která této definici odpovídají více, protože to jsou projevy Ducha viditelné a zřejmé. Charismatická obnova přijala pokorný dar ukazovat některá z těchto charismat, která jsou silnými projevy Ducha, a které způsobí, že také nevěřící a ostřílený svět dneška zvolá: "Zde je Bůh!" Obnova v Duchu zanikne v den, kdy zaniknou tato charismata, a bude-li nadále existovat, bude jen vyhaslým vulkánem, jehož proudy lávy vychladly a ztvrdly, a na tyto břidlicové tabulky si už každý bude moci napsat, co chce.
Co tedy dělat, aby se charismata a tedy také charismatická obnova udržely naživu? Charismata dává Bůh podle své vůle tomu, kdo chce a jak chce. Nesmí proto překvapit, proč existují některé epochy, ve kterých se Pán charismaty projevuje více než v jiných. Omezovali bychom Boží svobodu, kdybychom tvrdili, že ve všech dobách a prostředích se ukazovala charismata stejným způsobem a ve stejné intenzitě.
Nyní je potřeba také říci, že charismatická činnost spočívá na činnosti posvěcující, na obnově srdce a to záleží také na nás. Charismata netrvají, pokud osoba, která je přijala nežije podle Ducha, pokud není poslušná, pokorná a čistá! Například Saul přijal velmi mocné charisma, ale nebyl Božímu slovu poslušný a ztratil jej. Šalomoun přijal charisma moudrosti a poznání, ale od Hospodina jej vzdálil přepych a charismata ztratil. Nenalhávejme si Hospodin je jistě věrný a mnohokrát zachovává svou milost a svá charismata, přesto však jde o náš hřích. Nepůjde to donekonečna. Panuje-li mezi oběma činnostmi Ducha mezi činností posvěcující a charismatickou nesoulad, dříve nebo později dojde ke ztroskotání, které zavleče ostatní do zkázy.
Protože jsme vděční a máme radost ze zkušenosti s charismaty, přisvojme si modlitbu, kterou najdeme na konci čtvrté kapitoly Skutků: "Vztahuj, Pane, svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše." (srov. Sk 4,30) Také mysleme na všechny chvíle, kdy jsme charismata použili špatně, kdy jsme si z nich udělali podrážky na body, abychom vypadali vyšší, řekněme spolu s Davidem v duchu pokory: "Neodnímej nám. Pane, svého Svatého Ducha", i když si zasloužíme, abys tak učinil.