Co je pro život společenství dobré

Především se lidé, kteří chtějí či mají společenství tvořit, musí navzájem přijmout. Sotva lze vytvářet společenství mezi lidmi, kde existují trvalá meziosobní napětí nebo trvale nevyřešené vztahy. Dále se musejí domluvit na takovém programu, který je pro všechny přijatelný a žádoucí. Nenajde-li se takový „společný jmenovatel přání všech“, není možné, aby z této konkrétní skupiny lidí vzniklo fungující společenství. Shoda ve věci programu schůzek je pak zásadně důležitá po celou dobu existence společenství.

Někteří lidé se domnívají, že společenství musí být věkově homogenní. I když zpravidla nelze míchat pubertální mládež se zralými manželskými dvojicemi, není věková homogenita mnohdy důležitá. Naopak, věkové rozdíly mohou znamenat mnohostranné obohacení. To vše ale jen za předpokladu, že ti různě staří mají zájem na společném programu, který je pro všechny přijatelný. Pokud toto není, nepomůže ani věková homogenita.

Další velmi důležitou podmínkou dobrého fungování společenství je přiměřená (tedy ne neomezeně dlouhá) doba schůzky, dodržování smluvené hodiny začátku a právě tak dodržování smluvené hodiny konce setkání. Pokud se sejdou ve společenství např. studenti, kteří jsou zvyklí s časem nešetřit a brzy ráno nevstávají, nebo lidé, kterým volný čas přebývá s lidmi, kteří musí s časem velmi pečlivě hospodařit, neboť brzy ráno vstávají, starají se o rodinu atd. a program je tvořen podle těch prvních, druzí se poměrně brzy ze společenství vytratí.

Důležité je, aby společenství mělo stanovenou nejen náplň programu, ale i dobu trvání programu (zvl. ve večerních hodinách). Tam, kde jsou skupiny smíšené (studenti, pracující) bývají právě s tímto největší problémy. Program setkání by měl trvat maximálně dvě hodiny, ale i jedna hodina může stačit, je to dobře vyzkoušeno. Jestliže lidé vědí, že mají na vše pouze dvě hodiny, pak je plně využijí. Při nedodržování času může dojít k nekonečnému „rozmazávání“ problémů a takto strávený čas vede spíše k únavě všech. Při nedodržování času se většinou společenství zhroutí, nebo je někteří jen kvůli tomu opustí.

Náplň programu musí být domluvena, akceptována, ale někdy její dodržování i tak trochu vynucováno. Animátor musí umět program udržet. Je-li v náplni diskuse, je potřeba někomu svěřit hlídání tématu. Vyplatí se to. Velkým nebezpečím je, když diskusi dva nebo tři ovládnou a ostatní jsou odsouzeni jen do role posluchačů.

Při scházení se rodin vzniká nebezpečí, že se bude příliš času věnovat záležitostem spíše prestižním, konkurenčním (pohoštění atp.), což se může stát velmi vážnou překážkou. (Osvědčilo se např. omezit pohoštění závazně na čaj, příp. šťávu - a nic víc).

Animátor má danou skupinu lidí především stmelovat. Nemusí to být ani ten nejstarší, ani nejzkušenější, ani nejchytřejší, spíš to má být člověk iniciativní se schopností vcítění se do druhých. Jinak řečeno: někdo, kdo pomůže společenství jak ve chvílích bezradnosti a nečinnosti, tak ve chvílích konfliktů a kdo má účinnou a trvalou péči o to, aby se pokud možno všichni cítili ve společenství dobře.

A konečně společenství prospívá, má-li jeho život nějaký vývoj, směřování, není-li dlouhodobou stagnací, byť by to byla stagnace na velmi dobré úrovni.

-----

Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho uveřejněním.