Co společenství brzdí nebo ničí
1.6 Co jeho život brzdí nebo ničí
Je řada momentů, které dlouhodobě žádné společenství nesnese. Nemá-li společenství prakticky žádný program nebo je-li program dlouhodobě jen improvizován, společenství strádá a spíš dříve než později se rozpadne. Na druhé straně, je-li vystaveno společenství tlaku jednoho nebo dvou členů, kteří chtějí program, který je pro ostatní nepřijatelný, buď tito iniciátoři odejdou, nebo společenství zaniká. Společenství také nijak neprospívají časté absence některých členů, nespolehlivost pokud jde o dodržení smluveného programu a doby setkání, a příliš mnoho konfliktů uvnitř společenství. Velkou zátěží také je, když někdo z jeho členů opakovaně zaplňuje program svými problémy, případně jedním opakovaným problémem, jakoby ostatní tu byli jen proto, aby ho donekonečna řešili.
Společenství také mohou zatížit dva nebo tři vášniví diskutéři, kteří jsou schopni opakovaně „zaplnit program“ a nikoho jiného ani žádné jiné téma než je to jejich, prakticky nepřipustit.
Konečně společenství unese jen omezený počet členů, kteří se převážně „vezou“, to znamená, že jsou pasivní a jen očekávají, čím je ti druzí budou „dotovat“, obohacovat, ale sami nejsou schopni nebo ochotni nic do společného života dávat. Takový postoj nevzniká jen z nízkého sebehodnocení, ale často také z mylného přesvědčení člověka, že ostatní jsou vždy šťastnější, úspěšnější a méně potřební než on, a proto se musejí vždy oni o něj starat a on může vždy jen přijímat. Tito lidé se neodhalují ani tak svým mlčením a pasivitou ve společenství, jako spíš opakovanými nářky nad tím, co od společenství očekávali a co jim nedává, a naprostou absencí sebekritičnosti v této věci.
1.7 Členové společenství a „ti druzí“
Lidé, kteří řadu věcí života společně sdílejí, se stávají sobě navzájem bližšími. To může nelibě nést okolí. Ve farnosti, řeholní komunitě nebo v jakémkoliv kolektivu to pak nesou nelibě zejména ti, kterým se nepodařilo v nějakém společenství zakotvit, někam patřit, ti, kteří se cítí být osamocení. Důvody mohou být vnější, ale často bývají i vnitřní, vězí v člověku samém. Nejtvrdšími kritiky každého společenství bývají ti, kteří by v něm rádi byli, ale nemohou, nejsou schopni. Je dobré, když se to v konkrétních případech pochopí. Potom lze hledat cestu k tomu, jak by se touha tohoto člověka nebo těchto lidí mohla naplnit. Nemusí se to ovšem podařit. Potom nezbývá, než nevoli snášet. V každém případě si ale členové společenství musejí dávat pozor na to, aby se nestávali vlastní vinou nesnesitelnými a pro druhé nestravitelnými.
1.8 Zánik společenství
Společenství není a nemusí být věčné. Každé společenství má svou osobní historii, fáze svého růstu, stagnace, případně svého nového oživení, ale také někdy období pozvolného umírání či zániku. Období pohasnutí nadšení a stagnace nemusí být důvodem k zániku společenství. Může být výzvou ke změně stylu práce a života, upozorněním, že něco důležitého v životě společenství chybí. Může se ale také ukázat, že toto konkrétní společenství dožilo, že není schopno samostatného života, že musí být uměle udržováno při životě. V tom případě je tedy dobré jeho existenci ukončit. Zbylí členové se možná zařadí do jiných společenství, možná vytvoří s jinými lidmi společenství nová, někteří si dají třeba na chvíli pauzu... Toto všechno je možné. Nedobré je umělé udržování života v něčem, kde už dost života není. A nedobré je trvat na existenci společenství jen proto, že už nějakou (třeba dlouhou dobu) existuje.
Někteří lidé se nemístně bojí zániku společenství. Je to pochopitelné u lidí, kteří buď těžko navazují kontakty, nebo pro které je společenství, do kterého šťastně patří, opravdu jedinou možnou šancí v dané etapě jejich života. Nicméně zánik společenství, ve kterém ubylo příliš mnoho členů, které dosáhlo vytčeného cíle, které ztratilo vizi dalšího programu nebo z něhož většina členů „vyrostla“ (totiž jejich požadavky na formy a náplň duchovního života se změnily proti době, kdy společenství vznikalo), není ani neštěstím, ani ostudou. Neštěstím spíše může být, když se společenství, které nemá mnoho šancí k plnohodnotnému životu, chce za každou cenu udržet při životě. Právě tak je málo šťastné, zůstává-li společenství pohromadě bez dalších ambicí a bez schopnosti dalšího růstu jen proto, že jeho členům je nepříjemné se rozejít nebo proto, že jsou prostě na sebe zvyklí. Jistě je nikdo nemůže a nemá v tom případě rozhánět, ale oni mají vědět, že k jejich růstu a prohloubení víry zřejmě nebude takové společenství přispívat.
Jsou tedy společenství „dlouhodobá“ a společenství s krátkou a intenzivní dobou života. Ale nejsou jedna lepší než druhá. Dobrá jsou ta, která prospívají jak k růstu svých členů ve víře, tak k rozvoji života farnosti.
-----
Děkujeme Pastoračnímu středisku Praha za poskytnutí textu a souhlas s jeho uveřejněním.