Čtení 3. neděle postní - Květné neděle

pondělí 17. 3.

V této kající modlitbě se několikrát opakuje motiv “neposlušnosti”: zkus najít ty obraty, které to vyjadřují. A jak se projevuje tvoje neposlušnost vůči Bohu?

Izajáš vyzývá k dvojímu kroku obrácení: přestat páchat zlo a činit dobro. Prorok přitom dává “důmyslnou radu”: probrat s Bohem své slabosti, hříchy. Jinými slovy: nevyřešit “hřích” vlastními silami, ale před Bohem a s ním.

středa 19. 3. Slavnost sv. Josefa

Mít víru i naději tam, kde není žádná “šance”. To je výzva i pro mě: moje víra se však nemá opírat o “lidské přání”, ale o Boží slovo.

čtvrtek 20. 3.

Postní doba není jen obdobím “boje proti hříchu”, ale také časem prohloubení důvěry k Bohu. V kterých oblastech svého života mám slabou důvěru v Boží moc?

I Josef musel zakusit, jak je těžké se vyrovnat s příkořím způsobeným od nejbližších. A kdykoli budeš v podobné situaci, vzpomeň si na něj, vzpomeň si na Krista.

Kdo je Bůh jako ty … Kdo jako Bůh odpouští hříchy, dokáže je zcela “anihilovat”, vhodit do nejhlubších propastí? Micheášova slova mohou prohloubit moji důvěru v moc Božího odpuštění.

neděle 23. 3.

Jak prozrazuje samotný začátek, dekalog je víc než pouhý souhrn povinností: “Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví” (v. 2). Tato věta poskytuje základ a zdroj všech “přikázání”: Bůh osvobodil Izraele k tomu, aby mohl zachovávat nařízení. Boží dar je tak uschopněním k životu podle Božího řádu.

Bůh je větší než veškeré lidské představy. Tak velký, že mohl paradoxně projevit a ukrýt svou moc i moudrost pod “opačnou podobou” slabosti a pošetilosti kříže! Touto cestou chtěl přivést Židy i Řeky k poznání, že jejich schémata o Bohu nestačí. Bůh je vždy větší, a proto k němu lze dojít pouze uznáním “malosti” svého rozumu a přijetím jeho cesty: ukřižovaného Krista.

Očištění chrámu je prorockým znamením očisty a prohloubení samotného tehdejšího náboženského života. Namísto náboženství smíšeného se zištností, Ježíš přináší postoj k Bohu zbavený sobeckých zájmů. Navíc tento nový postoj není už soustředěný na viditelný chrám jakožto místo Boží přítomnosti. Novým chrámem je nyní samotné Ježíšovo tělo.

2. čtení 1 Kor 1,22-25

Na začátku není přikázání, ale dar svobody. Ale Bůh může osvobodit toho, kdo je spoutaný - a přiznává svoje otroctví (neochota odpustit, nezdravá závislost na televizi, jídle …). Z kterých pout potřebuješ svobodu?

pondělí 24. 3.

To, co se stalo Námanovi, nemusí zůstat jen “v minulosti”: i moje postní putování k Jordánu, ke křestnímu prameni, se má dovršit očištěním, obnovou mého života …

úterý 25. 3. Slavnost Zvěstování Páně

Kristus nás nezachránil především obětí, ale rozhodnutím, láskou: toto bylo duší jeho oběti. Tak jako skutky bez lásky jsou mrtvé, i oběť bez lásky je “mrtvá”. Kristus však přinesl oběť živou. Vnímám to při slavení eucharistie?

středa 26. 3.

Což se najde jiný národ, jemuž jsou mu bohové tak blízko, jako je nám Hospodin? A důkazem této blízkosti jsou jeho velké divy a “moudrá poučení”: dokážeš vyjmenovat ty Boží dary, které jsou pro tebe znamením jeho blízkosti?

čtvrtek 27. 3.

Po kterých cestách chodíš? S Bohem nebo bez něj? Obracíš se k němu zády či tváří?

Tady máme další příklad upřímné kající modlitby. Můžeme se jí inspirovat … zároveň se můžeme nechat oslovit Ozeášovou jistotou v Boží uzdravující odpuštění.

I naše projevy postního “sebezáporu” a zbožnosti mohou být pouhým jitřním obláčkem, který záhy zmizí (třeba hned po skončení “postu”). Bůh chce však něco hlubokého a trvalého: proto nás otesává svými slovy. Mějme touhu po jeho slovech, protože nás očišťují…

neděle 30. 3.

Tento stručný souhrn dějin Izraele vystihuje dva konstantní prvky: lidskou nevěrnost vůči Bohu a Boží zájem o člověka. Jako protiklad hříchu se objevuje Boží milosrdenství a jeho sestupování k člověku. Bůh nechává znít své slovo napomenutí skrze proroky, ale i skrze bolestnou událost zničení chrámu a měst. I to je výrazem Božího milosrdenství, které chce takto přivést člověka k uznání jeho nevěrnosti a k obrácení.

Pavel naléhavě zdůrazňuje “zdarmadanost” nového života: “Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velkou láskou ..., že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě..., tím chtěl ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám..., té záchrany docházíte z Boží dobroty, je to Boží dar”. Dokonce i dobré skutky jsou Božím dílem, které Bůh předem připravil!

Boží láska k člověku vyvrcholila v daru jediného Božího Syna; víra v něho je pak již teď vstupem do věčného života. “Kdo věří v Syna, má život věčný”, a proto “není souzen”. Takový člověk se totiž otevřel k přijetí Božího života: přešel ze smrti do života - nestojí už proti Bohu, ale v Bohu. Je-li někdo přesto odsouzen, tj. definitivně vyloučen z věčného života, je to následek jeho vlastního rozhodnutí.

2. čtení Ef 2,4-10

Poohlížej se zpátky - jako ve zrychleném filmu si prohlédni světlé, ale i stinné okamžiky svého života. Své pády, nevěrnosti vůči Bohu - ale také (a především!) to, jak tě Bůh oslovoval a nasměrovával (skrze lidi, události, skrze své Slovo). To byly projevy jeho milosrdenství (i když někdy to připomínalo “nepříjemnou výchovu”)!

pondělí 31. 3.

Kde působí Bůh, tam vzniká něco nového. Největší “novost” přišla Kristovým vzkříšením: k obnovenému přijetí tohoto divu nás přivádí i postní období. Směřuji doopravdy k velikonocům?

Voda je v Bibli symbolem života: to názorně ukazuje i Ezechielova vize, která se naplnila v Ježíši. On má pro nás vodu života, která uzdravuje, oživuje, zavlažuje. Tou vodou je jeho slovo, jeho Duch. Toužím po ní?

středa 2. 4.

Bůh otevírá cestu tam, kde není cesty. S touto jistotou mu mohu předložit “bezvýchodné situace” - a na něm ponechat, jak vyklestí cestu.

čtvrtek 3. 4.

Tento vzácný čas nás nesmí uzavřít do intimistického zahledění do svých nedostatků: má nás otevřít i pro druhé, pro církev. A Mojžíš je nám vzorem, jak nebýt lhostejný vůči bratřím a sestrám.

Prožít pravdivě postní dobu znamená také mít odvahu přijmout Kristův úděl: být “trnem v oku” druhým, být kritizován, nepřijatý, osočovaný. A to ne kvůli vlastním chybám (či paličatosti), ale kvůli věrnosti evangeliu.

Prorok prožívá bolestné chvíle, o to těžší, že právě jeho nejbližší mu ukládají o život. A jeho řešení je prosté: svěřuje Hospodinu svoji “při”. A v tom ho mohu následovat také já.

neděle 6. 4.

Nová smlouva není vnější, v podobě vnějších příkazů, ale vnitřní, v samotném srdci. Díky tomu člověk nepociťuje příkazy jako něco cizího a vnějšího, ale jako vlastní tíhnutí, která nenutí, ale přitahují a vábí. Rovněž poznání Boha není z doslechu, ale z vlastní zkušenosti - proto není třeba, aby učil bratr bratra. Bůh už není v dálce, mimo člověka, ale v jeho nitru.

Žid 5,7-9

Kristus Ježíš, ačkoli to byl Boží Syn, nezískal “lacino” dar vykoupení pro ty, kdo byli v zajetí hříchu a smrti. Sám Boží Syn vzal na sebe “strach ze smrti, který držel lidi po celý život v otroctví” (Žid 2, 15). On byl ve všem jako jeho bratři (Žid 2, 17), a tak prožil i úzkost před smrtí. Proto musel v modlitbě zápasit, aby dokázal přijmout utrpení a smrt. On přijal lidství tak skutečně, že zakusil “tíhu” poslušnosti, a tak se “naučil” poslušnosti.

Ježíš nepřímo odpovídá na žádost poutníků: teprve jeho vyvýšení jim umožní, aby doopravdy přišli k němu a uviděli jeho tvář, tvář oslavenou. Díky této smrti, která navenek vypadá jako ztráta všech vztahů a života vůbec, on naopak získá “hojný užitek”: oslavení. Vypuzení “vládce tohoto světa” znamená osvobození pro lidi, kteří tak mohou přijít k Ježíšovi. V největší osamocenosti kříže Ježíš přitahuje všechny lidi k sobě!

2. čtení Žid 5,7-9

Nové srdce, nová krev do žil - nový elán. To je vrchol postní doby. Pouhá utopie? Neúčinná náplast na tu dosud otevřenou ránu ze “zklamání nad celoživotním bezvýsledným snažením”? Bůh má svůj čas… i pro tebe!

pondělí 7. 4.

“Odvrátili své oči, že nehleděli k Bohu a nepamatovali na jeho soudy” (v. 9). To bylo začátkem zvrácenosti oněch soudců. A oni jsou nám výstražným příkladem, že počátkem hříchu je “zapomínání na Boha”, snaha se před Bohem ukrýt. Nejednám někdy také tak?

Cesta s Bohem je někdy … na poušti bez vody a jídla. Nechceme-li podlehnout vyslovené či nevyslovené nespokojenosti (“reptání”), je třeba pozvat Boha do své hořkosti, nedůvěry, zklamání.

středa 9. 4.

Klanět se zlaté soše, klanět se penězům, kariéře, požitku … Čemu se klaním? Mám aspoň touhu, aby Bůh mě osvobodil od mých model?

čtvrtek 10. 4.

Tento úryvek z Geneze je jeden z nejvýznamnějších v celém Starém zákoně. Zkus se zamyslet, v jakém smyslu jsou slova tohoto textu pro tebe platná a aktuální.

Je obdivuhodná Jeremiášova neohroženost tváří v tvář nebezpečí a nejistotě: “Hospodin je se mnou, on je silný bojovník” (v. 11). Tuto větu si mohu odnést do dnešního dne a připomenout si ji, když mi bude úzko.

Máme tu výsadu, že žijeme v čase naplnění Ezechielova proroctví. Teď mohu nechat vytrysknout úžas nad Boží mocí, která je schopná tak velkých činů.

neděle 13. 4.

průvod Mk 11,1-10 nebo Jan 12,12-16

Až příliš často jsme “blokováni” pocitem, že Bůh je příliš vysoko, jakoby na nedostupném horském vrcholu. Pavel nám však představuje jiného Boha - sestupujícího do fádnosti tvého života! V kterých událostech z Ježíšova života vidíš, jak On k tobě sestoupil (a sestupuje)?

Průvod Mk 11,1-10 nebo Jan 12,12-16

1. čtení Iz 50,4-7

Boží služebník je zde líčen jako protiklad svého lidu, kterému připadá těžké naslouchat Božímu slovu. “Služebník” je naopak dokonalým učedníkem. Charakterizují jej dva postoje: 1. je zcela otevřen naslouchání Božímu slovu celým srdcem, 2. zvěstuje to, co je mu řečeno i přes nepřátelství a utrpení, které si tím přivádí.

2. čtení Flp 2,6-11

V první části se hlouběji rozvádí Ježíšova “kenoze”, tj. “vyprázdnění se” od nároků na pocty a slávu. Ježíš se “vyprázdnil”: stal se služebníkem, obyčejným člověkem, který dokonce zemřel potupnou smrtí kříže. Navenek se “zřekl” svého jména (avšak nepřestal být Bohem a Pánem slávy, jen to nebylo vidět očima lidí), a proto jako člověk dostal Jméno nad jiná jména. Ponížený a potupený služebník byl povýšen a stal se Pánem!

Jestliže už skrze jeho mocné činy a učení bylo jasné, že je Mesiášem, teprve nyní se ukazuje, jakým Mesiášem je: Mesiášem trpícím. Avšak nejen skrze události utrpení, ale také skrze slova poznáváme hlouběji identitu Ježíše z Nazareta: během procesu (14,52-65) on sám poprvé jasně prohlašuje, že je Božím Synem. Pod křížem pak zaznívá další důležité svědectví: setník rozpoznává v ukřižovaném Božího Syna (15,39).